Návštěva z Izraele v Žatci

 

Město Žatec navštívila v uplynulých dnech skupina sedmnácti návštěvníků z Izraele v čele s Dr. Danem Paulem Feiglem. „Zajímavostí je, že celou skupinu tvořila jen jedna rodina: rodiče, jejich dcera, dva synové a vnoučata,” informovala Gabriela Becková, členka představenstva Židovské obce v Teplicích, která hosty ve městě chmele doprovázela spolu s předsedou Sdružení rodáků a přátel města Žatce Petrem Šimáčkem.

Dr. Feigl se narodil v Žatci 25. 2. 1935 v domě bývalé polikliniky na nynějším Smetanově náměstí. Jeho otec MUDr. Franc Feigl byl pediatrický specialista, který ošetřoval děti v Žatci a okolí v letech 1930 – 1938. Rodina emigrovala po nástupu nacistů v roce 1939 do Izraele a žije tam dodnes. „Dětem a vnoučatům jsem často vyprávěl o svém rodném městě v Čechách, až uzrála myšlenka podívat se sem a zavzpomínat. Jak vidíte, ráda přijela celá rodina, všech 17 členů, a jsou Žatcem nadšeni,” uvedl dr. Feigl. Hosté si prohlédli pamětihodnosti města, synagogu se stálou výstavou Židé na Žatecku, židovský hřbitov, Chrám chmele a piva a samozřejmě rodný dům Dr. Feigla.

Jeho vzpomínky se objeví v připravovaném filmovém dokumentu o žateckých Židech. „Židé tvořili před druhou světovou válkou významnou součást města, ale dnešní mladí lidé se o nich nic nedočtou. Shromažďujeme tedy vzpomínky Židů, kteří tu před válkou žili. Připomenout chceme i letecký most Žatec – Bari Haifa v roce 1948, kdy ze žateckého letiště startovaly americké letouny na pomoc mladému izraelskému státu. Kromě toho je naším společným cílem s Nadačním spolkem Saaz/Žatec vybudovat ve městě židovské muzeum,” dodal Petr Šimáček.

Kromě Žatce navštívila rodina dr. Feigla během svého pobytu v ČR i Prahu, Teplice, Terezín a Karlovy Vary.

 

Více než pivní kultura

V někdejším hlavním světovém městě chmelu se setkává česká, německá a židovská kultura
Peter Münch-Heubnerm, Prager Zeitung č. 35, 28. srpna 2014

AckermannlibelusVždy začátkem září, na konci chmelové sklizně, láká do města Žatce DOČESNÁ. Z celých Čech a také ze zahraničí přijíždějí lidé na tuto největší slavnost. Žatec, dříve německy Saaz se stává dějištěm lidové slanosti, kterou někteří ve svém významu srovnávají rádi s mnichovským Oktoberfestem. Jinak, než ovšem v Mnichově, se zde klade důraz též na folklór a kulturu. Mimo dechovky zde na hlavním pódiu na náměstí například minulý rok vystupovala také Česká filharmonie. Na několika podiích vystupují rockové a country skupiny a dokonce i U-kapely. Také legenda české pop-scény Helena Vondráčková již hostovala, což podtrhuje popularitu Dočesné v celé zemi.

Kdo podnikne v pozdní večer procházku centrem města, může se ponořit do dějin tohoto města. Jsou to dějiny Čechů, Němců a Židů a zrcadlí se zde přelomy z českých dějin. Město má stinné stránky, stejně, jako velké a slavné události. Také Dočesná má dlouhou tradici. Byla vždy vrcholem v životě Žatečanů, bez rozdílu jazyka. Oslavuje tradici vaření piva již od 13. století. V 19. století byl Žatec označován jako hlavní světové město chmele. V roce 1933 Konrad Henlein, který se rád označoval jako „místodržící vůdce“ v Čechách, zneužil propagandisticky náměstí pro své národně-socialistické vystoupení. Po připojení Sudet k třetí říši, byla tato slavnost zakázaná, protože neměla „árijské“ kořeny. Po válce pořádali komunističtí mocnáři Dočesnou ve svém pojetí. Nyní je opět to, co původně byla. Prostě slavnost a atrakce pro návštěniky z celého světa.

