Velký syn města Žatce: Karel Reiner

Skladatel, klavírista, hudební kritik 1910-1979

Žatec nikdy nebyl provincií. Večeřel zde Goethe a pochvaloval si krásnou polohu města. V Žateckém divadle hostovali renomovaní umělci a soubory z Vídně a Mnichova. Operní pěvci, herci a skladatelé se narodili v Žatci, ale všichni odešli do světa, nebo pokud se hlásili k české národnosti, tak do Prahy. Mezi ně patří i Karel Reiner, známý představitel moderní vážné hudby poválečného období. Výstava v Žatci vzdává hold vzrušujícímu životu a dílu židovského hudebníka, který zázrakem přežil  Osvětim.

Když 27. června 1910 přišel Karl, který si později říkal Karel, na svět, byl Žatec  převážně německým městem. Jeho rodiče byli Židé z Černovic, kde se také většinou mluvilo německy. Jeho otec studoval na vídeňské konzervatoři a v Žatci působil jako učitel klavíru a zpěvu a sloužil židovské obci jako hlavní kantor. Jeho matka vyučovala také hru na klavír. Karlův hudební talent byl brzy rozpoznán. Brzy se projevil jako zázračné dítě a ve dvanácti letech ­hrál na klavír Haydna a Mendelssohna-Bartholdyho. Bylo ­tedy jasné, že Žatec se pro ­něj stává hudebně příliš úzký. V osmnácti letech začal studovat hudbu v Praze. Protože složil maturitu z češtiny, rychle se v novém prostředí zorientoval.

Karl Reiner se svými rodiči Josefem a Simou

­V Praze studoval u slavných hudebníků, jako byli Alois Hába a Josef Suk, kteří reprezentovali různé hudební styly. Zatímco Suk vyučoval klasickou hudbu 19. století, Hába byl představitelem hudební moderny, experimentoval s kvartou, kvintou­, sextou a v diatonicko-chromatickém tónovém systému, což vyvolalo senzaci v odborném tisku doma i v zahraničí. Pod těmito vlivy Reiner vyvinul vlastní moderní zvukový jazyk, který obohatil klasický tonální systém o polyfonní zvuky. Důležitou roli sehrál všestranně nadaný E. F. Burian, který vynikl především jako divadelní režisér. Jeho avantgardní inscenace ho proslavily i za hranicemi země. Reiner se zde stal hudebním ředitelem. Kromě toho pracoval jako šéfredaktor hudebního časopisu “Rytmus”.

Karel Reiner (nahoře uprostřed) E.. F. Burian (vlevo), ruský režisér W. Meyerhold (vpravo) a členové souboru1936/
37

Karel Reiner tehdy navzdory zlým předpovědím stále věřil, že Československá republika bude dostatečně silná, aby se ubránila vnitřním i vnějším hrozbám. Domácí nacionalismus a antisemitismus považoval za stejně fatální jako hrozbu ze strany hitlerovského Německa. Bohužel se stejně jako mnozí jiní mýlil, když se domníval, že západní mocnosti útok nepřipustí. V září 1938 vtrhla německá vojska do Sudet a v březnu následujícího roku do Prahy. Žid Karl Reiner a jeho židovští souvěrci měli až do deportace do koncentračního tábora v Terezíně od zavedení rasových zákonů stále klid.

Sonáta č. 2 pro klavír “Vítězství”

V důsledku rasových zákonů bylo spolutrpitelům Karla Reinera zakázáno vystupovat na veřejnosti. Proto pořádali tajné koncerty v soukromých domech. Sám Reiner využil tento čas ke sbírání českých lidových a dětských písní a zhudebňování lidových říkadel. A samozřejmě pokračoval v práci na svých skladbách, včetně optimistické sonáty “Vítěztví”. Nejpozději v roce 1942, kdy byli první Židé deportováni do Terezína, mu však bylo jasné, že i tato “podzemní práce” brzy skončí. Dokonce i Terezín, který byl navržen jako vzorový tábor pro zahraniční návštěvníky, nabízel jemu i dalším umělcům možnost pokračovat v tvůrčí práci. Probíhala interní divadelní představení a koncerty. Byl však také pověřen péčí o děti, stejně jako jeho žena Hana.

