Uta Reiffová se jako dítě stala obětí strašlivých poválečných událostí v Žatci. Přišla o otce a málem zemřela hlady. Rozhodla se přerušit kruh křivdy a pomsty a zasadila se o usmíření s Čechy. To zahrnovalo uznání utrpení na obou stranách a pohled do budoucnosti. V Domovském spolku (Heimatkreis Saaz) a jako zakládající členka Nadačního spolku (Förderverein) Saaz|Žatec se o tyto cíle úspěšně zasazovala. Spolek truchlí nad její smrtí.
“Narodila jsem se v roce 1938 v Aši,” začala vyprávět, kdykoli se jí někdo zeptal na její domov. Aš se nachází na severozápadě německých Čech, jen kousek od bavorského města Hof. Její vzpomínky na dětství však byly především vzpomínky na Saaz. Její otec byl ředitelem tamního gymnázia a ona vyrůstala v bytě s velkou zahradou, kde jsme si hráli. Jako dítě na tu dobu vzpomínám jako na velmi hezké období.” Tento ráj však trval jen krátce. 1. června 1945, sotva měsíc po uzavření míru, se ulice Žatce zaplnily českými uniformami a pro německé obyvatelstvo tak začalo období hrůzy. Nezastavilo se to ani u dětí.
Uta Reiffová se narodila 29. srpna 1938, o měsíc později obsadila německá vojska “Sudety”, o půl roku později zbytek Čech a Moravy. To byla předehra ke druhé světové válce, kterou Hitler navzdory všem svým mírovým prohlášením rozpoutal. Otec Uty, Alfred Jäckel, narozený v roce 1900, nosil za první světové války ve Vídni císařskou sukni, po níž sloužil v české armádě. Nyní musel znovu do pole, tentokrát pro “Vůdce”. Zpočátku byl kvůli svému věku ušetřen, ale v roce 1943 byl poslán na východní frontu, neboť jeho pomoc židovské učitelské rodině nebyla vítána. Utě bylo tehdy pět let.
Když se její otec po dvou letech vrátil z fronty, Uta si myslela, že má otce zpět. Sotva se však vrátil domů, byl spolu s bratrem Hansem deportován do tábora Postelberg (Postoloprt). Otec Uty se odtamtud nikdy nevrátil, stal se obětí masové popravy. Šestnáctiletý Hans Jäckl byl poslán na nucené práce do dolu Kladno, kde sotva přežil. Sama Uta byla spolu s matkou a devítiletým bratrem Berndem poslána do ženského tábora v žateckých kasárnách. Internace trvala osm měsíců, poté byl zbytek rodiny převezen v dobytčím vagonu přes bavorské hranice.
“My sudetští Němci jsme tvrdě zaplatili za sedm let příslušnosti k Německé říši,” litovala Uta Reiffová ve svém smutečním projevu na hřbitově v Postelbergu v roce 2010. Právě s touto nespravedlností dlouho bojovala. Především se dlouho nemohla vyrovnat se smrtí svého otce. Jako státní úředník byl Alfred Jäckel členem nacistické strany, ale zároveň byl, jak jí řekla matka, považován za přítele Čechů a Židů. Pomáhal těm, kteří chtěli nebo museli opustit Žatec po německé invazi, překládat jejich německé dokumenty. Přesto byl jako zástupce německých okupačních sil bez soudu zastřelen v noci v postolortské Bažatnici spolu s mnoha dalšími.
Vyrovnávání se s těmito zážitky určovalo většinu jejího života. Díky studiu psychologie našla způsob, jak se s hrůznými zážitky z dětství vyrovnat. Později vysvětlilovala , že pomsta a odplata nejsou řešením. Z obětí by se neměli stávat pachatelé a naopak. Přitom je podle ní nutné uznat utrpení. “Ano, bylo to tak a bylo to hrozné”: tato věta je často řešením vnitřních i vnějších konfliktů. Je to nejen psychologická pomoc pro poškozené oběti, ale také pro klid pachatelů. Proto Uta Reiffová celý život pracovala na tom, aby se utrpení sudetských Němců dostalo na veřejnost – dnes by se řeklo “na oči”. Přála si, aby byl uznán i v České republice.
