Vladimír Kučera

V prosinci roku 1989 se vrátil do osvobozeného Československa stařičký prezident Edvard Beneš.
Strávil v newyorské emigraci dlouhých jedenačtyřicet let. Byl ale dál čilý a vìděl přesně., co je jeho prvním úkolem: “Tož heslem naším bude: Všude a ve všem odkomunizovat republiku!” Pan prezident se na komunisty velmi zlobil. V osmaètyřicátém ho přimáčkli ke zdi, dopustil se pak řady chyb a selhání a skončil jako vítěznou stranou vysmívaná figurka. A to Beneš nikdy nezapomínal…
“Volal jsem je ve své žeši k umírnìnosti, k smířlivosti a ke vzájemnému pochopení. Zdùraznil jsem, že politika v demokracii není diktát jednìch proti druhým, nýbrž dohoda a porozumění…” Prezident zatal zuby a pokračoval: “Celý svět dnes ví, jak na to odpověděli naši komunisté: zradou, násilnictvím, koncentračními tábory pro naše české lidi, bolševickým běsněním, pokusem zničit naši demokracii a zavést u nás komunismus a totalitní režim…” Samozřejmì všichni vìděli i další: spolčením se se zahraniční mocností proti vlasti. Vyvlastněním soukromého majetku, tzv. třídnizací. Atd.
“Naše vláda, vidouc, co znamenala zrada komunistù, právem se rozhodla vyčistit republiku od těchto zrádných elementù,” volal Beneš ohnivě. A národ vìděl, co to znamená: Odsun! Hezky všichni třicet kilo osobního majetku a mašírujte si do Sovětského svazu, když jste ho tolik milovali! O komunistickém vùdci Gustávu Husákovi se dokonce proslýchalo, že chtěl svého času podstatnou část území republiky, Slovensko, třdně připojit k Sojuzu respublik svobodnych… “Když jste tam tak chtěli, tak si tam jděte,” znìl spravedlivý hnìv lidu.
Podle tzv. Benešova dekretu směl zùstat v Československu jenom ten komunista, který prokázal, že se aktivnì podílel na protikomunistickém odboji. Nejčastější dùkaz, který členové KSČ uváděli, totiž: “Byl jsem u nich, abych to zevnitř rozvracel,” neobstál. Těžko se bránili i tzv. osmašedesátníci. Ještě tak vylouèení z let 69-70, tam revoluèní orgány dokázaly přimhouøit oko, ale ti jenom “vyškrtnutí” mìli velké problémy s uznáním, že nejsou soudruhy k odsunu, ale obèany k dalšímu spolužití.
Milion členù strany putoval ve vagonech ČSD smìrem k Čierné pri Čope. Z Brna byli vyexpedováni už dříve, při tzv. divokém odsunu. Pěšky. Špatně se šlo zejména nejstarším zasloužilcům a malým pionýrùm a jiskřičkám.
Edvard Beneš odmítal excesy odsunu, ale vnitřně vìděl, že když se kácí les, létají třísky. Nějaké to znásilnění soudružek, pomučení těch , kteří nepadli do oka, obšasné skupinové popravy bez soudu, to byly záležitosti sice politováníhodné, ale při tak velkém úkolu… “Slyším z nìkolika stran, že tu a tam se nepostupuje vždy tak, jak by se postupovat mělo. Tato otázka však vyřízena být musí a jsem přesvědčen, že vyřízena bude,” řekl prezident.
Výsledek třídního antikomunistického vyčistování zemì mohl pak Edvard Beneš shrnout v dojímavém projevu o Vánocích 1990: “Letošní Vánoce nabývají zvláštního významu a charakteru také tím, že je ve své vlasti slavíme poprvé bez komunistù.” Drtivá vìtšina obèanù, která si tento projev vyslechla, pak – když se těšila s vánoèními dárky, které si přinesla k Ježíšku z komunistických bytù – dodala: “A tu svou jolku ať si slaví tam, kam je srdce táhlo!”

 Vladimír Kučera

MF DNES 20. 05.2005, rubrika Nazory