Děti v Terezíně: 400 jich tam zemřelo, 7 500 v Osvětimi.

Možná mu to zachránilo život. Do Osvětimi  byl totiž převezen až v září 1944, kdy už tam postupovala Rudá armáda. Tábor byl rozpuštěn. Už po týdnu byl převezen do Dachau, do podtábora Kaufering, kde se stavěla podzemní továrna na letadla. Když se k němu v dubnu 1945 přiblížili Američané, byl poslán na poslední pochod směrem k Alpám, dokud se SS nevzdálily. Když Karel Reiner přijel 22. května do Prahy, vážil ještě pětačtyřicet kilogramů. Ale jako zázrakem na něj na hlavním nádraží čekala jeho žena Hana. Přežili také tři jeho blízcí přátelé, spisovatel Norbert Frýd, divadelník E. F. Burian a učitel Alois Hába.

Mohlo by se zdát, že po utrpení, které prožil, bude někdo jako on, kdo obohatil umělecký život Prahy, přijat s otevřenou náručí. Opak byl pravdou. Jako rodilý Němec musel nejprve dokázat, že je nyní dobrým Čechem. Bez Hábovy pomoci by se mu to možná nepodařilo. Hába úřadům potvrdil, že jeho přítel se od dospělosti cítil a choval jako Čech. Brzy se však objevily další problémy. Za okupace spolupracoval s komunistickými buňkami, ale po převzetí moci v Československu si uvědomil, že mezi jeho představami o umělecké svobodě a cíli ideologického funkcionářství je propast.

“Deportace”, kresba třináctileté Helgy Weissové.

Nejprve obnovil hudební spolupráci s pozůstalými přáteli, komponoval, režíroval a publikoval v Burianově levicovém časopise “Kulturní politika”. Po celé Evropě se stal známým díky filmové hudbě k filmu “Motýli tu nežijí”, který byl natočen formou dětských obrázků z Terezína. V roce 1959 získal Zlatou palmu v Cannes. Doba předtím však pro něj byla těžká. Od roku 1947 se podílel na vedoucích funkcích ve Sdružení českých skladatelů. Nebylo možné se vyhnout tomu, že si chtěli zajistit jeho neomezenou loajalitu. Byl nucen vstoupit do strany, což mělo nepříjemné následky. Pod tlakem vlny antisemitismu v SSSR, svém velkém bratrovi, zvýšila KPČ také svou “ostražitost” vůči osobám židovského původu. Před ústředním výborem se musel ve čtyřhodinovém “rozhovoru” obhájit, zda je stoupencem sionismu. Vždycky si sbalil kufr s nejnutnějšími věcmi. Měl zkušenosti s tím, co je potřeba při deportaci.

Karl Reiner doma při komponování

Poté jako vedoucí funkcionář “Domu lidové tvořivosti” a později jako předseda Českého hudebního fondu získal jistou nepřehlédnutelnost. Dlouho nepochyboval o nadřazenosti komunismu a nástup Alexandra Dubčeka posílil jeho naději, že se socialismus sovětského typu může liberalizovat. Vojenské potlačení “pražského jara” tento sen zničilo. Když diktatura opět přitvrdila, vystoupil z komunistické strany. Jejich reakce byla podobná opatřením proti Židům v době okupace. Provádění jeho skladeb bylo omezeno. Mnoho hudebníků se poté již neodvážilo hrát jeho hudbu.

