To, co bylo na světě, za jehož odkrytí děkuji především profesorovi Rudolfu Kučerovi a skupině lidí kolem něj, nejvíce fascinující, byla skutečnost, že jsem o něm já, absolvent komunistického gymnázia poloviny osmdesátých let, vůbec nic netušil.

V tehdejších komunistických učebnicích se sudetští, já raději říkám „naši“ nebo „čeští, moravští a slezští“ Němci vyskytli najednou jako Marťané krátce před začátkem druhé světové války a pak v několika málo větách jako součást amorfní nacistické masy po jejím konci, kdy slovy těchto učebnic byli z Česka po zásluze vyhnáni.

 Pak už na ně mladý Čechoslovák jako já, vychovaný za pozdního socialismu, narazil už jen občas na stránkách Rudého práva, Mladé fronty, nebo na obrazovkách televize jako na ztělesnění absolutního zla, té úplně nejhorší hrozby, jež zdaleka předčila dokonce i americké imperialisty. Protože sudetští Němci by prý nejen byli pro, aby se neutronovými bombami vyhladil celý český národ a všechny další národy jak se tehdy říkalo tábora míru a socialismu, ale chtěli něco mnohem, mnohem horšího.

 Vrátit se zpět do Česka, bydlet ve svých chalupách, vesnicích a městech bývalých Sudet, jejichž obrysy jsme důvěrně znali z map ukazujících zmrzačení Česka po Mnichovské dohodě, ale jež bylo v reálném životě zcela vymazáno. Zatímco neutronová puma byla hrozba stěží představitelná, sudetský Němec bouchající na dveře roubené chalupy byla představa poměrně reálně představitelná, a proto také fungovala mnohem lépe, a tudíž ji také komunisté s takovou oblibou používali.

Vybaven těmito představami, o nichž jsem sice tušil, že nebudou zcela správné, ale neměl jsem ponětí, jaká byla realita, jsem okouzleně naslouchal přednáškám Rudolfa Kučery a několika jeho stejně orientovaných kolegů o přínosném tisíciletém, národnostně nevyhraněném soužití Čechů a Němců v zemích Království Českého, o peripetiích rakouské a Rakousko-Uherské monarchie, česko-německých jazykových sporech, o německých ministrech československých vlád, sudetoněmeckém antifašistickém odboji, o hrůzách poválečného vyhnání a odsunu. A na podzim roku 1990 jsem na jakémsi hradě v Bavorsku viděl a mluvil s prvními sudetoněmeckými politiky a bavorskými studenty třetí  generace vyhnanců. kteří kupodivu na rozdíl od komunistické propagandy neměli tři hlavy, ani ďábelské rohy a kopyta…

Mezitit: Havel předběhl dobu jak v Česku, tak v Bavorsku

Na svojí osobní zkušenosti se snažím přiblížit, jak velkým zjevením pro tehdejší českou veřejnost bylo prohlášení Václava Havla, když ještě před svým zvolením prohlásil, že cituji: „Já osobně – stejně jako mnozí mí přátelé – odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsem ho vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobil nejenom Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody.“
Na takové prohlášení nebyla tehdejší česká a troufnu si říci ani německá a sudetoněmecká veřejnost připravena. Jediná větší debata o poválečném vyhnání Němců proběhla v českém disentu v rámci Charty 77, její obsah však byl drtivé většině Čechů neznámý.

I v novém, tvořícím se demokratickém českém státě, který ve vědomí mnoha Čechů starší generace navazoval nikoli na Masarykovu První republiku, ale na Třetí poválečnou republiku Benešovu, byl všeobecný souhlas s vyhnáním sudetských Němců tím, na čem se po válce, s několika málo výjimkami, shodli všichni od českých demokratů až po komunisty. Několik málo tehdejších kritiků vyhnání a jeho nelidského průběhu, mezi nimi například Pavla Tigrida si už nepamatoval téměř nikdo.