Čím si Uta a její sourozenci zasloužili toto utrpení? Dospívající Hans byl v uhelném dole téměř utýrán k smrti a nikdy se z tohoto utrpení fyzicky ani psychicky nevzpamatoval. Uta sama, stejně jako mnoho dalších dětí, málem zemřela hlady. Nakonec byla tak podvyživená, že už nemohla jíst běžnou stravu. V dětské nemocnici ve Fürthu se pomalu uzdravovala. Měsíce v táboře, kdy musela spát na zádech své matky, aby ji ochránila před znásilněním: “Bylo to pro mě všechno hrozné. Hodně to ovlivnilo i můj postoj k mužům. Jako žena jsem se mužů velmi bála.”
Uznání utrpení a vizualizace vražedných událostí se podařilo i díky úsilí Uty Reiffové, když postelberská městská rada instalovala pamětní desku. “Nechceme obviňovat, chceme naříkat,” prohlásila ve svém pamětním projevu. “Chceme vyjádřit hluboký smutek, který nás provází už pětašedesát let. Neměli jsme kde truchlit, kde položit květiny a věnce – tady, na místě těchto strašných událostí.”
Nezajímala ji však jen bolest obětí, ale také smutné příčiny, které hrůze v Postelbergu předcházely. Znovu a znovu zdůrazňovala, že bez německé okupace České republiky a nadšení sudetských Němců pro Hitlera by k vyhnání nedošlo. Uta Reiffová zároveň odmítla jakoukoli kolektivní vinu. “Zvěrstva páchají vždy jednotlivci nebo skupiny lidí.” Jako příklad toho, že ne všichni Češi byli pachatelé a už vůbec ne čeští sousedé v Žatci, vyprávěla příběh pana Kratochvíla, zametače ulic. Když přišel k nim domů, jejich matka ho často zvala na svačinu ke kávě. Později jim, dětem, na oplátku házel přes plot sendviče s klobásou. Dokud je nechytl strážný a nezmlátil je do krve. “Pan Kratochvíl se už neodvážil přijít.”
Nemělo by zůstat nezmíněno, že každý útěk nebo vyhoštění má dvě stránky, odchod a příchod. Pro takzvané “uprchlíky” nebyl příchod do Německa po válce často jednoduchý. Nebylo to kvůli přijímacím táborům: “Tam jsme dostali teplé oblečení a teplé jídlo. Tábor byl zřízen humánně.” Pro místní obyvatele byli naopak dlouho nevítanými cizinci: “Lidé říkali: Kdybyste se k Čechům chovali dobře, nechali by si vás také doma.” Mnozí uprchlíci se s tímto nepřátelstvím setkávali až do 50. let 20. století.
Zápas Uty Reiffové o pamětník v Postoloprtech jako místo pro vyjádření smutku nelze pochopit bez jejího úsilí o smíření. Znovu a znovu jezdila do Žatce, hledala přátelství s Čechy, vyměňovala si zkušenosti a byla ochotně k dispozici pro rozhovory s očitými svědky v českých školách. Věděla, že bez poznání není pravdy a bez poznání není rozumného jednání. Aby se lépe dorozuměla, naučila se ve stáří česky. Pro ni to pravděpodobně znamenalo dokončení procesu usmíření. Společný jazyk nemusí vést k solidaritě, ale může.
I tyto zkušenosti motivovaly Utu Reiffovou k pozdější péči o vysídlené osoby a uprchlíky z aktuálních válečných oblastí, tzv. migranty. Za humanistickou snahou stála schopnost čelit ranám osudu pozitivními činy. Když tato obdivuhodná žena přišla při autonehodě o desetiletou dceru, rozhodla se svůj hluboký zármutek proměnit v rozhodnutí adoptovat barevného chlapce Olivera a vychovávat ho společně se svou druhou dcerou Annette.
