Bad Hersfeld/10.října 2009/slavnostní projev k výročí 15 let partnerství města Šumperku a Bad Hersfeld v Hessen, Otokar Löbl. pronesený v němčině. (český překlad)

Vážení dámy a páni, vážení hosté,

Je to pro mě velká čest,  zde u příležitosti 15letého partnerství mezi městy Bad Hersfeld a Šumperk (německý Mährisch Schönberg)  rerefovat na  téma “Čechy a Německo ve společné  Evropě”. Toto mi dává  příležitost, mé názory  o německo českých vztazích a jejich význam pro Evropu s mého pohledu vylíčit.  

Nejdříve mi dovolte se  vám představit.  Narodil jsem se v padesátých letech ve městě Žatec (německy Saaz) na severu Čech. Tehdy byli ještě Češi a Slováci sjednocení v jednom státě, Československu. Jsem syn z česko-německé rodiny. Příbuzní mého otce zahynuli až na babičku, která přežila terezínzké ghetto,vzhledem židovskému původu v KT. Můj otec přežil válků jenom díky tomu že žil ve smíšeném manželství a měl vysoké vyznamenání jako voják v první světové válce. Sourozenci mé matky, která pochází ze Sokolovska byli v roce 1945 jako Němci odsunuti.  Můj otec a matka mohli však zůstat  v Žatci.  

Během „ Pražského jara” 1968  jsem byl jako mladistvý politický velice aktivní. Po násilném potlačení tohoto hnutí sovětskými tanky jsem pod tímto komunistickým režimem neviděl pro sebe žádnou budoucnost a podařilo se mi vystěhovat  do Německé spolkové republiky . Od 90let se snažím  o vyrozumění mezi Čechy a Němci, ve společné Evropě, prácí v našem spolku. K tomu má sloužit naše „Žatecká cesta“  která je pokus nenechat  se minulostí a jejích hrozných událostí zajmout, ale připravovat společnou budoucnost v eropském domě. Ti kteří jsou odhodláni jít „Žateckou cestou“ jsou přesvědčeni: Bez vzpomínek není možné smíření, ale vzájemné výčitky také nevedou k cíli. „Žatecká cesta“ proto má být trvalý a demokratický a plodný dialog.  

Tento hranice překračujicí projekt , který vznikl v roce 2003, ve kterém je zapojen též německý spolek „Heimatkreis Saaz“ vyhnaných Němců a český spolek  „Rodáci a přátelé města Žatce“ , který má vésti ku smíření a porozumění též mezi osudovým společenstvím vyhnaných (odsunutých) Němců a Českou zemí.

U mé snahy se řídím názory  Odo Marquarda, filosofa giessenské university a jeho skeptického ale osvíceneckého konzervatismu:

„ Jelikož jsme se narodili v určité době, nalezli jsme svět kterým nemůžeme volně disponovat – musíme navázat na to co zde nalézáme v negativním a pozitivním smyslu-, naše jednání je více určené tradicemi a zvyky, než novými začátky a změnami.  Toto platí i v dnešní moderní době  která se zrychleně mění a též životní podmínky.  Neboť BUDOUCNOST POTŘEBUJE PŮVOD a když tyto původy mizí musí se najít nové prostředky a cesty, tuto ztrátu nahradit nebo vyrovnat.“

Toto není vyznamné pouze pro německo-české vztahy, nýbrž pro celý intergrační proces a budoucnost národů v Evropě. Neboť národy nesmějí ve společné Evropě ztratit svojí identitu, tradice a kořeny.

Česká a moravská zem a státnost existuje již více než tisíc let. Díky její poloze v ohnisku evropského kontinentu hráli země Koruny České a Moravské  vždy významnou roli a byli sídlem mnoha císařů Svaté říše německých národů.  Dějiny české jsou v podstatě též dějiny evropské.  V nich se zdrcadlí celoevropské dějiny, jak  pozitivní,  tak negatinvní  stránky.  A tím nemyslím jen význam Prahy, ale také jiných českých měst pro evropskou osvětu a dějiny. Například také mé rodné město Žatec pro ranní humanismus a reformaci, které vyvrcholil v husitském hnutí.  Též její roli v třicetileté válce.