V padesátých letech musel Reiner trpět tím, že jeho dílo bylo kritizováno jako “formalismus”. Pronásledování nebylo namířeno proti jeho práci, ale proti jeho politickému postoji. Reagoval na to stejně jako předtím: pracoval na své tvorbě, která měla široký záběr, od dětských písní, populárních oper a filmové hudby přes moderně-klasickou komorní hudbu a koncerty až po experimentální skladby, v nichž byly zpracovány hudební tradice z Balkánu a Arábie. Pokud to státní předpisy dovolovaly, udržoval kontakty v zahraničí, nebyl tam cizincem. Již od roku 1978 měl zdravotní problémy. Karel Reiner zemřel 17. října 1979.

Starostka města Zdeňka Hamousová v rozhovoru z členem představendsta Helmutem Schneiderem, v pravo Otokar Otokar Löbl, vlevo Tanja Krombach ředidelka Kulturního fora východní evropa v Berlíně a Matthias Dörr, jednatel srdružení Ackermann v Mnichově

Nadační spolek města Saaz|Žatec e.V. ve Frankfurt  si společně se spolkem Rodáků a přátel města Žatce dal za úkol vzdát hold tomuto velkému synovi svého města výstavou “Karl Reiner – skladatel, klavírista, hudební kritik”. Její otevření v „Galerií U Radnice“ na žateckém náměstí muselo být několikrát odloženo kvůli omezením pandemie a mohla být šťastně oslavena 20. června 2021. Vrcholem bylo vystoupení Aidy Mujačič. Její pěvecké i klavírní provedení skladeb slavného autora hluboce zapůsobilo.

Klavíristka a zpěvačka Aida Mujačič s kurátorem výstavy Pavlem Strankou.

Mezi návštěvníky byla jako patronka výstavy i starostka Zdenka Hamousová. Zvláštní zmínku si zaslouží také Matthias Dörr, spolkový výkonný ředitel Ackermannova společenství, a Tanja Krombachová z Kulturního fóra východní Evropy. Obě sdružení patří mezi sponzory. Rádi bychom také srdečně poděkovali všem ostatním sponzorům a pomocníkům, kteří se zasloužili o realizaci našeho projektu.

Česko-německou výstavu můžete v Žatci navštívit do konce července. Dvojjazyčný katalog je k dispozici také dodatečně na adrese Otokar Löbl, 60488 Frankfurt nad Mohanem, Hausener Obergasse 15.

Život pro pravdu a smíření

Uta Reiffová se jako dítě stala obětí strašlivých poválečných událostí v Žatci. Přišla o otce a málem zemřela hlady. Rozhodla se přerušit kruh křivdy a pomsty a zasadila se o usmíření s Čechy. To zahrnovalo uznání utrpení na obou stranách a pohled do budoucnosti. V Domovském spolku (Heimatkreis Saaz) a jako zakládající členka Nadačního spolku (Förderverein) Saaz|Žatec se o tyto cíle úspěšně zasazovala. Spolek truchlí nad její smrtí.

“Narodila jsem se v roce 1938 v Aši,” začala vyprávět, kdykoli se jí někdo zeptal na její domov. Aš se nachází na severozápadě německých Čech, jen kousek od bavorského města Hof. Její vzpomínky na dětství však byly především vzpomínky na Saaz. Její otec byl ředitelem tamního gymnázia a ona vyrůstala v bytě s velkou zahradou, kde jsme si hráli. Jako dítě na tu dobu vzpomínám jako na velmi hezké období.” Tento ráj však trval jen krátce. 1. června 1945, sotva měsíc po uzavření míru, se ulice Žatce zaplnily českými uniformami a pro německé obyvatelstvo tak začalo období hrůzy. Nezastavilo se to ani u dětí.

Uta (vlevo) se svou matkou a bratrem Hansem

Uta Reiffová se narodila 29. srpna 1938, o měsíc později obsadila německá vojska “Sudety”, o půl roku později zbytek Čech a Moravy. To byla předehra ke druhé světové válce, kterou Hitler navzdory všem svým mírovým prohlášením rozpoutal. Otec Uty, Alfred Jäckel, narozený v roce 1900, nosil za první světové války ve Vídni císařskou sukni, po níž sloužil v české armádě. Nyní musel znovu do pole, tentokrát pro “Vůdce”. Zpočátku byl kvůli svému věku ušetřen, ale v roce 1943 byl poslán na východní frontu, neboť jeho pomoc židovské učitelské rodině nebyla vítána. Utě bylo tehdy pět let.