Dnes je pro návštěvníky spíše neobvyklé, že mimo regionálního muzea je zde chmelařské a pivní muzeum, jako článek dějin města. Chmel je stále ještě důležitým hospodářským faktorem v regionu, i když již ne tak centrálním jako v minulosti. Často se upozorňuje, že pivo, které se vaří v Žatci se odlišuje od mezinárodní velkovýroby. Tradiční žatecký pivovar z roku 1801, založený jako měšťanský pivovar, je ovšem nyní ve většinovém vlastnictví dánského koncernu Carlsberg.

Žatec je však více, než „Pivní kultura“. Historickými památkami jsou také radnice, městské brány u, městské opevnění, kostely, divadlo, náměstí, synagoga a mnoho starých měštanských domů v historickém jádru města a ve čtvrtích horního a dolního podměstí.
K významným osobám, které zde působily, patří Jan ze Žatce, který zde začátkem 15. století vytvořil své dílo „Oráč a smrt“ (Der Ackerman von Böhmen). Jan Nepomuk zde navštěvoval latinskou školu, která byla zmiňována ve zdrojích již začátkem 13. století. Roku 1389 se český a bavorský zemský patron stal arciděkanem v Žatci, než byl jako generální vikář povolán do Prahy.

Žatec byl v této době již více než sto let královským městem. To znamenalo poskytnutí mnoha privilegií, jako vlastního soudnictví a dalších městských práv, ze kterých byli venkovští obyvatelé dlouhou dobu vyloučeni. Králové Přemysl Otakar I., Václav I. a Přemysl Otakar II. směrovali dějiny Čech do drahách, které určovaly osud českých zemí. Již ve 12. století přišli bavorští, franští a sasští osadníci do jižních, západních a severních zahraničních regionů Přemyslovského království. Po roce 1200 najímali panovníci v Praze v rámci plánované výstavby země, německé sedláky, řemeslníky a kupce do málo osídlených regionů. V roce 1266 bylo novým osadníkům dopřáno jako „svobodným“ zvláštní práva. Ve městě, které bylo založeno před 500 lety jako slovanské město, pravděpodobně s názvem Lucko, rostla německá městanská většina. První písemná zmínka je ovšem teprve z roku 1004, z tohoto důvodu se slavilo v roce 2004 tisícileté milénium. Město Žatec (Saaz) je historicky tím čím bylo, jeho růst a vývoj vždy určovala vzájemná souhra nebo střídání a později protivnictví Čechů a Němců.

Trojí Česká země
Během německého osídlení došlo k rozsáhlému rozvoji řemesel. Potom přišli husité v první polovině 15. století, kteří ovládli celou zemi. Husitsví však nebylo, jak zdůrazňuje německý historik Manfred Alexander, čisté české hnutí. I Němci, mezi nimi kněží, byli příznivci náboženských, teologických a sociálních idejí husitství. Tak tomu bylo i v Žatci. Podporovalo se spolurozhodování nižších společenských vrstvách městských rad v zemi. V mnoha městech v Čechách stáli proti sobě katoličtí radní německého jazyka a slabší české spodní vrstvy. Německé katolické rodiny opustili Žatec, město, které patřilo ke Slunci husitů. Žatec se stal většinovým českým městem.

Jazykový vědec Alfred Klepsch upozorňuje na to, že němečtí husité v Žatci zůstali a v jejich okruhu započala asimilace. Tak se stal se starosty „Meister Peter“ v protokolech Petr Nemec“, i když nová rodinná jména poukazovala na německý původ.
Městské protokoly v německé řeči se nacházejí v archivech, jak ukázaly výsledky průzkumů od A. Klepsche, opět teprve začátkem 18. století. Vyhodnocení občanských matrik města Žatce ukazují, že opětný a rozšířený příchod nových občanů s německými jmény začíná teprve od roku 1750. Klepsch odhaduje, že Žatecká oblast byla teprve na průlomu 14. až 19. století převážně osídlená Němci.
Existence mnoha přejatých slov z češtiny do východně frankovního žatecké dialektu svědčí ovšem o kulturním smíchání. 1910 se ze žateckých občanů hlásilo pouze 2,6 procent k češtině jako k mateřštině. Až ke sčítání lidí v roce 1030 stoupnul jejich podíl na celkem 3.156 z celkového počtu 18.100 obyvatel, kteří se nechali registrovat jako Češi.