České královstí bylo součástí habsburské říše a pří přeměně v  tzv. rakousko – úherské vyrovnání, bylo České královstí  přiděleno k Rakousku.  Tím byl česko-německý konflikt předprogramován.  Byly  li předešlé konflikty převážně náboženského charakteru, tak nyní došlo mezi Čechy a Němci v 19. století k jazykovým sporům.  Vzhledem k slovanské většině v královstí Českém došlo k zvýšenému nápětí mezi Němci a Čechy a vzrůstu nacionalismus a národního sebevědomí národů.

Rakouská monarchie tuto českou jazykovou většinu až do konce svého trvnání nerespektovala. Po první světové válce v nově vzniklém Československu se tento stav obrátil a Němci se stali trpěnou minoritou. Když Češi před válkou ze zklamání nad národním ponižováním požadovali samostatnost, nyní toto žádali Němci.

Tyto separatistické tendence měli však více důvodů.  Zminím se zde pouze o hospodářské krizi, nezaměstnanosti a výstup německého národního socialismu a fašismu v Německu. Také o radikálním pokusu prážské vlády, bez ohledu na dlouhodbě vybudované struktury  v části Československa která byla převážně obývaná Němci, závést centralisticky řízený  čistý národní československý stát.

Toto vedlo v roce 1938 k Mnichovské smlouvě, která byla kastrací Českých a Moravských zemí. Řešení které se pozdeji  vymstilo. Obsazením zbytku Českloslovenska a vznik tzv. protektorátu Čech a Moravy, založením samostatného fašistického slovenského státu, byl konec krátké samostatnosti a začátek tragedie a traumata pro české obyvatelstvo, které do dnes není překonáno.

Následné zločiny nacistů, tedy německých národních socialistů, na kterých se podíleli i tzv. sudeští Němci – zmiňuji zde pouze Lidice, vyvraždění skoro celé židovské populace  zatěžují německo-české vztahy do dnešní doby. Mnohým se však zdál protektorát  jako oaza uprostřed evropské války a ne jako obsazená zem.  Neboť presekuce, zatýkání, mučení, popravy a odvlečení do pracovních táborů se konali v tajnosti a v noční době. Neboť vysoce kvalifikovaní čeští dělníci byli pro válečný zbrojný průmysl důležitým faktorem v druhé světové válce. Její podíl na zbrojním průmyslu převyšoval jednu třetinu celé německé válečné produkce a zásobování.  Cílem nacistů však byla konečná likvidace českého živlu,  inteligence, studentu a středního občanského  stavu, který byl pro nacistický stát bez významu a nebezpečný.

Tento systém převzala po válce v roce 1945 Národní fronta v čele s komunistickou stranou a sovětskými poradci. Etnické čistky v pohraničí, masakry na Němcích a vyhnání z jejich domovů a následný  tzv. organizovaný odsun, který byl schválen výtěznými mocnostmi byl ututlán, bagatelizován  a ideologicky zpracován. Byla to totiž pouze generální zkouška na to co Českou republiku v následných padesáti letech čekalo.  Vyúčtování z třídním nepřítelem a pokus vytovřit novou proletářskou inteligenci v jakési socialistické laboratoři a to převážně v zemích očištěných od Němců.  Němci kteří se po mnoha stoletích podíleli na kultivaci země, byli prohlášeni za cizince, ke kterým byli kontakty nežadoucí. To platilo do určité míry i pro Němce v „socialistické bratské zemi“ NDR.

I v Německu byl rok 1945 podnětem k novému začátku. Ale jiným způsobem.  Občanská společnost, která byla nacisty zničená byla znovu vybudována a Německo se vrátilo do společenství svobodných národů. Německá spolková republika se postavila čelem k vině Třetí říše, citilo stud na svými válečným zločiny i když někdy poněkud zdrženlivě.  Přes 11 milionů vyhnanců, z toho skoro 3 miliony z českých a moravských zemí, se intensivně podílelo na znovuvybudování Německa.

Tento rok slavíme v Německu 60 leté výročí nového státoprávního svobodného ústavního řádu, na který jsme velice pyšní.  V době kdy Češi a Slováci byli zajatci sovětského tankového komunismu, mohla se převážná část Němců již podílet na výstavbě svobodné Evropy.