Když se její otec po dvou letech vrátil z fronty, Uta si myslela, že má otce zpět. Sotva se však vrátil domů, byl spolu s bratrem Hansem deportován do tábora Postelberg (Postoloprt). Otec Uty se odtamtud nikdy nevrátil, stal se obětí masové popravy. Šestnáctiletý Hans Jäckl byl poslán na nucené práce do dolu Kladno, kde sotva přežil. Sama Uta byla spolu s matkou a devítiletým bratrem Berndem poslána do ženského tábora v žateckých kasárnách. Internace trvala osm měsíců, poté byl zbytek rodiny převezen v dobytčím vagonu přes bavorské hranice.

Uta Jäckel s bratrem Berndem v Saazu

“My sudetští Němci jsme tvrdě zaplatili za sedm let příslušnosti k Německé říši,” litovala Uta Reiffová ve svém smutečním projevu na hřbitově v Postelbergu v roce 2010. Právě s touto nespravedlností dlouho bojovala. Především se dlouho nemohla vyrovnat se smrtí svého otce. Jako státní úředník byl Alfred Jäckel členem nacistické strany, ale zároveň byl, jak jí řekla matka, považován za přítele Čechů a Židů. Pomáhal těm, kteří chtěli nebo museli opustit Žatec po německé invazi, překládat jejich německé dokumenty. Přesto byl jako zástupce německých okupačních sil bez soudu zastřelen v noci v postolortské Bažatnici spolu s mnoha dalšími.

Vyrovnávání se s těmito zážitky určovalo většinu jejího života. Díky studiu psychologie našla způsob, jak se s hrůznými zážitky z dětství vyrovnat. Později vysvětlilovala , že pomsta a odplata nejsou řešením. Z obětí by se neměli stávat pachatelé a naopak. Přitom je podle ní nutné uznat utrpení. “Ano, bylo to tak a bylo to hrozné”: tato věta je často řešením vnitřních i vnějších konfliktů. Je to nejen psychologická pomoc pro poškozené oběti, ale také pro klid pachatelů. Proto Uta Reiffová celý život pracovala na tom, aby se utrpení sudetských Němců dostalo na veřejnost – dnes by se řeklo “na oči”. Přála si, aby byl uznán i v České republice.

Uta Reiff (vlevo) při založení Nadařního spolku Saaz|Žatec

Čím si Uta a její sourozenci zasloužili toto utrpení? Dospívající Hans byl v uhelném dole téměř utýrán k smrti a nikdy se z tohoto utrpení fyzicky ani psychicky nevzpamatoval. Uta sama, stejně jako mnoho dalších dětí, málem zemřela hlady. Nakonec byla tak podvyživená, že už nemohla jíst běžnou stravu. V dětské nemocnici ve Fürthu se pomalu uzdravovala. Měsíce v táboře, kdy musela spát na zádech své matky, aby ji ochránila před znásilněním: “Bylo to pro mě všechno hrozné. Hodně to ovlivnilo i můj postoj k mužům. Jako žena jsem se mužů velmi bála.”

Uznání utrpení a vizualizace vražedných událostí se podařilo i díky úsilí Uty Reiffové, když postelberská městská rada instalovala pamětní desku. “Nechceme obviňovat, chceme naříkat,” prohlásila ve svém pamětním projevu. “Chceme vyjádřit hluboký smutek, který nás provází už pětašedesát let. Neměli jsme kde truchlit, kde položit květiny a věnce – tady, na místě těchto strašných událostí.”

