Čím se provinili, ti Židé?

LZ-Was-haben-sie-den-getanVýstava v žatecké synagoze vypráví o dějinách Židů v Žatci od začátků ve středověku až do doby po holokaustu. Je to příhoda o dvojitém vzestupu a následné katastrofě, o štěstí a bídě, o uznání a persekuci, o hospodářských a kulturních výkonech, které zanikly v rasových bludech. Na konci bylo vyhnání a fyzické zničení. S více než tisíce židovských občanů v Žatci, kteří byli v roce 1030 spočítáni, přežil pouze méně než jeden tucet. Dne 11. září 2014 byla tato výstava pod záštitou ministra kultury České republiky, Mgr. Danielem Hermanem, Velvyslancem Státu Izrael v ČR panem J. E. Gary Korenem a starostky města Žatce Mgr. Zdeňky Hamousové slavnostně zahájena. Výstava je trojjazyčná a poskytuje informace v českém, německém a anglickém jazyku.

.

AndreasANDREAS KALCKHOFF

Žatec byl svou polohou vždy významnou křižovatkou obchodních cest a stal se v raném středověku třetím největším městem země. Podle historika Františka Palackého je přítomnost židů jako obchodníků doložena již v 10. století. První žatecké ghetto se nacházelo nedaleko Ohře a pravděpodobně zde byl také židovský hřbitov. Ze 14. století už je dochována zmínka o „Židovské zahradě“ u Ohře. První písemná zmínka o židovských obyvatelích v Žatci pochází z roku 1350, kdy Karel IV. potvrzuje synovi Matyášovi z Chebu (Mathias von Eger) Petrovi soudnictví nad židy. Z roku 1376 nalézáme zmínku o pokřtěném židovi Samuelovi a jeho manželce, kteří vydávali dluhopisy. Také existuje zmínka o židovi Davidovi v kontraktní knize o nemovitostních kontraktech. V oficiálních dluhopisech z roků 1498 až 1508 je několik zmínek o židech se jménem ze Žatce.
Podrobnější zprávy o žateckých židech máme teprve z 30. let 16. století díky soudní knize Starého Města pražského, ve kterých jsou zachycena odvolací řízení proti rozhodnutím žateckého soudu. Pozoruhodné je, že pražský odvolací soud musel řešit i spory mezi židy samotnými. I žatečtí židé měli své ghetto. To se pravděpodobně nacházelo v židovských příkopech, jejichž vyústění může naznačovat dnešní Tyršova ulice. Jakkoliv vyhraněnou a uzavřenou skupinu židé tvořili, přece neměli nemovitý majetek soustředěný na jednom místě.
Pro porozumění, proč ve spolužití mezi židy a křesťany docházelo ke konfliktům, které vyústily v násilí, je nutné znát právní postavení židů a jejich sociální postavení jako náboženské menšiny. Židé byli ve vlastnictví krále („královští komorní nevolníci“). Král jim poskytoval ochranu a privilegia, za to je vysoce zdaňoval. Oni zbohatli, oproti křesťanům jim bylo povoleno brát úroky na úvěry a měli prakticky monopol na peněžní obchod. Král s tím souhlasil, neboť tím se zvyšovaly jeho příjmy. Své zisky investovali do obchodních transakcí a tím konkurovali křesťanským kupcům. Toto jejich oblíbenost ve velkých městech rozhodně nezvyšovalo. Jako náboženská menšina byli často viněni za neštěstí, která se přihodila křesťanům a během Křížových válek došlo také k násilným výtržnostem proti údajným „vrahům Krista“.
Přesto v době husitů se usilovalo o zrovnoprávnění židů. Počet židovských obcí se zdvojnásobil. Český zemský sněm ustanovil roku 1501, že židé mají být „na věky tolerováni“.
Počínaje začátkem 16. století však královská města přicházela z požadavky na vyhnání židů, s počátku pouze jen pro ty, kteří se nechtěli nechat pokřtít. Již v roce 1526 žádali Žatečané o povolení k vyhnání židů z města. To jim ovšem nebylo povoleno.

