V někdejším hlavním světovém městě chmelu se setkává česká, německá a židovská kultura
Peter Münch-Heubnerm, Prager Zeitung č. 35, 28. srpna 2014

Vždy začátkem září, na konci chmelové sklizně, láká do města Žatce DOČESNÁ. Z celých Čech a také ze zahraničí přijíždějí lidé na tuto největší slavnost. Žatec, dříve německy Saaz se stává dějištěm lidové slanosti, kterou někteří ve svém významu srovnávají rádi s mnichovským Oktoberfestem. Jinak, než ovšem v Mnichově, se zde klade důraz též na folklór a kulturu. Mimo dechovky zde na hlavním pódiu na náměstí například minulý rok vystupovala také Česká filharmonie. Na několika podiích vystupují rockové a country skupiny a dokonce i U-kapely. Také legenda české pop-scény Helena Vondráčková již hostovala, což podtrhuje popularitu Dočesné v celé zemi.

Kdo podnikne v pozdní večer procházku centrem města, může se ponořit do dějin tohoto města. Jsou to dějiny Čechů, Němců a Židů a zrcadlí se zde přelomy z českých dějin. Město má stinné stránky, stejně, jako velké a slavné události. Také Dočesná má dlouhou tradici. Byla vždy vrcholem v životě Žatečanů, bez rozdílu jazyka. Oslavuje tradici vaření piva již od 13. století. V 19. století byl Žatec označován jako hlavní světové město chmele. V roce 1933 Konrad Henlein, který se rád označoval jako „místodržící vůdce“ v Čechách, zneužil propagandisticky náměstí pro své národně-socialistické vystoupení. Po připojení Sudet k třetí říši, byla tato slavnost zakázaná, protože neměla „árijské“ kořeny. Po válce pořádali komunističtí mocnáři Dočesnou ve svém pojetí. Nyní je opět to, co původně byla. Prostě slavnost a atrakce pro návštěniky z celého světa.

Dnes je pro návštěvníky spíše neobvyklé, že mimo regionálního muzea je zde chmelařské a pivní muzeum, jako článek dějin města. Chmel je stále ještě důležitým hospodářským faktorem v regionu, i když již ne tak centrálním jako v minulosti. Často se upozorňuje, že pivo, které se vaří v Žatci se odlišuje od mezinárodní velkovýroby. Tradiční žatecký pivovar z roku 1801, založený jako měšťanský pivovar, je ovšem nyní ve většinovém vlastnictví dánského koncernu Carlsberg.

Žatec je však více, než „Pivní kultura“. Historickými památkami jsou také radnice, městské brány u, městské opevnění, kostely, divadlo, náměstí, synagoga a mnoho starých měštanských domů v historickém jádru města a ve čtvrtích horního a dolního podměstí.
K významným osobám, které zde působily, patří Jan ze Žatce, který zde začátkem 15. století vytvořil své dílo „Oráč a smrt“ (Der Ackerman von Böhmen). Jan Nepomuk zde navštěvoval latinskou školu, která byla zmiňována ve zdrojích již začátkem 13. století. Roku 1389 se český a bavorský zemský patron stal arciděkanem v Žatci, než byl jako generální vikář povolán do Prahy.

Žatec byl v této době již více než sto let královským městem. To znamenalo poskytnutí mnoha privilegií, jako vlastního soudnictví a dalších městských práv, ze kterých byli venkovští obyvatelé dlouhou dobu vyloučeni. Králové Přemysl Otakar I., Václav I. a Přemysl Otakar II. směrovali dějiny Čech do drahách, které určovaly osud českých zemí. Již ve 12. století přišli bavorští, franští a sasští osadníci do jižních, západních a severních zahraničních regionů Přemyslovského království. Po roce 1200 najímali panovníci v Praze v rámci plánované výstavby země, německé sedláky, řemeslníky a kupce do málo osídlených regionů. V roce 1266 bylo novým osadníkům dopřáno jako „svobodným“ zvláštní práva. Ve městě, které bylo založeno před 500 lety jako slovanské město, pravděpodobně s názvem Lucko, rostla německá městanská většina. První písemná zmínka je ovšem teprve z roku 1004, z tohoto důvodu se slavilo v roce 2004 tisícileté milénium. Město Žatec (Saaz) je historicky tím čím bylo, jeho růst a vývoj vždy určovala vzájemná souhra nebo střídání a později protivnictví Čechů a Němců.

Trojí Česká země
Během německého osídlení došlo k rozsáhlému rozvoji řemesel. Potom přišli husité v první polovině 15. století, kteří ovládli celou zemi. Husitsví však nebylo, jak zdůrazňuje německý historik Manfred Alexander, čisté české hnutí. I Němci, mezi nimi kněží, byli příznivci náboženských, teologických a sociálních idejí husitství. Tak tomu bylo i v Žatci. Podporovalo se spolurozhodování nižších společenských vrstvách městských rad v zemi. V mnoha městech v Čechách stáli proti sobě katoličtí radní německého jazyka a slabší české spodní vrstvy. Německé katolické rodiny opustili Žatec, město, které patřilo ke Slunci husitů. Žatec se stal většinovým českým městem.