“Nejdůležitější je mít rád lidi,” vysvětlila. “Láska je nade vše, nezáleží na tom, jestli jste bílí nebo černí, láska je to jediné, co každý potřebuje. Lidé vypadají různě, ale všichni jsou Boží stvoření.” S takovou láskou k lidem lze překonat i to nejhorší. Je však také zapotřebí člověka, u něhož lze najít oporu. Byl to její manžel, doktor Adalbert Reiff.
Uta Reiffová byla žena s mnoha talenty, které uplatnila v řadě profesí jako učitelka, účetní, tlumočnice a rodinná terapeutka. Svými znalostmi, energií a empatií se angažovala v Heimatkreis Saaz sudetoněmeckého landsmanšaftu a v Fördervereinu města Saaz|Žatec. Sdružení na oplátku přijalo její projekt, pamětní desku v Postelbergu, za svůj. Mnoho let byla také předsedkyní Amberského oratorního sboru.
Uta Reiffová zemřela 16. března 2021 v Ambergu. Svět je bez ní chudší.
Smuteční řeč Uty Reiffové, Postelberg 2010
Slavnostní odhalení pamětní desky obětem v Postoloprtech
Vzpomínka na křištálovou noc 1938
Při protižidovském pogromu z 9. na 10. listopadu 1938 příslušníci NSDAP a paramilitaristická skupina SA uvnitř synagogu zapálili a chtěli ji zničit. Dílo zkázy nebylo dokonáno, protože na pokyn z radnice ihned zasáhli žatečtí hasiči a oheň uhasili.
Záštitu nad vzpomínkovou akcí převzala starostka Žatce a senátorka Zdeňka Hamousová a velvyslanec Státu Izrael v ČR Daniel Meron. Ten ve svém projevu kromě dalšího uvedl: „Je šokující, že 74 let po konci 2. světové války stále existují takoví, kteří popírají holocaust a šíří nenávist. Odsouzeníhodný útok na synagogu a nevinné kolemjdoucí v německém Halle je jen jedním z projevů rostoucího antisemitismu, jehož jsme v posledních letech svědky.”
Velvyslanec Daniel Meron pokračoval: “Dnes večer jsme tu však také pro to, abychom si připomněli jinou dobu, dobu, která přinesla naději. V zásadních letech, která následovala tragédii evropských Židů, se zrodil Stát Izrael a Žatec hrál klíčovou roli v přežití mladé země během Války za nezávislost. Rád bych všem občanům města Žatec poděkoval za pomoc, kterou jste poskytli Izraeli před 71 lety. Operace Balak a letecký most mezi Žatcem a izraelským Ekronem byla životně důležitá pro přežití mladého Státu Izrael ve Válce o nezávislost. Operace Balak byla vojenská operace, jejímž cílem bylo propašovat zbraně nakoupené v Evropě do Izraele, kde byly nutně třeba, aby zajistily přežití národa. Jak napsal první izraelský ministerský předseda David Ben Gurion ve svých pamětech: České zbraně zachránily Izrael. Za to bude Izrael vždy vaším dlužníkem a nikdy nezapomene na pomoc ve chvíli z nejtěžších. Rád bych proto poděkoval všem, kdo zde v Žatci pracují na zvěčnění této historie.“
Mezi hosty setkání v Žatci byl i zástupce německého velvyslanectví Hans Peter Hinrichsen, který také uvedl, že vzpomínáním na holocaust je nutné stále události připomínat a celosvětově se razantně postavit proti jakékoliv formě antisemitismu.
“Tuto pietní akci pořádáme každoročně, protože o židovské otázce, vůbec o židovství – popřípadě o Křišťálové noci – mladí a většina lidí moc neví. Chceme osvětlovat ta bílá místa v historii pro mladou generaci a pro ostatní lidi, kteří ji neznají,” vysvětluje důvod konání této již každoroční tradice Petr Šimáček ze Spolku rodáků a přátel města Žatce.