Žatec byl od druhé poloviny 19. století průmyslovou oblastí. Příliv pracovních sil z českého jádra pokračoval i po založení Československa. Obojí nebylo možné dělit.
8. listopadu minulého roku se připomínalo v Žatci 75 leté výročí Křišťálové noci. Místem pamětního aktu byla synagoga v Dlouhé ulici, jejíž vnitřní výbava byla tehdy vypálena. Již v roce 2010 byla v místním regionální muzeu otevřena výstava o dějinách Židů v Žatci, jejíž obec je zmíněná ve zdrojích již 1350.

Projekt „Židé na Žatecku“ je součástí česko-německé-židovské spolupráce, pod názvem „Žatecká cesta. Připravena byla tato výstava Nadačním spolkem města Saaz/Žatec (Frankfurt am Main), Sdružením rodáků a přátel města Žatce, Židovskou obcí Teplice a Hematkreisem Saaz (Roth). Žatecká cesta obsahuje mnohé iniciativity.
„Ti, kteří chtějí jít Žateckou cestou“, jak píše Nadační spolek, „jsou přesvědčeni, že bez vzpomínání není možné smíření, ale věčné výčitky nemohou vést k cíli.“ Chceme se společně učit z minulosti a jejích hrozných událostí s cílem společné budoucnosti Čechů a Němců v evropském domě a tím vytvořit nový a solidní fundament.

Tmavá kapitola
Tyto „hrozné události“ minulosti se ovšem hluboce vryly do vědomí Čechů a Němců. To vědí též Otokar Löbl a Petr Šimáček, předsedové Nadačního spolku Saaz/‘Zatec a Sdružení rodáků a přátel města Žatce. Na jedné straně stojí masové vraždy v Postoloprtech, spáchané divizí pod vedením generála Španiela na německých mužích ze Žatce v červnu 1945. Na druhé straně Lidice, dodnes místo, které připomíná mnohé nacistické zločiny na českých mužích, ženách a dětech.
Díky angažovanosti Nadačního spolku a rodáků, byla v červnu 2010 odhalena pro tyto oběti deska v Postoloprtech. Nadační spolek uspořádal v Německu výstavu pod titulem „Vyhnání Němců ze severních Čech 1945“. Dějiny Lidic a další nacistické zločiny zde byly součástí této výstavy.
Ovšem v dějinách města nejsou pouze tmavé kapitoly. Löbl a Šimáček plánují „Muzeum Jana ze Žatce“, které má ukazovat a dokumentovat i mírumilové spolužití Němců, Čechů a Židů v městě. Též chtějí obsáhnout dokumentaci nových osídlenců, kteří přišli do města po vyhnání Němců, Volyňské Čechy a ostatní, například Romy, kteří byli též vystaveni nacistickému teroru.
Dějiny jsou součástí přítomnosti, mají v novém muzeum budoucnosti převážně jeden úkol: spojovat. Toto řekl Löbl v roce 2010 při příležitosti vernisáže výstavy „Židé na Žatecku v rozhovoru Deníku MF DNES: „To minulé a vraždy již není možné zvrátit (…) Je ovšem možné si vzájemně odpustit (..) a tím se vyvarovat opakování dřívějších činů.“

Vernisáž výstavy byla úspěšná a slavila se v „Chrámu chmele a piva“. Martin Komárek napsal kriticky, že „krvavé dějiny se zde rozpustily v žoviální atmosféru“. Ale Otokar Löbl, který pochází ze žatecké rodiny z židovskými kořeny, a který v roce 1970 po Pražském jaru opustil své rodné město, s tím nemá problém. Je milovníkem piva. Dějiny Židů ve městě jsou těsně spojeny právě s pivní kulturou. Žatečtí Židé jako obchodníci z chmelem hodně přispěli k této profesi a vývoji regionu.
V dějinách hledat sílu pro přítomnost a budoucnost – to je s odvoláním na historika Františka Šmahela motto Löbla. Dějiny města Žatce/Saaz k tomu dávají příslib a možnosti.