Uta Reiffová promlouvá při smutečním obřadu na hřbitově v Postelbergu

Nezajímala ji však jen bolest obětí, ale také smutné příčiny, které hrůze v Postelbergu předcházely. Znovu a znovu zdůrazňovala, že bez německé okupace České republiky a nadšení sudetských Němců pro Hitlera by k vyhnání nedošlo. Uta Reiffová zároveň odmítla jakoukoli kolektivní vinu. “Zvěrstva páchají vždy jednotlivci nebo skupiny lidí.” Jako příklad toho, že ne všichni Češi byli pachatelé a už vůbec ne čeští sousedé v Žatci, vyprávěla příběh pana Kratochvíla, zametače ulic. Když přišel k nim domů, jejich matka ho často zvala na svačinu ke kávě. Později jim, dětem, na oplátku házel přes plot sendviče s klobásou. Dokud je nechytl strážný a nezmlátil je do krve. “Pan Kratochvíl se už neodvážil přijít.”

Nemělo by zůstat nezmíněno, že každý útěk nebo vyhoštění má dvě stránky, odchod a příchod. Pro takzvané “uprchlíky” nebyl příchod do Německa po válce často jednoduchý. Nebylo to kvůli přijímacím táborům: “Tam jsme dostali teplé oblečení a teplé jídlo. Tábor byl zřízen humánně.” Pro místní obyvatele byli naopak dlouho nevítanými cizinci: “Lidé říkali: Kdybyste se k Čechům chovali dobře, nechali by si vás také doma.” Mnozí uprchlíci se s tímto nepřátelstvím setkávali až do 50. let 20. století.

Uta Reiffová se svými dětmi Oliverem a Anette

Zápas Uty Reiffové o pamětník v Postoloprtech jako místo pro vyjádření smutku nelze pochopit bez jejího úsilí o smíření. Znovu a znovu jezdila do Žatce, hledala přátelství s Čechy, vyměňovala si zkušenosti a byla ochotně k dispozici pro rozhovory s očitými svědky v českých školách. Věděla, že bez poznání není pravdy a bez poznání není rozumného jednání. Aby se lépe dorozuměla, naučila se ve stáří česky. Pro ni to pravděpodobně znamenalo dokončení procesu usmíření. Společný jazyk nemusí vést k solidaritě, ale může.

I tyto zkušenosti motivovaly Utu Reiffovou k pozdější péči o vysídlené osoby a uprchlíky z aktuálních válečných oblastí, tzv. migranty. Za humanistickou snahou stála schopnost čelit ranám osudu pozitivními činy. Když tato obdivuhodná žena přišla při autonehodě o desetiletou dceru, rozhodla se svůj hluboký zármutek proměnit v rozhodnutí adoptovat barevného chlapce Olivera a vychovávat ho společně se svou druhou dcerou Annette.

“Nejdůležitější je mít rád lidi,” vysvětlila. “Láska je nade vše, nezáleží na tom, jestli jste bílí nebo černí, láska je to jediné, co každý potřebuje. Lidé vypadají různě, ale všichni jsou Boží stvoření.” S takovou láskou k lidem lze překonat i to nejhorší. Je však také zapotřebí člověka, u něhož lze najít oporu. Byl to její manžel, doktor Adalbert Reiff.

Setkání se studenty žateckého gymnazia ze Žatce v Reiffově domě

Uta Reiffová byla žena s mnoha talenty, které uplatnila v řadě profesí jako učitelka, účetní, tlumočnice a rodinná terapeutka. Svými znalostmi, energií a empatií se angažovala v Heimatkreis Saaz sudetoněmeckého landsmanšaftu a v Fördervereinu města Saaz|Žatec. Sdružení na oplátku přijalo její projekt, pamětní desku v Postelbergu, za svůj. Mnoho let byla také předsedkyní Amberského oratorního sboru.

Uta Reiffová zemřela 16. března 2021 v Ambergu. Svět je bez ní chudší.

Hrob Uty Reiffové na hřbitově v Ambergu.