Jazykový vědec Alfred Klepsch upozorňuje na to, že němečtí husité v Žatci zůstali a v jejich okruhu započala asimilace. Tak se stal se starosty „Meister Peter“ v protokolech Petr Nemec“, i když nová rodinná jména poukazovala na německý původ.
Městské protokoly v německé řeči se nacházejí v archivech, jak ukázaly výsledky průzkumů od A. Klepsche, opět teprve začátkem 18. století. Vyhodnocení občanských matrik města Žatce ukazují, že opětný a rozšířený příchod nových občanů s německými jmény začíná teprve od roku 1750. Klepsch odhaduje, že Žatecká oblast byla teprve na průlomu 14. až 19. století převážně osídlená Němci.
Existence mnoha přejatých slov z češtiny do východně frankovního žatecké dialektu svědčí ovšem o kulturním smíchání. 1910 se ze žateckých občanů hlásilo pouze 2,6 procent k češtině jako k mateřštině. Až ke sčítání lidí v roce 1030 stoupnul jejich podíl na celkem 3.156 z celkového počtu 18.100 obyvatel, kteří se nechali registrovat jako Češi.

Žatec byl od druhé poloviny 19. století průmyslovou oblastí. Příliv pracovních sil z českého jádra pokračoval i po založení Československa. Obojí nebylo možné dělit.
8. listopadu minulého roku se připomínalo v Žatci 75 leté výročí Křišťálové noci. Místem pamětního aktu byla synagoga v Dlouhé ulici, jejíž vnitřní výbava byla tehdy vypálena. Již v roce 2010 byla v místním regionální muzeu otevřena výstava o dějinách Židů v Žatci, jejíž obec je zmíněná ve zdrojích již 1350.

Projekt „Židé na Žatecku“ je součástí česko-německé-židovské spolupráce, pod názvem „Žatecká cesta. Připravena byla tato výstava Nadačním spolkem města Saaz/Žatec (Frankfurt am Main), Sdružením rodáků a přátel města Žatce, Židovskou obcí Teplice a Hematkreisem Saaz (Roth). Žatecká cesta obsahuje mnohé iniciativity.
„Ti, kteří chtějí jít Žateckou cestou“, jak píše Nadační spolek, „jsou přesvědčeni, že bez vzpomínání není možné smíření, ale věčné výčitky nemohou vést k cíli.“ Chceme se společně učit z minulosti a jejích hrozných událostí s cílem společné budoucnosti Čechů a Němců v evropském domě a tím vytvořit nový a solidní fundament.

Tmavá kapitola
Tyto „hrozné události“ minulosti se ovšem hluboce vryly do vědomí Čechů a Němců. To vědí též Otokar Löbl a Petr Šimáček, předsedové Nadačního spolku Saaz/‘Zatec a Sdružení rodáků a přátel města Žatce. Na jedné straně stojí masové vraždy v Postoloprtech, spáchané divizí pod vedením generála Španiela na německých mužích ze Žatce v červnu 1945. Na druhé straně Lidice, dodnes místo, které připomíná mnohé nacistické zločiny na českých mužích, ženách a dětech.
Díky angažovanosti Nadačního spolku a rodáků, byla v červnu 2010 odhalena pro tyto oběti deska v Postoloprtech. Nadační spolek uspořádal v Německu výstavu pod titulem „Vyhnání Němců ze severních Čech 1945“. Dějiny Lidic a další nacistické zločiny zde byly součástí této výstavy.
Ovšem v dějinách města nejsou pouze tmavé kapitoly. Löbl a Šimáček plánují „Muzeum Jana ze Žatce“, které má ukazovat a dokumentovat i mírumilové spolužití Němců, Čechů a Židů v městě. Též chtějí obsáhnout dokumentaci nových osídlenců, kteří přišli do města po vyhnání Němců, Volyňské Čechy a ostatní, například Romy, kteří byli též vystaveni nacistickému teroru.
Dějiny jsou součástí přítomnosti, mají v novém muzeum budoucnosti převážně jeden úkol: spojovat. Toto řekl Löbl v roce 2010 při příležitosti vernisáže výstavy „Židé na Žatecku v rozhovoru Deníku MF DNES: „To minulé a vraždy již není možné zvrátit (…) Je ovšem možné si vzájemně odpustit (..) a tím se vyvarovat opakování dřívějších činů.“

Vernisáž výstavy byla úspěšná a slavila se v „Chrámu chmele a piva“. Martin Komárek napsal kriticky, že „krvavé dějiny se zde rozpustily v žoviální atmosféru“. Ale Otokar Löbl, který pochází ze žatecké rodiny z židovskými kořeny, a který v roce 1970 po Pražském jaru opustil své rodné město, s tím nemá problém. Je milovníkem piva. Dějiny Židů ve městě jsou těsně spojeny právě s pivní kulturou. Žatečtí Židé jako obchodníci z chmelem hodně přispěli k této profesi a vývoji regionu.
V dějinách hledat sílu pro přítomnost a budoucnost – to je s odvoláním na historika Františka Šmahela motto Löbla. Dějiny města Žatce/Saaz k tomu dávají příslib a možnosti.

Překlad z němčiny: Otokar Löbl