Překlad z němčiny: Otokar Löbl

Žatec a Sasko v proměnách staletí

Kulturní i ekonomické kontakty Žatce s nedalekými saskými regiony za Krušnými horami jsou archeologicky a písemně doložené již od 10. a 11. století. Jejich intenzita roste od poloviny 13. století, kdy se Žatec stal svobodným královským městem a jedním z hlavních center severozápadních Čech.

Mezi Žatcem a Kadaní se tehdy angažují jako kolonizátoři mimo jiné i cisterciáci z opatství Grünhain, kteří zde zakládají první vinice. Žatečtí měšťané, obchodující pravidelně například s Lipskem, se pak brzy zaměřili i na produkci chmele a piva, které od 15. století pravidelně vyváželi zejména do hornických měst saského Krušnohoří. Žatec byl tehdy důležitým centrem české reformace a obecně křesťanského nonkonformismu – četné kontakty měl zejména s valdenskými v hstorickém Sasku a Míšeňsku. Město bylo v těchto časech česko-německé, s převažujícím českojazyčným obyvatelstvem a významnou židovskou

Thomas Müntzer

Thomas Müntzer

komunitou. V 16. století se Žatec, který bohatě financoval svou excelentní městskou školu, soustředil na komunikaci s luterskou reformací a univerzitou ve Wittenberku. Už roku 1521 kázal v Žatci radikální reformátor Thomas Müntzer, putující tehdy ze Saska do Prahy. Hlavní roli zde hrál hebraista Mattheus Aurogallus, spolupracovník Lutherův, rodák z Chomutova a někdejší rektor wittenberské univerzity, který Žatec navštívil už roku 1529. Řada žateckých mladíků studovala na univerzitách ve Wittenberku a Lipsku. Roku 1539 se zástupci žateckých utrakvistických měšťanů zúčastnili v saském Annaberku teologické disputace se zástupci saských luteránů. Sasko se také stalo útočištěm žateckých utrakvistů a evangelíků, kteří od roku 1625 opouštěli město kvůli

Brana katedraly ve Freiburgu

Brana katedraly ve Freiburgu

náboženskému pronásledování. Centrem žateckého exilu byl saský Freiberg, kam odešel i někdejší žatecký primátor Tomáš Dentulín. V 17. a 18. století byly kulturní, náboženské, intelektuální a ekonomické vztahy Žatce se sasko-míšeňskou oblastí kvůli striktní konfesionalizaci spíše omezené – přesto vedla od roku 1760 přes Žatecko jedna z důležitých tras poštovních dostavníků mezi Prahou a Lipskem. Teprve v době industrializace na počátku 19. století dochází k obnovení kontaktů Žatce a Žatecka se sousedním Saským královstvím, přičemž značnou roli zde hrála právě žatecká židovská komunita. Z ní ostatně