Podobný problém čtyřicetileté „nediskuse“ s českým prostředím byl ale i na sudetoněmecké, respektive bavorské straně, která nebyla na novou polistopadovou situaci připravena o nic lépe než noví čeští demokratičtí politici. Místo podobně vstřícného gesta, které udělal Václav Havel, byly vzneseny požadavky na celonárodní českou omluvu za vyhnání, zrušení Benešových dekretů a zdůraznění sudetoněmeckého práva na vlast i vrácení majetku, nebo alespoň vyplacení restitucí. Reakce tisku, s výjimkou havlovských Lidových novin, tomu odpovídala. Musíme si však uvědomit, že právě s výjimkou lidovek byli tehdy v novinařině lidé, kteří v minulých letech byli v lepším případě tichými pomahači režimu, v horším případě těmi nejhoršími propagandisty a demagogy. Samozřejmě jako ve všem, čest nevelkému počtu výjimek mezi tehdejšími novináři, z nichž mnozí mají dnes moji úctu.

Zamrznutý česko-sudetský konflikt v této fázi dokonce ohrozil česko-německé vztahy, charakterizované vstřícností Havla a jeho ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera ke sjednocení Německa (kde se Česko nedožadovalo ani účasti na jednání 4 plus 2), za což to především Dienstbier v českém tisku pořádně schytal.

V době, kdy se začala rozpadat československá federace, se česko-německé, respektive česko-sudetoněmecké téma dostalo na čas do pozadí. Také díky tomu, že tandem ministrů zahraničí Hanse Dietricha Genschera a Jiřího Dienstbiera dokázal novou základní smlouvou uklidnit spíše emočně, než fakticky zdvihnutou vlnu česko-německých vztahů. Malá privatizace a restituce, a první a druhá vlna kuponové privatizace pak definitivně ukončily úvahy o možnosti návratu majetku sudetských Němců, přinejmenším ve fyzické podobě.

V té době se v novinářské obci, která vedle politiky prošla ze všech oborů největší generační proměnou, jinak to ani nešlo, začaly krystalizovat tři základní proudy.

Tím prvním byl tradiční proud pokračovatelů komunistických a nacionálních postojů vůči sudetským Němcům, který ztělesňoval Jan Kovařík, bývalý komunistický diplomat, který se v sedmdesátých letech podílel na vyjednávání smlouvy mezi Československem a Spolkovou republikou.

Právo, díky své převážně komunistické a starší čtenářské klientele, všechny zákruty česko-sudetoněmeckých vztahů monitorovalo velice podrobně a často z nich dělalo hlavní téma vydání novin. Kovařík, i díky svým kontaktům ještě z komunismu, byl však i hlavním partnerem pro vedení sudetských Němců, kterým Právo poskytovalo pro jejich prohlášení a rozhovory exkluzivní prostor.

 Mezi Právem, jež se tak úplně nezbavilo své „rudosti“, a sudetskými Němci a jejích mluvčím Franzem Neubauerem existovala v té době určitá podivná symbióza, na kterou jsem my, zástupci jiných médií, tak trochu žárlili. Honza Kovařík měl vůči nám i tu přednost, že to byl zřejmě jediný novinář, kterého na špičkové úrovni česko-sudetoněmecké téma skutečně plně živilo, což se nám dalším, kteří jsme o tématu psali, či se mu věnovali v jiných médiích, mohlo jen zdát. Ještě tvrdší „hardlineři“ byli v čistě komunistických Haló novinách, ty jsme tehdy nebrali vážně, a pokud mohu mluvit za svoji generaci novinářů, nebereme je vážně dosud.
Pak tu byla moje generace novinářů, kteří vstoupili do novinařiny až krátce před listopadem 1989, nebo v jako mém případě až po něm. Měli jsem výhodu v tom, že jsme nebyli zatíženi tím, co jsme psali před listopadem, nebo v případě mých o něco starších kolegů jen minimálně, ale na druhé straně jsme se mnohdy skutečnou novinařinu učili za pochodu a podobně jsme získávali i potřebné vědomostní znalosti. V polovině devadesátých let se tato říkejme jí „nová vlna“ české novinařiny jednoznačně postavila proti vyhnání, otevřeně ho začala označovat za nelidskou věc, kterou nemůže demokratický stát schvalovat a někteří z nás, jako například Martin Komárek z MF DNES, začali hlásat i heslo „Co bylo ukradeno, musí se vrátit“.