Smuteční řeč Uty Reiffové, Postelberg 2010

Slavnostní odhalení pamětní desky obětem v Postoloprtech

Radniční věž v Žatci láká návštěvníky na výstavu a zajímavý panoramatický výhled

Nová expozice vznikla v rámci nedávno dokončené rozsáhlé rekonstrukce žatecké radnice a stala se atrakcí, kterou mohou turisté začít prohlídku královského města. Ve věži se mohou dozvědět mnoho zajímavostí z tisícileté historie. Z ochozu věže je panoramatický výhled na dnešní podobu města.

Autor: Tomáš Kassal | Žatecký.Deník.cz 14. července 2021

Výstavu vytvořil tým autorů, jehož členy jsou architekti Miloslav Čejka a Jana Šmidtová z odboru rozvoje města a pracovnice Regionálního muzea K. A. Polánka v Saze Milada Krausová a Monika Merdová.

Procházka bohatou historií města a radnice je rozdělena do sedmi částí. “Dohodli jsme se, že začneme od základů s architekturou a časovým plánem. Pro horní patra vybrala historička muzea a hlavní autorka koncepce výstavy Milada Krausová další zajímavé události z historie Žatce, které se k radnici váží,” vysvětlila Monika Merdová z Regionálního muzea.

Výstava v radniční věži s modelem Staroměstské radnice (Foto: Deník/Petr Kinšt)

Výstava přináší mnoho historických údajů, ale jejím cílem je také pobavit návštěvníky a přilákat je tak k návštěvě městských památek. “Je to spíše podívaná než klasická výstava. Jde o to, aby se lidé bavili,” říká Miloslav Čejka, akademický architekt, který je také autorem expozice Lovci mamutů v Národním muzeu.

“Při přípravě takového projektu je samozřejmostí nejen historická přesnost a význam, ale také atraktivní vzhled a interaktivní kvalita. Celá expozice měla od počátku vznikat ve spolupráci architekta, historiků a dalších odborných skupin, což se podařilo v radniční věži. Spolupracovalo se nám velmi dobře, naše nápady se vzájemně doplňovaly,” chválí týmového ducha organizátorů výstavy M. Merdová.

Výstava nabízí základní historické údaje. Představuje zajímavé osobnosti, které v Žatci žily, ale i ty, které město navštívily, například krále a císaře. Zaměřuje se na radniční hodiny, válečné události, ale také na rekonstrukci toho, co stálo nebo údajně stálo na místě dnešního Chmelového domu – kostel, strážnice a snad i divadelní budova.

IPohled z radniční věže na děkanský kostel (Foto: Gerhard Gerstenhöfer)GITAL CAMERA

Výstava je pro veřejnost otevřena denně v 10, 13 a 15 hodinu nebo po domluvě v jinou dobu. Vstupné činí 80 Kč (dospělí) a 40 Kč (snížené) a prodává se v Turistickém informačním centru vedle Chmelnice, odkud průvodci vedou návštěvníky na věž.

https://www.facebook.com/watch/?ref=external&v=416084469651227

Televizní reportáž o výstavě v pořadu Televize ok plus Žatec:

Vzpomínka na křištálovou noc 1938

Vyslanec NSR Hans Peter Hinrichsen, starotska města Žatce a senátorka ČR Zděnka Hamousová, velvyslance státu Izrael J. E. Meron a předseda spolku rodáků a přátel města Žatce Mgr. Petr Šimáĉek.

Při protižidovském pogromu z 9. na 10. listopadu 1938 příslušníci NSDAP a paramilitaristická skupina SA uvnitř synagogu zapálili a chtěli ji zničit. Dílo zkázy nebylo dokonáno, protože na pokyn z radnice ihned zasáhli žatečtí hasiči a oheň uhasili.