Otto Stein

Otto Stein

vzešly mnohé osobnosti nejen podnikatelské (zejména v oblasti obchodu s chmelem), ale též intelektuální, jako například indolog Otto Stein (†1942), profesor Německé univerzity v Praze pěstující například kontakty s univerzitou v Lipsku, oběť holocaustu. V době meziválečného Československa se objevily i první náběhy k rozvoji česko-saského turistického ruchu, v němž Žatecko, bohaté na pamětihodnosti i přírodní krásy, mělo silné postavení. Tento blahodárný trend byl ovšem přerušen hrůzami totalitního německého nacionálního socialismu, který rozvrátil jak soužití žatecké německo-česko-židovské komunity, tak kooperaci města Žatce se saskými městy Freibergem, Annabergem atd. Desetiletí 1938 až 1948 znamenalo eliminaci českého živlu, likvidaci zdejších Židů, vyhnání německojazyčných Žatečanů a následně brutální zničení zbývajích zdejších sociálních struktur v době komunismu. Doba ČSSR a NDR skutečné kooperaci Žatce se Saskem rozhodně nepřála. Zásadní zlom představuje až rok 1989, kdy Češi i Sasové znovu získali svobodu. Dnes je město Žatec, toto významné regionální centrum Ústeckého kraje, aktivnímEuroregion členem Euroregio Krušnohoří / Erzgebirge, jedním z jeho partnerských měst je rovněž saské krušnohorské město Thum. Budoucnost česko-saské kooperace, v níž město Žatec i v minulosti sehrálo zásadní úlohu, je otevřená novým výzvám. A je to právě město Žatec, který díky své slavné historii spojené s Čechy, Němci a Židy, můžu působit jako klíčový instrument česko-německého smíření a společného ohledávání kořenů evropské identity.

.
PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. (Collegium Europaeum / Univerzita Karlova)

Čím se provinili, ti Židé?

LZ-Was-haben-sie-den-getanVýstava v žatecké synagoze vypráví o dějinách Židů v Žatci od začátků ve středověku až do doby po holokaustu. Je to příhoda o dvojitém vzestupu a následné katastrofě, o štěstí a bídě, o uznání a persekuci, o hospodářských a kulturních výkonech, které zanikly v rasových bludech. Na konci bylo vyhnání a fyzické zničení. S více než tisíce židovských občanů v Žatci, kteří byli v roce 1030 spočítáni, přežil pouze méně než jeden tucet. Dne 11. září 2014 byla tato výstava pod záštitou ministra kultury České republiky, Mgr. Danielem Hermanem, Velvyslancem Státu Izrael v ČR panem J. E. Gary Korenem a starostky města Žatce Mgr. Zdeňky Hamousové slavnostně zahájena. Výstava je trojjazyčná a poskytuje informace v českém, německém a anglickém jazyku.

.

AndreasANDREAS KALCKHOFF

Žatec byl svou polohou vždy významnou křižovatkou obchodních cest a stal se v raném středověku třetím největším městem země. Podle historika Františka Palackého je přítomnost židů jako obchodníků doložena již v 10. století. První žatecké ghetto se nacházelo nedaleko Ohře a pravděpodobně zde byl také židovský hřbitov. Ze 14. století už je dochována zmínka o „Židovské zahradě“ u Ohře. První písemná zmínka o židovských obyvatelích v Žatci pochází z roku 1350, kdy Karel IV. potvrzuje synovi Matyášovi z Chebu (Mathias von Eger) Petrovi soudnictví nad židy. Z roku 1376 nalézáme zmínku o pokřtěném židovi Samuelovi a jeho manželce, kteří vydávali dluhopisy. Také existuje zmínka o židovi Davidovi v kontraktní knize o nemovitostních kontraktech. V oficiálních dluhopisech z roků 1498 až 1508 je několik zmínek o židech se jménem ze Žatce.
Podrobnější zprávy o žateckých židech máme teprve z 30. let 16. století díky soudní knize Starého Města pražského, ve kterých jsou zachycena odvolací řízení proti rozhodnutím žateckého soudu. Pozoruhodné je, že pražský odvolací soud musel řešit i spory mezi židy samotnými. I žatečtí židé měli své ghetto. To se pravděpodobně nacházelo v židovských příkopech, jejichž vyústění může naznačovat dnešní Tyršova ulice. Jakkoliv vyhraněnou a uzavřenou skupinu židé tvořili, přece neměli nemovitý majetek soustředěný na jednom místě.
Pro porozumění, proč ve spolužití mezi židy a křesťany docházelo ke konfliktům, které vyústily v násilí, je nutné znát právní postavení židů a jejich sociální postavení jako náboženské menšiny. Židé byli ve vlastnictví krále („královští komorní nevolníci“). Král jim poskytoval ochranu a privilegia, za to je vysoce zdaňoval. Oni zbohatli, oproti křesťanům jim bylo povoleno brát úroky na úvěry a měli prakticky monopol na peněžní obchod. Král s tím souhlasil, neboť tím se zvyšovaly jeho příjmy. Své zisky investovali do obchodních transakcí a tím konkurovali křesťanským kupcům. Toto jejich oblíbenost ve velkých městech rozhodně nezvyšovalo. Jako náboženská menšina byli často viněni za neštěstí, která se přihodila křesťanům a během Křížových válek došlo také k násilným výtržnostem proti údajným „vrahům Krista“.
Přesto v době husitů se usilovalo o zrovnoprávnění židů. Počet židovských obcí se zdvojnásobil. Český zemský sněm ustanovil roku 1501, že židé mají být „na věky tolerováni“.
Počínaje začátkem 16. století však královská města přicházela z požadavky na vyhnání židů, s počátku pouze jen pro ty, kteří se nechtěli nechat pokřtít. Již v roce 1526 žádali Žatečané o povolení k vyhnání židů z města. To jim ovšem nebylo povoleno.