Pak tu byla skupina o generaci starších novinářů a publicistů, kterou lze velmi zjednodušeně nazvat osmašedesátníky. Mezi nimi se vykrystalizoval „prosudetský“ proud, reprezentovaný dvěma jmény Emanuel Mandler a Bohumil Doležal, který šel ještě dál než Komárek a razil sebemrskačskou vizi, že si Češi musí nasypat popel na hlavu a že hlavní příčinou vyhnání nebyla druhá světová válka a nacismus, ale český šovinismus a nacionalismus, který v Česku dominuje dosud. Pak byla určitá, řekněme středová skupina lidí jako Václav Žák, Petr Příhoda, nebo Jiří Hanák, Josef Mlejnek, která měla blíže k názorům naší „nové vlny“ české novinařiny a spolu s námi časem vytvořila jistý novinářský názorový mainstream.
Emanuel Mandler a Bohumil Doležal pak stáli za peticí Smíření 95, kterou lze považovat za mediální vrchol smiřovacích aktivit mediálně aktivní české inteligence a novinářů devadesátých let, jež požadovala přímé jednání mezi českou vládou a sudetskými Němci, jež by vyřešilo otevřené otázky minulosti.
Mezi signatáři najdeme dodnes velmi vlivné osobnosti médií, tehdy ještě neznámého studenta Roberta Čásenského, dnes šéfredaktora největšího seriózního deníku MF DNES, Martina Zvěřinu, dnes šéfkomentátora Lidových novin, nebo Pavla Šafra, dnes šéfredaktora nejprodávanějšího českého deníku Blesk.

Mezitit: Zázračný lék jménem deklaraced

Česká politická reprezentace, a především česká diplomacie pod vedením českého Poláka Josefa Zieleniece se však rozhodla řešit problém s Mnichovem a sudetskými Němci oklikou přes Berlín. Projekt Česko-německé deklarace měl být podle původních představ výměnným obchodem české omluvy za vyhnání, za německé vzdání se majetkových národů na majetek sudetských Němců.

O deklaraci se začalo psát teprve nedlouho před jejím definitivním vyhotovením, protože základem obtížných jednání bylo, že budou zcela tajná, což se v Čechách, kde se takříkajíc vykecá úplně všechno, kupodivu podařilo.

Vzpomínám na tu dobu velmi rád. Nikdy předtím a nikdy potom jsem už kolem česko-německých vztahů nezažil takové novinářské, v mnohém pozitivní napětí jako kolem deklarace.

Když jedna kolegyně získala dílčí text, bylo jí vykradeno, zřejmě českou tajnou službou, její auto a zcizeny byly právě pouze ony dokumenty o obsahu česko-německé deklarace, což přiznejme si obyčejní zloději aut většinou nedělají.

Díky kontaktům na německé novináře působící v Praze jsem měl tehdy toho roku 1996 jako redaktor MF DNES text deklarace jako první z českých novinářů. Sólokapr mi však vydržel pouhé dvě hodiny, protože, když se české ministerstvo zahraničí ve čtyři hodiny odpoledne dozvědělo, že máme text a chceme ho zveřejnit – potřebovali jsme některé části před publikováním potvrdit – tak ho přes slib exkluzivity pro náš deník vydalo v šest hodin večer prostřednictvím ČTK.

Z největšího sólokapra mé novinářské kariéry byla mřenka v podobě možná o něco lépe napsaného článku, než měla konkurence a musím říci, že ten malý podraz nemohu ani po patnácti letech pár lidem na ministerstvu zahraničí zapomenout.
Druhou věcí bylo, že Česko-německá deklarace nesplnila naše tehdejší očekávání, alespoň nás „nové vlny“. Ze všech tlustých čar a teček byly jen dvojtečky, polovičaté sliby a omluvy, diplomatické tance a jediná věta, že „Česká republika a Německo nebudou zatěžovat svoje vztahy problémy minulosti“.

