Projev při odhalení pamětní desky nevinným obětem v Postoloprtech 3. června 2010
PhDr. Michal Pehr, Ph.D.

PhDr. Michal Pehr v Postoloprtech

Vaše excelence. Důstojný pane. Vážený pane starosto. Dámy a pánové. Je mi ctí, že mohu promluvit na našem dnešním setkání. Sešli jsme se tu dnes u příležitosti odhalení pomníku nevinným obětem postoloprtského masakru z jara a léta 1945. Přál bych si, aby pro celé Postoloprty se tento pomník stal symbolem odsouzením špatného a přihlášením se k dobru. Když jsem řekl odsouzením špatného, tak mám především na mysli válku – druhou světovou válku. Vím, že jsou lidé, kteří mají tendenci říkat, v duchu Clausewitzových slov, že válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky. Já ovšem patřím k lidem, kteří válku a vše, co je s ní spojené radikálně odmítám a přikláním se k názoru československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který kdysi řekl: „Na světě by mohlo být moc krásně, kdyby nebyly války. Jenže … Ono v každém z nás je něco špatného. A ve válce se všechno špatné v nás provalí. Když je mír, tak učitelé, mámy a jiní andělé můžou udělat leccos, aby to špatné z nás dostali ven. Ale pak přijde válka a udělá z nás zase zvířata. Pro tohle je především nenávidím války. Ne tak pro všechno to mordování jako pro tuhletu degradaci člověka.“

.
Postoloprtský masakr je příkladem této degradace. Dnešní člověk se ptá, jak k tomu mohlo dojít? Jak to, že tu bylo postříleno více jak, 763 obyvatel jenom proto, že byli Němci? Jak to že Postoloprty se staly místem jednoho z největších masakrů německého civilního obyvatelstva? Co se to tu vlastně stalo?

.
Odpověď na to, co se stalo v poválečném Československu, musíme hledat ovšem právě v době války. Po šesti hrůzostrašných letech války se rodila nová doba. Země byla osvobozena od okupantů a její obyvatelé byli plni ideálů a nadějí v lepší zítřky. Radost z konce války ale současně i válečné trauma – to byl snad ten nejsilnější pocit, který ovládl naši společnost. Václav Černý popisoval tuto dobu jako marné snažení v boji s běsy.

.
Na jedné straně tu bylo obrovské nadšení, na straně druhé obrovská anarchie a zmatek. Bylo to ovšem pochopitelné. Po šesti letech nastala doba vyrovnávání účtů, zvláštní forma naší československé revoluce, vyplývající z toho, že jsme malý národ, který čelil nebezpečí zničení a dlouhou dobu musel čekat na to, aby se mohl projevit. Lidé byli jako by opilí svobodou, plni euforie a nadšení. Docházelo k takzvané národní očistě, nebo chcete-li, k jistému vyrovnávání se s minulostí, což je neustále se opakující fenomén českých dějin. Tancovalo se a všichni byli plni radosti. Válka je konečně za námi, jsme svobodni a nyní nastává onen šťastný čas, kdy bude možné budovat nové Československo, čas nadějí, plánů a přání. Všichni se snažili co nejrychleji obnovit naši republiku. Snad nejlépe tuto podivnou dobu vystihl český historik profesor Josef Šusta, který krátce před svou sebevraždou v květnu 1945 řekl svému příteli: „Co je člověk? Před našimi okny stojí ruský tank. Děvčata obletují Rusy. Je tam i moje vnučka. Jeden hraje na harmoniku a mládež se raduje a tančí. Mezi nimi leží čtyři těla mrtvých Němců. Leží jako housky a nic tančícím nepřekážejí. Nevěřil bych, že je to možné, kdybych to sám neviděl.“

.
Protějškem euforie se stala atmosféra obav a strachu z rozpoutaných „revolučních“ běsů a nesčetné, často drastické akty ochlokracie. Ve jménu tzv. rychlé národní očisty docházelo k velkým přehmatům. Nastalo vyřizování osobních účtů, kdy kdekdo obviňoval toho či onoho z kolaborace. Byla spuštěna lavina denunciací, osočování, pomluv a pomsty. „Všechno, co bylo … temně živelného, zběsilého a chtivého, se plně projevilo“, napsal Václav Černý. Lůza ucítila příležitost a naše obnovená státní moc se bohužel nedovedla od těchto aktů zlovůle distancovat, naopak jich často využívala. Tehdy se podle Černého také rodilo osudové pravidlo našeho národního života: podlehnout na každé křižovatce lůze.

.
Charakteristickým bylo působení revolučních gard, které měly sloužit k ochraně národního majetku a bezpečnosti, ale ve skutečnosti se často podílely na loupení a rabovaní (pročež je lid po straně nazýval „rabovacími gardami“), ale též na týrání a lynčování zajatých německých vojáků i civilistů, nebo skutečných či domnělých kolaborantů. Tyto gardy přitom v převážné většině netvořili aktivní odbojáři z doby okupace, ale spíše revolucionáři „poslední hodiny“, z nichž mnozí ještě před několika týdny chodili za rum a cigarety na mimořádné směny do továren, horečně pracující pro německý válečný průmysl.

.
V této podivné době také dochází vedle jiných akcí k postoloprtskému masakru. Ve jménu národní očisty, ze závisti, touhy po majetku, ale také pod heslem mrtvý Němec dobrý Němec dochází k nesmyslnému vraždění, z kterého se po vystřízlivění z poválečné euforie nakonec stává naprosté tabu. Tento obraz totiž nezapadá do všeobecného obrazu dějin této země, která neskutečně trpěla nacistickým terorem a diktaturou. Po mnoho let se tak o tomto hrozném tématu nemluví. Tuší se však o něm a za dva roky v roce 1947 dojde k exhumaci ostatků popravených. A však nadále se o tomto řadu let mlčí. Jsem rád, že přes všechno mlčení se našli lidé, kteří našli odvahu toto téma otevřít. Nebylo to snadné. Je však zapotřebí si připomínat i nepříjemné věci a bojovat za pravdu, jakkoliv je nepříjemná. Tento pomník se tak bude moci stát nejenom místem, kam budu moci přicházet potomci a pozůstalí, ale bude jistě také symbolem toho jak je nebezpečná a zlá je válka. Pevně věřím, že tento pomník má svůj smysl a že tu bude ještě dlouho připomínat smutné okamžiky našich poválečných dějin.