.
Dne 13. listopadu 1541 došlo k prolití krve. Rozbouřený dav vyhnal židy v nočních košilích z postele, zabíjel je a jejich majetek byl rozkraden a zpustošen. Když se král o této události dozvěděl, nechal konšele a starostu zavřít do Daliborky. Tito však byli později po zaplacení kauce propuštěni a jen dva strůjci tohoto pogromu byli předvedeni před soud. Král vynesl vysokou pokutu a město muselo židům vrátit majetek a nahradit veškeré škody. Přes královskou intervenci však se žatečtí židé odškodnění nedočkali.
Tím se česká koruna sklonila před vůlí královských měst a zradila své „nevolníky“. V roce 1584 nařídil císař Rudolf II., že je sice židům povolen přístup k trhům v Žatci, Litoměřicích a v Lounech, ale v ediktu císaře Ferdinanda II. z roku 1637 bylo židům dokonce zakázáno v Žatci přenocovat.
Roku 1650 se usnesl zemský sněm, že města, ve kterých k 1. lednu 1618 nebydlel žádný žid a neměla žádná privilegia, tak tato města nemusí trpět ve svém městě židy a mohou i v budoucnu být bez židů – „judenrein“. V tomto stavu se nacházelo ještě 30 měst v českých zemích, mezi nimi také Žatec. Tímto zemským výnosem skončily starší dějiny židů v Žatci. Teprve v polovině 19. století, tedy 200 let později byla tato privilegia „židovských čistých měst“ odvolána a první židovské rodiny znovu osídlily Žatec.
Pokud se rodiny vypovídané ze Žatce směly usadit v okolních obcích, mohlo jít například o tyto nejbližší lokality, v nichž se vytvořily židovské náboženské obce: Libočany, Čeradice, Liběšice, Měcholupy, Bílence, Hořenec a Postoloprty. Celkově nebyla jejich situace špatná a jejich obce vzkvétaly. Roku 1622 byl první žid vnesen do šlechtického stavu: Pražský dvorní bankéř Jacob Bassevi, nyní „von Treuenberg“. V roce 1726 žilo v Čechách a na Moravě 8.600 židovských rodin a v roce 1753 již 10.825. Pod císařem Josefem II. a jeho synem Leopoldem se uvolnily lokální a sociální zábrany židovského života a v rozmezí let 1848 – 1860 dosáhli židé konečné plného zrovnoprávnění.

Od roku 1850 se znovu přistěhovaly židovské rodiny do hospodářsky vzkvétajícího města Žatce. Během 40 let vzrostla židovská komunita na přes 1200 členů. Tomu odpovídaly též aktivity židovské obce. V roce 1869 byl založen židovský hřbitov a v roce 1871 – 72 byla zřízena synagoga – druhá největší v Čechách – proslavená svojí akustikou. Přes kulturní, hospodářské a sociální nadace a spolky se žatečtí Židé podílely na veřejném životě a přispěli tím rostoucímu blahobytu města.
Ale již během 80 let 19. století se začala i v Žatci projevovat protižidovská agitace. Tato měla ovšem jinou kvalitu, oproti hospodářskému a náboženskému odůvodnění ve středověku. Nynější vzrůstající židovská nenávist byla rasistická biologická ideologie, která se sice používala starší ekonomické argumenty, ovšem nespokojovala se již pouze s vyhnáním, ale mířila na vyhubení židů.