Záštitu nad vzpomínkovou akcí převzala starostka Žatce a senátorka Zdeňka Hamousová a velvyslanec Státu Izrael v ČR Daniel Meron. Ten ve svém projevu kromě dalšího uvedl: „Je šokující, že 74 let po konci 2. světové války stále existují takoví, kteří popírají holocaust a šíří nenávist. Odsouzeníhodný útok na synagogu a nevinné kolemjdoucí v německém Halle je jen jedním z projevů rostoucího antisemitismu, jehož jsme v posledních letech svědky.”

Velvyslanec Daniel Meron pokračoval: “Dnes večer jsme tu však také pro to, abychom si připomněli jinou dobu, dobu, která přinesla naději. V zásadních letech, která následovala tragédii evropských Židů, se zrodil Stát Izrael a Žatec hrál klíčovou roli v přežití mladé země během Války za nezávislost. Rád bych všem občanům města Žatec poděkoval za pomoc, kterou jste poskytli Izraeli před 71 lety. Operace Balak a letecký most mezi Žatcem a izraelským Ekronem byla životně důležitá pro přežití mladého Státu Izrael ve Válce o nezávislost. Operace Balak byla vojenská operace, jejímž cílem bylo propašovat zbraně nakoupené v Evropě do Izraele, kde byly nutně třeba, aby zajistily přežití národa. Jak napsal první izraelský ministerský předseda David Ben Gurion ve svých pamětech: České zbraně zachránily Izrael. Za to bude Izrael vždy vaším dlužníkem a nikdy nezapomene na pomoc ve chvíli z nejtěžších. Rád bych proto poděkoval všem, kdo zde v Žatci pracují na zvěčnění této historie.“

Velvyslanec státu Izrael D. Meron v rozhovoru z televizí OK

Mezi hosty setkání v Žatci byl i zástupce německého velvyslanectví Hans Peter Hinrichsen, který také uvedl, že vzpomínáním na holocaust je nutné stále události připomínat a celosvětově se razantně postavit proti jakékoliv formě antisemitismu.

“Tuto pietní akci pořádáme každoročně, protože o židovské otázce, vůbec o židovství – popřípadě o Křišťálové noci – mladí a většina lidí moc neví. Chceme osvětlovat ta bílá místa v historii pro mladou generaci a pro ostatní lidi, kteří ji neznají,” vysvětluje důvod konání této již každoroční tradice Petr Šimáček ze Spolku rodáků a přátel města Žatce.

Předeseda rodáků Petr Šimáček a předseda německého nadačního spolku Saaz/Žatec
Otokar Löbl

 „Je nutné si připomínat historii Židů. Konkrétně v Žatci si například málokdo uvědomuje, že výstavní místní domy, budovy i chmelárny, které aspirují na zápis mezi památky UNESCO, postavili právě Židé. Většinou už nežijí. Uctívání jejich památky je určitě na místě,“ řekl Otokar Löbl z Nadačního spolku Saaz/Žatec, který tuto velice úspěšnou akci uspořádal spolu s žateckými rodáky, Městem Žatec a Židovskou obcí Teplice.

K důstojné atmosféře pietního aktu přispěl židovskými písněmi Žatecký příležitostní sbor pod vedením Alžběty Urbancové. Pietní akt zakončila modlitba za zemřelé a izraelská státní hymna.

Reportáž televize OK:


.


Pietní akt v žatecké synagoze

Izrael v Žatci in memoriam ocenil sourozence Šircovy. Vzpomínkové shromáždění v žatecké synagoze

V žatecké synagoze, která je druhou největší v Čechách, se ve čtvrtek 8. listopadu konalo vzpomínkové shromáždění na události “Křišťálové noci”. Při protižidovském pogromu z 9. na 10. listopadu 1938 příslušníci NSDAP a paramilitaristická skupina SA uvnitř synagogu zapálili a chtěli ji zničit. Dílo zkázy nebylo dokonáno, protože na pokyn z radnice ihned zasáhli žatečtí hasiči a oheň uhasili.