Otokar Löbl
„Je nutné si připomínat historii Židů. Konkrétně v Žatci si například málokdo uvědomuje, že výstavní místní domy, budovy i chmelárny, které aspirují na zápis mezi památky UNESCO, postavili právě Židé. Většinou už nežijí. Uctívání jejich památky je určitě na místě,“ řekl Otokar Löbl z Nadačního spolku Saaz/Žatec, který tuto velice úspěšnou akci uspořádal spolu s žateckými rodáky, Městem Žatec a Židovskou obcí Teplice.
K důstojné atmosféře pietního aktu přispěl židovskými písněmi Žatecký příležitostní sbor pod vedením Alžběty Urbancové. Pietní akt zakončila modlitba za zemřelé a izraelská státní hymna.
.
Pozvánka
Je potřeba, aby pomáhali lidé, kteří mají Žatec “pod kuží”
Pietní akt v žatecké synagoze
Izrael v Žatci in memoriam ocenil sourozence Šircovy. Vzpomínkové shromáždění v žatecké synagoze
V žatecké synagoze, která je druhou největší v Čechách, se ve čtvrtek 8. listopadu konalo vzpomínkové shromáždění na události “Křišťálové noci”. Při protižidovském pogromu z 9. na 10. listopadu 1938 příslušníci NSDAP a paramilitaristická skupina SA uvnitř synagogu zapálili a chtěli ji zničit. Dílo zkázy nebylo dokonáno, protože na pokyn z radnice ihned zasáhli žatečtí hasiči a oheň uhasili.
Oldřich Bubeníček, Michal Lichtenstein, Otokar Löbl
“Tuto pietní akci pořádáme každoročně, protože o židovské otázce, vůbec o židovství – popřípadě o Křišťálové noci – mladí a většina lidí moc neví. Chceme osvětlovat ta bílá místa v historii pro mladou generaci a pro ostatní lidi, kteří ji neznají,” vysvětluje důvod konání této již každoroční tradice Petr Šimáček ze Spolku rodáků a přátel města Žatce.
Letošní vzpomínkový večer v žatecké synagoze byl významný i z dalšího důvodu. Přímo v synagoze byli oceněni sourozenci Marie Kelnerová a Václav Širc in memoriam izraelským titulem Spravedlivý mezi národy. Sourozenci bydleli na Volyni, kde společně s celou svou rodinou zachránili při holokaustu život Rachel Rabinoviczové-Kvasgaltnerové. Se Svobodovou armádou se po válce dostali do Československa a usídlili se na Žatecku, stejně, jako tisíce dalších volyňských Čechů po svém návratu do původní vlasti. Inženýr Václav Širc žil v Jimlíně a v Žatci učil na zemědělské škole. Je také autorem Kroniky Českého Volkova, kterou pod názvem Stopy zaváté časem redigoval a vydal v roce 1980 Petr Šimáček.
Titul Spravedlivý mezi národy v žatecké synagoze převzali potomci oceněných sourozenců – Josef Širc, Jaroslava Říhová a Eliška Dvořáčková z rukou izraelského velvyslance v Česku Daniela Merona. V Česku bylo dosud uděleno 121 těchto uznání za pomoc Židům v době druhé světové války. Volyňští Češi Václav Širc a Marie Kelnerová jsou 122. držiteli. Účastníkem této slavnostní události byla také dcera zachráněné Rachel Kvasgaltnerové, Yaffa Riesenfeldová. „Já, moje maminka ani moje děti nikdy nepřestaneme být sourozencům Šircovým vděčni. Když jsem říkala 93leté mamince, která už na řadu věcí ve svém životě zapomněla, že letím na obřad do Žatce, začala plakat. Dlouhá léta před tím neplakala,“ řekla paní Yaffa přímo v synagoze.