.
Dne 13. listopadu 1541 došlo k prolití krve. Rozbouřený dav vyhnal židy v nočních košilích z postele, zabíjel je a jejich majetek byl rozkraden a zpustošen. Když se král o této události dozvěděl, nechal konšele a starostu zavřít do Daliborky. Tito však byli později po zaplacení kauce propuštěni a jen dva strůjci tohoto pogromu byli předvedeni před soud. Král vynesl vysokou pokutu a město muselo židům vrátit majetek a nahradit veškeré škody. Přes královskou intervenci však se žatečtí židé odškodnění nedočkali.
Tím se česká koruna sklonila před vůlí královských měst a zradila své „nevolníky“. V roce 1584 nařídil císař Rudolf II., že je sice židům povolen přístup k trhům v Žatci, Litoměřicích a v Lounech, ale v ediktu císaře Ferdinanda II. z roku 1637 bylo židům dokonce zakázáno v Žatci přenocovat.
Roku 1650 se usnesl zemský sněm, že města, ve kterých k 1. lednu 1618 nebydlel žádný žid a neměla žádná privilegia, tak tato města nemusí trpět ve svém městě židy a mohou i v budoucnu být bez židů – „judenrein“. V tomto stavu se nacházelo ještě 30 měst v českých zemích, mezi nimi také Žatec. Tímto zemským výnosem skončily starší dějiny židů v Žatci. Teprve v polovině 19. století, tedy 200 let později byla tato privilegia „židovských čistých měst“ odvolána a první židovské rodiny znovu osídlily Žatec.
Pokud se rodiny vypovídané ze Žatce směly usadit v okolních obcích, mohlo jít například o tyto nejbližší lokality, v nichž se vytvořily židovské náboženské obce: Libočany, Čeradice, Liběšice, Měcholupy, Bílence, Hořenec a Postoloprty. Celkově nebyla jejich situace špatná a jejich obce vzkvétaly. Roku 1622 byl první žid vnesen do šlechtického stavu: Pražský dvorní bankéř Jacob Bassevi, nyní „von Treuenberg“. V roce 1726 žilo v Čechách a na Moravě 8.600 židovských rodin a v roce 1753 již 10.825. Pod císařem Josefem II. a jeho synem Leopoldem se uvolnily lokální a sociální zábrany židovského života a v rozmezí let 1848 – 1860 dosáhli židé konečné plného zrovnoprávnění.

Od roku 1850 se znovu přistěhovaly židovské rodiny do hospodářsky vzkvétajícího města Žatce. Během 40 let vzrostla židovská komunita na přes 1200 členů. Tomu odpovídaly též aktivity židovské obce. V roce 1869 byl založen židovský hřbitov a v roce 1871 – 72 byla zřízena synagoga – druhá největší v Čechách – proslavená svojí akustikou. Přes kulturní, hospodářské a sociální nadace a spolky se žatečtí Židé podílely na veřejném životě a přispěli tím rostoucímu blahobytu města.
Ale již během 80 let 19. století se začala i v Žatci projevovat protižidovská agitace. Tato měla ovšem jinou kvalitu, oproti hospodářskému a náboženskému odůvodnění ve středověku. Nynější vzrůstající židovská nenávist byla rasistická biologická ideologie, která se sice používala starší ekonomické argumenty, ovšem nespokojovala se již pouze s vyhnáním, ale mířila na vyhubení židů.

.
Jak se ukázalo tak patriotismus a sociální a kulturní engagement židů nebránil ovšem židy před nenávistí. Již před zlomem 19. století vypukla v Žatci protižidovská štvanice, začátkem pouze v malé části radikálních příznivců spolku Němců v Čechách (Bund der Deutschen in Böhmen). Protiliberální a protičeské demonstrace na ulicích v Žatci v roce 1897, této německé národní strany, vedly k tumultům a výtržnostem. K potlačení nepokojů musela být nakonec před odpor městské rady povolána armáda.
Národnostní a protižidovské nepokoje v listopadu 1897 poznamenaly vztahy ve městě i v okolí na dlouhou dobu. Už v roce 1899 došlo k pokusu opakovat dva roky starý incident. Pořádkové síly však byly lépe připraveny a škody nedosáhly takových rozměrů jako při předchozím rabování. Do nového století vstoupil ovšem Žatec plný národnostních svárů, rasových předsudků i politický konfliktů.

.
Zakladatel sionismu, Thedor Herzl, popsal tuto hrozbu, která vycházela též od části Čechů 1897 slovy:

„Čím se provinili, ti malí Židé z Prahy, ti poctiví obchodníci, ti mírumilovní občané? V Praze se jim vyčítalo, že nejsou Češi, v Žatci a v Chebu, že nejsou Němci“

.