.
Jak se ukázalo tak patriotismus a sociální a kulturní engagement židů nebránil ovšem židy před nenávistí. Již před zlomem 19. století vypukla v Žatci protižidovská štvanice, začátkem pouze v malé části radikálních příznivců spolku Němců v Čechách (Bund der Deutschen in Böhmen). Protiliberální a protičeské demonstrace na ulicích v Žatci v roce 1897, této německé národní strany, vedly k tumultům a výtržnostem. K potlačení nepokojů musela být nakonec před odpor městské rady povolána armáda.
Národnostní a protižidovské nepokoje v listopadu 1897 poznamenaly vztahy ve městě i v okolí na dlouhou dobu. Už v roce 1899 došlo k pokusu opakovat dva roky starý incident. Pořádkové síly však byly lépe připraveny a škody nedosáhly takových rozměrů jako při předchozím rabování. Do nového století vstoupil ovšem Žatec plný národnostních svárů, rasových předsudků i politický konfliktů.

.
Zakladatel sionismu, Thedor Herzl, popsal tuto hrozbu, která vycházela též od části Čechů 1897 slovy:

„Čím se provinili, ti malí Židé z Prahy, ti poctiví obchodníci, ti mírumilovní občané? V Praze se jim vyčítalo, že nejsou Češi, v Žatci a v Chebu, že nejsou Němci“

.

V 1. československé republice vycházel antisemitismus zprvu v roce 1919 z nově založené Německé národní socialistické dělnické strany (DNSAP), jejímž ideologickým vůdcem byl Rudolf Jung. Ten hrál později důležitou roli v říši. Německá NSDAP byla založena o rok později. Tyto strany byly jasně antisemitské a vzájemně kooperovaly. Když straně v roce 1933 hrozil zákaz československou vládou, tak se sama rozpustila. O několik dní později vznikla tzv. Sudetendeutsche Heimatfrot, která většinu jejich členů přijala mezi sebe.
V roce 1935 se tato strana na příkaz československé exekutivy přejmenovala na Sudetoněmeckou stranu (SdP) a pod vedením Konrada Henleina se stala nejdůležitějším politickým faktorem v pohraničí. Henlein popíral antisemitské smyšlení, avšak není známo, že by v této straně byli členové židovského vyznání. Později se k tomu vyjádřil ovšem jasně, když přiznal, že tak jednal pouze z diplomatických důvodů. Ze stejných důvodů takto zněly jeho projevy o údajné snaze po autonomii, či když popíral separatismus a včlenění pohraničí k říši.
Toto vše se zrcadlilo i v Žatci a celé německé společnosti v Sudetech. Nepřátelství k židovství ve spolcích a sdruženích se propagovalo otevřeně. Německý spolek „Deutscher Turnverein“, ve kterém byl sdružen každý dvacátý sudetský Němec, měl ve svých stanovách tzv. „Árijský paragraf“, ve kterém stálo, že žádný žid nemůže být členem. Též budoucí sudetoněmecká elita vyrůstala v tomto duchu, netolerance a nenávisti proti Čechům a židům.

