Výstava Federace nezávislých spisovatelů Praha ve spolupráci s Nadačním spolkem Saaz/Žatec

Kořeny zla

Komunistická strana Československa (KSČ), která vznikla v roce 1921 z levicové frakce sociálně demokratické strany a vycházela z učení Karla Marxe a Bedřicha Engelse o třídním boji, socialistické revoluci a diktatuře proletariátu. Ve své činnosti se řídila revoluční teorií a praxí.

Vladimír Iljič Lenin trval na využití státních mocenských prostředků při prosazování ideologických cílů a politických zájmů. KSČ přijala represivní praktiky Josefa Vissarionoviče Stalina včetně násilných přesunů různých národnostních a etnických skupin obyvatelstva Sovětského svazu.

Orientace na sovětské komunisty byla jednoznačně potvrzena vstupem do Komunistické internacionály a zvolením Klementa Gottwalda  do funkce předsedy na V. sjezdu KSČ v roce 1929. Marxismus-leninismus přijali komunisté jako světový názor i praktický návod k uchopení státní moci na základě skupinové nenávisti, revolučního násilí a diktatury.

Ovlivňování vlastenců a čistky v armádě

Po demobilizaci Československé armády v roce 1938 emigrovalo mnoho vlastenců do zahraničí, kde bojovali proti německému nacismu a za obnovení Československé republiky. Někteří vstoupili do 1. československého samostatného polního praporu. Ten vznikl na území Sovětského svazu v Buzuluku  na základě souhlasu sovětské vlády ze dne 8.12.1941. Jednotka podléhala velení Rudé armády podle záměru Komunistické strany Sovětského svazu a byla politicky ovlivňována moskevským vedením KSČ. Hlavní slovo v české jednotce měli členové strany a jejich sympatizanti vyškolení sovětskými instruktory pro výkon funkcí osvětových a zpravodajských důstojníků. Proti jejich vlivu se postavil gen. Sergej Jan Ingr, ministr obrany čs. exilové vlády v Londýně a gen. Heliodor Píka , náčelník čs. vojenské mise v Sovětském svazu. Oba byli na návrh funkcionářů KSČ již v roce 1945 zbaveni svých funkcí a generál Píka byl v roce 1949 popraven.

Uchopení moci

Posilování pozic komunistů se neuskutečnilo až v roce 1948, ale již před tím. Moskevské vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem využilo k uskutečňování svých záměrů závislosti exilového prezidenta E. Beneše na Sovětském svazu. Ta vznikla již v roce 1943 na základě Československo-sovětské smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci. Aktivita komunistů byla vystupňována při tvorbě programu nové československé vlády na jednání v Moskvě v březnu 1945 a následně schválená v Košickém vládním programu a vytvořením “Národní fronty” . Zde se jim podařilo prosadit vytvoření armády podle sovětských zkušeností. Politickou oporou armády byli komunisté a jejich sympatizanti z vojenské jednotky vzniklé v Buzuluku, kteří obsadili významné velitelské funkce v Hlavním štábu ministerstva národní obrany, správě vojenského obranného zpravodajství a správě pro výchovu a osvětu (viz např. Bedřich Reicín). V roce 1945 obsadili komunisté také rezort ministerstva vnitra s cílem ovládnout národní výbory jako orgány státní moci a vybudovat Sbor národní bezpečnosti s napojením na sovětské bezpečnostní orgány. Tyto pozice byly posíleny vítězstvím KSČ ve volbách 26. května 1946. V Čechách KSČ získala 40,17% hlasů. Volební výsledky významně ovlivnili voliči, kteří při osídlování severočeského pohraničí získali majetek po odsunutém německém      obyvatelstvu.

Národní nepřítel

Poválečná politika KSČ se zaměřovala na vytváření obrazu tzv. národního nepřítele, zejménaprosazováním principu kolektivní odpovědnosti německého obyvatelstva  a práva na totální odplatu na životech, svobodě a majetku. Tyto principy byly uplatňovány v činnosti příslušných vojenských jednotek a dalších ozbrojených složek, provádějících soustřeďování a odsun Němců. O této skutečnosti svědčí různé provokační akce , průběh a důsledky tzv. divokých odsunů na osvobozeném území Československa od května do září 1945. Rozsah účasti Československé lidové armády (ČSLA) na odsunu německého obyvatelstva dokazuje skutečnost, že plnění úkolů soustavně zabezpečovalo asi 300 důstojníků a pomocný kancelářský a řidičský personál. Ozbrojená strážní a doprovodná služba transportů si vyžádala 18 000 vojáků a důstojníků. Poslední transport byl vypraven 29. října 1946. Celkem bylo odsunuto 2.170.598 Němců včetně tzv. „dobrovolného odchodu“ asi 90.000 německých antifašistů. Vzhledem ke klíčovým pozicím komunistů v ČSLA a ministerstvu vnitra nese KSČ faktickou odpovědnost za tragické události při soustřeďování a odsunu německého obyvatelstva.