V 1. československé republice vycházel antisemitismus zprvu v roce 1919 z nově založené Německé národní socialistické dělnické strany (DNSAP), jejímž ideologickým vůdcem byl Rudolf Jung. Ten hrál později důležitou roli v říši. Německá NSDAP byla založena o rok později. Tyto strany byly jasně antisemitské a vzájemně kooperovaly. Když straně v roce 1933 hrozil zákaz československou vládou, tak se sama rozpustila. O několik dní později vznikla tzv. Sudetendeutsche Heimatfrot, která většinu jejich členů přijala mezi sebe.
V roce 1935 se tato strana na příkaz československé exekutivy přejmenovala na Sudetoněmeckou stranu (SdP) a pod vedením Konrada Henleina se stala nejdůležitějším politickým faktorem v pohraničí. Henlein popíral antisemitské smyšlení, avšak není známo, že by v této straně byli členové židovského vyznání. Později se k tomu vyjádřil ovšem jasně, když přiznal, že tak jednal pouze z diplomatických důvodů. Ze stejných důvodů takto zněly jeho projevy o údajné snaze po autonomii, či když popíral separatismus a včlenění pohraničí k říši.
Toto vše se zrcadlilo i v Žatci a celé německé společnosti v Sudetech. Nepřátelství k židovství ve spolcích a sdruženích se propagovalo otevřeně. Německý spolek „Deutscher Turnverein“, ve kterém byl sdružen každý dvacátý sudetský Němec, měl ve svých stanovách tzv. „Árijský paragraf“, ve kterém stálo, že žádný žid nemůže být členem. Též budoucí sudetoněmecká elita vyrůstala v tomto duchu, netolerance a nenávisti proti Čechům a židům.

.
Rasistický antisemitismus se v této době ještě neprojevoval v plné síle. Desetitisíce sudetských Němců ovšem akceptovaly v tichosti separaci svých židovských sousedů. Antisemitismus se začal tolerovat. Pro většinu sudetských Němců však stál na prvním místě národní boj proti Čechům.
Mnichovská dohoda určovala další osud židů v Žatci a v Sudetech. Antisemitismus byl nyní i v Sudetech státní doktrínou. Říšská „židovská politika“ byla v Sudetech zavedena ve „zrychlené versi“ během několika týdnů. S německým vojskem (Wehrmacht) přišly do pohraničí jednotky SD (tajná obranná policie) a SS. Ty měly již seznamy, které sestavili členové SdP, židů, sociálních demokratů a komunistů, na jejichž základě byli tito lidé ve velkém počtu zatýkáni.
V listopadu 1938 po pogromu tzv. „Křišťálové noci“ museli židé pod tlakem podepsat dobrovolné prohlášení o odstěhování a mnoho z nich muselo opustit Žatec. Tento „úspěch“ násilného vyhnání židů se projevil při sčítání lidu 17. května 1939. V třicátých letech žilo v Žatci ještě 924 židů, v květnu roku 1939 již jen 91 (rasových Židů) a v celých Sudetech pouze 2.400. Žádná jiná oblast říše nebyla v tak krátké době „očištěna od židů“, jako byla sudetská župa. Byla skoro „Judenrein“ a židé v ní byli naprosto bezprávní, jako psanci ve středověku.
Několik prozíravých židů opustilo Žatec ovšem ještě před Mnichovem. V Žatci bylo sčítáno ještě v roce 1935 981 Židů, v květnu 1939 již jenom 91 tzv. „rasových Židů“. I tito byli, pokud nebyli chráněni árijskými partnery, zavlečeni do Terezína a následně likvidováni ve vyhlazovacích táborech v Polsku.

.
Výstava byla vytvořena německým Nadačním spolkem Saaz/Žatec (Förderverein der Stadt Saaz/Žatec e. V.) a informuje o dějinách a rasových zákonech, které platily následně i v Žatci, a o arizaci židovského majetku v Žatci pomocí statistik a dokumentů. .
Kurátor výstavy Otokar Löbl, narozený v Žatci ve svém projevu varoval před zapomněním minulého. Co je zapomenuté, se může nenápadně znovu vrátit. Antisemitismus není překonán a projevuje se znovu latentně i v České republice. Historická osvěta pomáhá odbourávat předsudky a omyly. Vzpomínky a vzpomínání též vrací mrtvým jejich důstojnost a zachovává jejich kulturu.

.
Výstava je v žatecké Synagoze, Dlouhá 200, 43801, prohlídky po domluvě s Informačním centrem žatecké městské Radnice, kde je možno též zakoupit český a německý katalog výstavy.

Redakčně upravený překlad z němčiny, Otokar Löbl

výstava na internetu www.zatec-zide.eu

Vysílání místní televize OK o výstavě Žide na Žatecku