.
Rasistický antisemitismus se v této době ještě neprojevoval v plné síle. Desetitisíce sudetských Němců ovšem akceptovaly v tichosti separaci svých židovských sousedů. Antisemitismus se začal tolerovat. Pro většinu sudetských Němců však stál na prvním místě národní boj proti Čechům.
Mnichovská dohoda určovala další osud židů v Žatci a v Sudetech. Antisemitismus byl nyní i v Sudetech státní doktrínou. Říšská „židovská politika“ byla v Sudetech zavedena ve „zrychlené versi“ během několika týdnů. S německým vojskem (Wehrmacht) přišly do pohraničí jednotky SD (tajná obranná policie) a SS. Ty měly již seznamy, které sestavili členové SdP, židů, sociálních demokratů a komunistů, na jejichž základě byli tito lidé ve velkém počtu zatýkáni.
V listopadu 1938 po pogromu tzv. „Křišťálové noci“ museli židé pod tlakem podepsat dobrovolné prohlášení o odstěhování a mnoho z nich muselo opustit Žatec. Tento „úspěch“ násilného vyhnání židů se projevil při sčítání lidu 17. května 1939. V třicátých letech žilo v Žatci ještě 924 židů, v květnu roku 1939 již jen 91 (rasových Židů) a v celých Sudetech pouze 2.400. Žádná jiná oblast říše nebyla v tak krátké době „očištěna od židů“, jako byla sudetská župa. Byla skoro „Judenrein“ a židé v ní byli naprosto bezprávní, jako psanci ve středověku.
Několik prozíravých židů opustilo Žatec ovšem ještě před Mnichovem. V Žatci bylo sčítáno ještě v roce 1935 981 Židů, v květnu 1939 již jenom 91 tzv. „rasových Židů“. I tito byli, pokud nebyli chráněni árijskými partnery, zavlečeni do Terezína a následně likvidováni ve vyhlazovacích táborech v Polsku.

.
Výstava byla vytvořena německým Nadačním spolkem Saaz/Žatec (Förderverein der Stadt Saaz/Žatec e. V.) a informuje o dějinách a rasových zákonech, které platily následně i v Žatci, a o arizaci židovského majetku v Žatci pomocí statistik a dokumentů. .
Kurátor výstavy Otokar Löbl, narozený v Žatci ve svém projevu varoval před zapomněním minulého. Co je zapomenuté, se může nenápadně znovu vrátit. Antisemitismus není překonán a projevuje se znovu latentně i v České republice. Historická osvěta pomáhá odbourávat předsudky a omyly. Vzpomínky a vzpomínání též vrací mrtvým jejich důstojnost a zachovává jejich kulturu.

.
Výstava je v žatecké Synagoze, Dlouhá 200, 43801, prohlídky po domluvě s Informačním centrem žatecké městské Radnice, kde je možno též zakoupit český a německý katalog výstavy.

Redakčně upravený překlad z němčiny, Otokar Löbl

výstava na internetu www.zatec-zide.eu

Vysílání místní televize OK o výstavě Žide na Žatecku

Podzimní setkání patriotů v Žatci

V sobotu 4. 10. 2014 se opět zcela zaplnil sál Dvora sv. Jakuba v Žatci, kde si dali dostaveníčko členové Sdružení rodáků a přátel města Žatce, patrioté a další příznivci města na svém podzimním setkání. O akci byl tak velký zájem, že se na desítky dalších nedostalo díky omezenému prostoru sálu, který pojme asi 150 osob. Jak už se stalo tradicí bohatý kulturní program zahájila písnička Město s 5 NEJ… a pak už následovala plejáda veselí, tance, zábavy i představování VIP hostů. V úvodu zahrál žatecký houslový virtuos Jakub Machulda, představily se tři vítězné „missky“ – ze soutěže MISS Chrámu chmele a piva 2014, v rozhovoru se vyznala k lásce k městu i starostka Zdeňka Hamousová i televizní režisér Jaroslav Hanuš, majitel Dvora sv. Jakuba Ladislav Černý a zahrál a zazpíval kytarista Martin Šeps – to vše za doprovodu kapely Pavla Uhlíka BLUES GIN. Spolu s moderátorem Petrem Šimáčkem celým večerem provázela také „misska“ Sabina Štaubertová. Pro všechny přítomné bylo připraveno zdarma bohaté občerstvení a vyvrcholením bylo přesně o půlnoci netradiční překvapení. Spokojení hosté se rozcházeli nad ránem a všichni se těší na další setkání patriotů královského města Žatce

This slideshow requires JavaScript.