Oldřich Bubeníček, Michal Lichtenstein, Otokar Löbl

“Tuto pietní akci pořádáme každoročně, protože o židovské otázce, vůbec o židovství – popřípadě o Křišťálové noci – mladí a většina lidí moc neví. Chceme osvětlovat ta bílá místa v historii pro mladou generaci a pro ostatní lidi, kteří ji neznají,” vysvětluje důvod konání této již každoroční tradice Petr Šimáček ze Spolku rodáků a přátel města Žatce.

Letošní vzpomínkový večer v žatecké synagoze byl významný i z dalšího důvodu. Přímo v synagoze byli oceněni sourozenci Marie Kelnerová a Václav Širc in memoriam izraelským titulem Spravedlivý mezi národy. Sourozenci bydleli na Volyni, kde společně s celou svou rodinou zachránili při holokaustu život Rachel Rabinoviczové-Kvasgaltnerové. Se Svobodovou armádou se po válce dostali do Československa a usídlili se na Žatecku, stejně, jako tisíce dalších volyňských Čechů po svém návratu do původní vlasti. Inženýr Václav Širc žil v Jimlíně a v Žatci učil na zemědělské škole. Je také autorem Kroniky Českého Volkova, kterou pod názvem Stopy zaváté časem redigoval a vydal v roce 1980 Petr Šimáček.

Titul Spravedlivý mezi národy v žatecké synagoze převzali potomci oceněných sourozenců – Josef Širc, Jaroslava Říhová a Eliška Dvořáčková z rukou izraelského velvyslance v Česku Daniela Merona. V Česku bylo dosud uděleno 121 těchto uznání za pomoc Židům v době druhé světové války. Volyňští Češi Václav Širc a Marie Kelnerová jsou 122. držiteli. Účastníkem této slavnostní události byla také dcera zachráněné Rachel Kvasgaltnerové, Yaffa Riesenfeldová. „Já, moje maminka ani moje děti nikdy nepřestaneme být sourozencům Šircovým vděčni. Když jsem říkala 93leté mamince, která už na řadu věcí ve svém životě zapomněla, že letím na obřad do Žatce, začala plakat. Dlouhá léta před tím neplakala,“ řekla paní Yaffa přímo v synagoze.

V žatecké synagoze v rámci vzpomínek na historické události ocenil izraelský velvyslanec Daniel Meron také události před 70 lety, kdy z vojenského žateckého letiště létala do izraelského Ekronu letadla se zbraněmi, které pomohly uhájit čerstvou nezávislost státu Izrael.

Prostor synagogy při této dojemné akci zaplnily dvě stovky hostů, včetně ústeckého hejtmana Oldřicha Bubeníčka, žatecké starostky a senátorky Zdeňky Hamousové, žateckých zastupitelů nebo předsedy Židovské obce Teplice Michala Lichtensteina a jeho zástupkyně Gabriely Beckové. Vedle izraelského velvyslance byl přítomný také velvyslanec Argentiny Roberto Salafia a další členové diplomatického sboru.

Celý slavnostní večer provázely židovské melodie v podání sboru Camerata při ZUŠ v Žatci a Žateckého příležitostního sboru, pod vedením Alžběty Urbancové.

 

Otokar Löbl, Daniel, Daniel Meron, Petr Šimáček

„Letošní vzpomínkové shromáždění v synagoze s udělením ocenění Spravedlivý mezi národy opět ukázalo, jak je nutné si připomínat historii Židů. Konkrétně v Žatci si například málokdo uvědomuje, že výstavní místní domy, budovy i chmelárny, které aspirují na zápis mezi památky UNESCO postavili právě Židé. Většinou už nežijí. Uctívání jejich památky je určitě na místě,“ řekl exkluzívně Žateckým novinám Otokar Löbl z Nadačního spolku Saaz/Žatec, který tuto velice úspěšnou akci uspořádal spolu s žateckými rodáky, Městem Žatec a Židovskou obcí Teplice.

Hedvika Fajkusová  Ohře Media