A když pak Helmut Kohl navíc řekl v Lichtenštejnském paláci, že deklarace neřeší majetkové nároky sudetských Němců, bylo zklamání dokonáno. Ale i když jsme já i většina mých kolegů oné „nové vlny“ dávali najevo „nenadšení“ z deklarace, tak to, co kolem jejího schvalování rozpoutali v českém parlamentu komunisté, sládkovci, ale i část sociální demokracie jsme jednoznačně odsoudili.

Po deklaraci navíc začalo ze strany několika zasvěcených českých diplomatů cosi, co bych nazval osvětovou kampaní. Především se týkala právě naší „nové vlny“. Na základě podrobných dokumentů nám dokazovali, že černobílé vidění, že bychom se měli sudetským Němcům omluvit a vrátit jim majetek, má jeden problém.

A to, že podle Pařížských smluv z roku 1947 bylo zabavení majetku sudetských a říšských Němců „částečnou“ válečnou reparací poraženého Německa vůči Československu jako jednomu z vítězných států. Druhou věcí, která se do té doby naší „novou vlnou“ nezohledňovala, bylo vyplacení částečného odškodnění sudetským Němcům od Spolkové republiky.

Tento pohled se však setkal s tvrdou kritikou skupiny kolem Bohumila Doležala a Emanuela Mandlera. Naopak Právo a Jan Kovařík přešlo po deklaraci ze své „antisudetské“ roviny na měkčí rétoriku a začalo odporovat smír nastolený Česko-německou deklarací, což byl z mého pohledu zásadní přelom.

Od deklarace lze pak vysledovat ústup napětí, ale i česko-sudetského problému z popředí zájmu české žurnalistiky. Ano, bylo tu individuální odškodňování obětí nacismu ze strany Německa, byla tu první, novostí a občasnými slovními přestřelkami nabitá první česko-německá diskusní fóra, byly tu každoroční srazy sudetských Němců a projevy bavorského premiéra Edmunda Stoibera, ale zásadní věc jako by se už stala. Kolem roku 2000 se pak objevilo ještě téma nuceně nasazených, zřejmě poslední velká odškodňovací akce Spolkové republiky, ale i to už bylo nic proti napětí a přitažlivosti tématu vztahu Čechů a sudetských Němců z první poloviny devadesátých let.

Čas, odchod generace těch, kteří zažili válku a odsun, vstřícná gesta na obou stranách hranice, normální, lidská spolupráce pohraničních českých a německých regionů, vstup do Evropské unie, který ani odpor poslanců bavorské CSU nezkomplikoval, a nakonec přijetí bavorského premiéra i mluvčího krajanského sdružení Bernda Posselta u českého premiéra Petra Nečase – to vše posunulo česko-sudetské, česko-německé vztahy někam úplně jinam.

Mezitit: Prohra naší generace

To, co považuji za největší problém a svým způsobem i svoji osobní prohru, bylo, jak málo se nám podařilo svými jednoznačnými postoji, odsuzujícími vyhnání sudetských Němců, demytizující údajné hrozby ze strany Německa, Bavorska a našich vyhnaných bývalých spoluobčanů mluvících Německy, i hledáním řešení, třeba návrhy na vybudování Muzea českých Němců, jež jsem publikoval už v polovině devadesátých let – jak málo se nám tím vším podařilo pohnout se zabetonovanou českou politikou. O něco málo lepší to bylo s veřejným míněním, ale ani tam bych si nedělal velké iluze, že především mezi starší generací došlo k nějakému myšlenkovému přerodu. Když přemýšlím o tom proč, tak možná proto, že zločin v podobě poválečného vraždění, znásilňování, mučení v koncentračních táborech a končící nelidským odsunem v dobytčácích byl natolik strašný, že byť jen jeho přiznání představovalo pro generaci mých rodičů, z nichž byla tehdy většina českých politiků, věc natolik bolestivou, pokořující, že byla téměř nemožná.