V žatecké synagoze v rámci vzpomínek na historické události ocenil izraelský velvyslanec Daniel Meron také události před 70 lety, kdy z vojenského žateckého letiště létala do izraelského Ekronu letadla se zbraněmi, které pomohly uhájit čerstvou nezávislost státu Izrael.
Prostor synagogy při této dojemné akci zaplnily dvě stovky hostů, včetně ústeckého hejtmana Oldřicha Bubeníčka, žatecké starostky a senátorky Zdeňky Hamousové, žateckých zastupitelů nebo předsedy Židovské obce Teplice Michala Lichtensteina a jeho zástupkyně Gabriely Beckové. Vedle izraelského velvyslance byl přítomný také velvyslanec Argentiny Roberto Salafia a další členové diplomatického sboru.
Celý slavnostní večer provázely židovské melodie v podání sboru Camerata při ZUŠ v Žatci a Žateckého příležitostního sboru, pod vedením Alžběty Urbancové.
Otokar Löbl, Daniel, Daniel Meron, Petr Šimáček
„Letošní vzpomínkové shromáždění v synagoze s udělením ocenění Spravedlivý mezi národy opět ukázalo, jak je nutné si připomínat historii Židů. Konkrétně v Žatci si například málokdo uvědomuje, že výstavní místní domy, budovy i chmelárny, které aspirují na zápis mezi památky UNESCO postavili právě Židé. Většinou už nežijí. Uctívání jejich památky je určitě na místě,“ řekl exkluzívně Žateckým novinám Otokar Löbl z Nadačního spolku Saaz/Žatec, který tuto velice úspěšnou akci uspořádal spolu s žateckými rodáky, Městem Žatec a Židovskou obcí Teplice.
Hedvika Fajkusová Ohře Media
Pozvánka
“Žatecko”
Žatecko – film o dějinách Čechů a Němců
Film vyčerpávajícím způsobem zachycuje složité dějiny celé oblasti. Ukazuje, čím je charakteristická i výjimečná krajina (zvláštní úrodná půda vhodná k pěstování chmele), ukazuje, jak se proměňovalo osídlení a jak se regionu dotýkaly velké dějinné události, které ovlivňovaly osud celé země, Evropy, potažmo světa. Patří k nim husitství, třicetiletá válka, první i druhá světová válka. Všechny události jsou zachyceny v širším kontextu, neomezují se na úzce regionální pohled a jsou doplněny komentářemi odborníků.
Velmi obsáhle tento pohled na regionální dějiny akcentuje téma národnostního sžívání, soužití, ale i konfliktů. Jedná se především o soužití Čechů, Němců, ale i Židů. Dokument názorně ukazuje jakým způsobem jednotlivé národnosti přispěly k rozvoji regionu, jakým způsobem se jejich osudy prolínaly a někdy také ústily v konflikty, jejichž zdroje ovšem ležely daleko od popisovaného regionu. Tyto události jsou rovněž doplněny komentářemi odborníků, ale -což je zvlášť cenné- vzpomínkami pamětníků.
Filmový dokument ovšem mapuje i proces usmířování a hledání cesty zpět k vzájemnému pochopení a smíření až do současnsoti.
Velmi cenné jsou vzpomínky a pohledy z různých stran a z různých jazykových oblastí. To vše ve svém důsledku může přispět k lepšímu pochopení a vyrovnání se s minulostí, ale může se stát i zdrojem nové -společně sdílené- hrdosti na minulost i současnost. Takto koncipovaný dokument má jistě šanci stát se velmi dobrým příspěvkem k společné česko-německé budoucnosti.
Luděk Navara,
Ludek.Navara@mfdnes.cz
Upoutávka na nový dvoudílný dokumentární film o historii kdysi jednoho z nejvýznamnějších měst českého státu …
sestřih slavnostního uvedení premiéry filmu
Dokumentarní film “Žatecko” dějiny Čechů a Němců na Žatecku v české verzi je možné koupit na v prodejně sklo a porcelán na náměstí Svobody u pana Josefa Zábranského a na internetu zde…
ŽATECKO