Toto však nebylo českému národu po osvobození od nacistické okupace popřáno.  Zklamání nad postojem a tzv. zradě západních mocností, vděčnost  sovětské armádě za vojenské osvobození, nadšení nad znovu získané svobodou, učinilo převážnou část obyvatel českých zemí slepé oproti bolševistickému nebezpečí. Mnozí také a nejenom v ČR do dnes věří legendě  a pohádce o tzv. demokratické republice v letech 1945-48.  Ve skutečnosti počala diktarura Národní fronty pod vedením KSČ již v dubnu na základě Košického programu.  Tzv. únorový převrat byla pouze formalizace a zacementování skutečným mocenských  poměrů.  Legenda, že se u vyhnaných či odsunutých Němců v roce 1945  jednalo pouze o nacistické invazory a separatistické velezrádce se stala doživotní lež české vnitřní politiky, které se po mnichovském traumatu a okupaci lechce věřilo. Tento postoj byl dlouho jed pro vztahy k západnímu sousedu , který do dnes ještě částečně ovlivňuje vzájmené vztahy.

Československo se při povrchním pohledu na léta 1948 – 1989 zdá jako totalitní stát sovětské konstrukce.  Spřesníme li ovšem pohled, tak zjistíme že zde byli vždy období relativní svobody, kdy pro krátkou doby tyto toalitní mocenské mechanismy byli chromé.  60 léta byli dobou vzrůstajicího optimismu. Mnozí spisovatelé, umělci a vědci, z řád komunistů i nestraníků, počali předcházející teror vnímat  jako anomalii a začali prosazovat liberální „socialistickou společnost“ .  V pražském jaru si vybojovali mnoho občanských práv a „železná opona“  byla na krátkou dobu propustná.  Ovšem v rámci antipluralistického, nedemokratického a centrlistického  systému  to bylo něco paradoxního.  Okupací vojsk Varšavské smlouvy, byl tento experiment „třetí cesty“ násilně ukončen, což je z dnešního pohledu naprosto logické.

Rozpadem sovětské nadvlády 1989 získali Češi a Slováci znovu prostor pro svobodu. Jako v NDR byla bolševistická diktatura smetena.  Na to vzpomínáme pravě v těchto dnech, skoro před 20 lety začala v Praze „sametová revoluce, která přinesla demokracii, občánská práva, tržní hospodářství a národní sebeurčení.

Bohužel se nesplnila německá naděje na porozumění a smíření přes příkopy války a poválečných údalostí, která by měla býti demokratickým sousedem snadnější, než z komunistickým.  Nový  politici v Československu – nehledě na vyjímky – však byli ovlivněni komunistickou dějinnou lží která jim byla ve školách podána, o tom že v celku se jednalo o humanní a spravedlivý odsun Němců.

Na druhé straně ovšem mnozí sudeští Němci a to převážně funktionáři landsmanšaftu znovu zvedli své požadavky a nebyli ochotný se vzdát  tzv. „historických práv“ a právních nároků. Toto se zrcadlí též v jejich stanovách. Oni nechtěli vidět souvislost mezi nacistickými zločiny a vyhnáním a nejsou ochotni k omluvě za utrpěné bezpráví českého národa. (poz. argumentuje se podobně kostruovanými kauzalitami na obou stranách)

Český tisk a veřejnost  se však stále silněji zabývá vyhnáním a masakry na Němcích, částečně také initiativami jako našeho spolku, což si dovoluji ve vší skromnosti zde říci. Na druhé straně dbá německá televize a spolkové initiativy též o to aby masakry v českých zemích nebyli zapomenuty.

Formálně jsou nyní politické a hopodářské vztahy mezi Německém a Českou republiky  „Německo českou deklarací“ z ledna z roku 1997 postaveny na solidním fundamentu.  Pravidelná setkání na všech politických rovinách, spolupráce v EU a mezinárodních organizacích vytvořili pevnou vazbu mezi oběma státy.  Příkladem je tomu též dneční slavnostní akce u příležitosti partnertví měst Bad Herfeld a Šumperk.

Z mnoha nadací , které se zavázali k spolupráci přes hranice bych chtěl zmínit hlavně Česko-německý fond budoucnosti . Dále Aktivity Akermann sdružení a kultrurní činnost nadace Adalbert Stifter v Mnichově. Také snahy domovských spolků vyhnanců sanacemi  a rekonstukcemi  kostelů a jiných budov.

Jisté je, že národy mohou pouze v klidu hleděl do budoucnosti když vezmou za své i tmavé stránky své minulosti a nepotlačují pravdu. Jen takto je smíření a odpuštění možné, jenom tak mohou mrtví žít v míru, a jen takto je budoucnost skutečně jistá.  Jenom na základě společného výkladu a porozumení dějin, je možné budovat společný evropský dům.

Děkuji za vaší pozornost

Platí mluvené slovo