Pokud jde o česko-sudetské usmíření, tak se nám, přes všechnu snahu, prostě nezdařilo. Jako novinář jsem nejen na české, ale i na sudetoněmecké straně necítil pro takový vývoj dostatek pokory, dostatek snahy a vůle po změně. Samozřejmě čest výjimkám, ale jak Mnichov, okupace a zločiny nacismu, který byl i nacismem sudetoněmeckým, byly stejně jako české zločiny kolem vyhnání takovou zátěží viny, že se přes ni ani Češi, ani sudetští Němci nebyli schopni přenést. Jak řekl jednou můj otec, který je také dítě válečné generace Čechů, pro něj a jeho vrstevníky přišel listopad 1989 příliš pozdě. Do penze, byť si ji můj otec o pár let posunul, zbývalo pár let a je jen málo lidí, kteří se i v občanském životě odvážili, měli tu sílu začít znovu. Znovu tak nezačal ani česko-německý příběh lidí, kteří tu do války žili ve společném státě, společném domově. My, kteří jsme se jako novináři po celých dvacet let bez úspěchu snažili, aby tomu bylo jinak, jak jinak, to už je otázkou, v sobě máme a asi navždy budeme mít pocit jistého zmaru. Zmaru dětí části kdysi jedné rodiny, jejichž rodiče a prarodiče se kdysi do krve rozhádali, strašně si ublížili a do smrti k sobě už nenašli cestu.

Protože, řekněme si to otevřeně, česko-sudetoněmecká otázka je dnes už na smrtelné posteli. Generace pamětníků, přímých účastníků tohoto sporu odchází a nemá, kdo ji nahradit. Sudetští Němci rozesetí po Bavorsku a Německu vůbec prožívají příběh každé emigrace, kterým je nevyhnutelná asimilace druhé a třetí generace emigrantů, u našich Němců podpořená navíc jazykovým souzněním se svým okolím. Spáleniště společné historie je dnes možná uklizeno, již nedoutná, ale nebylo a už nikdy ani nebude na něm nic postaveno. Snad jenom kříž a památník.

Mezitit: Novinářský nezájem

Dnes se jako novinář se totiž setkávám se zcela jiným problémem, než v devadesátých letech, kdy jsme měli pocit, že musíme český pohled na vyhnání sudetských Němců nasměrovat přinejmenším k české omluvě a lítosti. Dnes se u novinářů o generaci mladších, kterých je dnes v médiích když ne většina, tak podstatná část a já ve svých pětačtyřiceti letech jsem takový veterán, setkávám převážně s naprostým nezájmem.

Nezájmem o sudetské Němce, nezájmem o připomínání si společných dějin, nezájmem zaujmout k vyhnání sudetských Němců nějaké stanovisko.

Základní postoj je, že je to vlastně nebaví a nezajímá, stejně jako to přestalo zajímat šéfy českých médií, protože ze sudetských Němců už dnes v Česku žádný prodejní trhák neuděláte.

Trochu to zjednoduším, ale sudetští Němci se v pojetí nejmladší generace českých novinářů dostávají na roveň Čechům ve Vídni.

I když lze vysledovat, především v bývalých německých městech v pohraničí mezi mladými lidmi opačný trend zájmu o německou minulost míst, kde dnes žijí, a například Muzeum českých Němců v Ústí je také takovou skvělou věcí, jež má společnou historii Čechů a Němců připomenout, musím konstatovat, že dnes bojujeme v česko-sudetském tématu se zapomněním a nezájmem.

Pokud se tomu my, kterým záleží na „nezapomnění“, nedokážeme postavit, může se během deseti, patnácti let stát, že idea vyhnání najde naprostého naplnění.

Pokud dopustíme, aby zmizely vzpomínky na soužití Čechů a Němců v Česku, pokud my Češi dopustíme, aby sudetští Němci jako součást české kultury zmizely v německém moři, pokud sudetští Němci nenajdou cestu k pozitivnímu návratu do českého povědomí, pak vyhnání bude sedm desítek let po válce zcela dokonáno.

Což by bylo to nejsmutnější, co by se mohlo stát.

Autor je redaktorem MF DNES