Internační tábory

Již v průběhu května 1945 vznikala na osvobozeném území improvizovaná vězeňská zařízení táborového typu, podobná nacistickým vězeňským táborům a sovětským gulagům, do kterých bylo násilně umísťováno německé obyvatelstvo včetně dětí. Do října 1945 vzniklo nejméně 500 táborových zařízení, kde byly pohromadě osoby podezřelé či obviněné z nacistických zločinů s osobami určenými k odsunu nebo k pracovnímu přidělení. Postupně došlo k diferenciaci těchto zařízení na internační, sběrné a pracovní tábory v působnosti okresních národních výborů a okresních správních komisí v pohraničí. Přesto, že ke střežení a provozu táboru vydalo ministerstvo vnitra jednotné předpisy, byly životní a pracovní podmínky většinou velmi špatné. Strážní personál z řad vojáků Československé lidové armády, příslušníků Sboru národní bezpečnosti a zejména civilních dobrovolníků z řad Revolučních gard zacházel se zadržovanými osobami bezohledně a krutě. Svědčí o tom nejen tragické události v Postoloprtech, Žatci a okolí, ale v celém severočeském pohraničí. Na základě dostupných informaci zemřelo v táborech a při odsunu celkem 6 – 7 tisíc osob. Zkušenosti s provozem táborových zařízení byly využity po roce 1948 při zřizování táborů nucené práce, internačních klášterů a pomocných technických praporů a k perzekuci politické opozice. V této souvislosti vystupuje do popředí odpovědnost komunistických funkcionářů JUDr. Alexeje Čepičky  a „rudého kata“ Bedřicha Pokorného .

Akce Postoloprty

Koordinovaná činnost Rudé armády (RA), Československé lidové armády (ČSLA) a tzv. Revolučních gard (RG) za politické podpory komunistů se zejména projevila při tzv. vyčišťovací akci v Postoloprtech, Žatci a okolí. Město Postoloprty obsadily jednotky RA již 9. května 1945 a spolu s nimi přijely osoby českého původu, které obsadily radnici. Po ustavení revolučního národního výboru a příjezdu ozbrojených dobrovolníků z Loun začalo soustřeďování německého obyvatelstva v objektu bývalých kasáren a zřízeného internačního střediska. Koncem května 1945 se přesunula do Postoloprt zvláštní jednotka ČSLA složená z operační skupiny, zpravodajské skupiny a skupiny Vojenského obranného zpravodajství, včetně strážních čet. Jejich úkolem bylo zbavit město a okolní obce od německého obyvatelstva. Pokyny k této akci vydal v Praze osobně brig. gen. Oldřich Španiel velícím důstojníkům, kterými byli kpt. Vojtěch Černý, npor. Jan Zicha-Petrov a por. Jan Čubka. Někteří příslušníci strážních čet měli na likvidaci Němců vlastní zájem, protože jako volyňští Češi se mohli podílet na dosídlení severočeského pohraničí. Výsledkem této akce byly hromadné popravy bezbranných Němců bez soudu, zejména ve dnech 28. – 30. května 1945 za aktivní účasti místní jednotky RG vedené obecním policistou Bohuslavem Markem. Na základě upozornění Mezinárodního červeného kříže a řady anonymních oznámení se staly předmětem zájmu poslanců Ústavodárného národního shromáždění (UNS), kteří zasáhli. Ve dnech 30. -31. července 1947 se konalo v prostorách Okresního soudu v Žatci vyšetřování, kterému předsedal JUDr. Bohumír Bunža, poslanec bezpečnostního výboru ÚNS. Na základě vyšetřování byla nařízena exhumace hromadných hrobů, která proběhla za přísných bezpečnostních opatření ve dnech 17. – 27. září 1947. Celkem bylo exhumováno 763 těl za přítomnosti zástupců ministerstva vnitra, Zemského velitelství SNB v Praze, Okresního soudu v Mostě a za účasti specialistů v oboru soudního lékařství. Většina exhumovaných těl byla zpopelněna v krematoriích v Mostě, Karlových Varech a Ústí nad Labem a menší část pohřbena na hřbitově v Lounech. Ani tento hrůzný důkaz nevedl ke spravedlivému potrestání viníků, neboť ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra celou záležitost ospravedlňovaly revoluční odplatou. Naopak JUDr. Bunža se po rozpuštění ÚNS dne 6. června 1948 ocitl na seznamu poslanců k zatčení. Protože včas emigroval, nestal se tak poslední obětí komunistické moci v souvislosti s akcí v Postoloprtech. Ve vykonstruovaném soudním procesu byl v nepřítomnosti odsouzen dne 25. listopadu 1948 k trestu smrti. Teprve v roce 1992 byl soudně rehabilitován.

Chomutov, Kadaň, Teplice v Čechách a Podbořany

Také v Chomutově, Kadani, Teplicích a v Podbořanech byli Němci internováni v táborech. Přicházející armáda a revoluční gardy zde přebíraly oranizační úkoly. Pod krycím jménem “Alex”  byly vyslány k „čištění“ a násilnému vyhnání Němců přes hranice. Rozkaz 9 vydal generál František Slunéčko 10. Tím měla vzniknout hotová fakta a předrozhodnutí pro vyhnání Němců Postupimskou dohodou. Porozuhodné je, že vzpomínky a svědectví obětí se ve zprávách vyšetřování StB potvrzují.

Toto shrnutí výstavy Otokarem Löblem bylo převzato z knihy “Pravdou k smíření” vydané Dr. A. Kalckhoffem ve spolupráci s Otokarem Löblem, 2013. Kniha je dostupná na internetu ve formě PDF souborů na stránkách Domovského spolku Saaz, www.heimatkreis-saaz.de

.

zpět na úvodní stránku