Uta Reiffová se jako dítě stala obětí strašlivých poválečných událostí v Žatci. Přišla o otce a málem zemřela hlady. Rozhodla se přerušit kruh křivdy a pomsty a zasadila se o usmíření s Čechy. To zahrnovalo uznání utrpení na obou stranách a pohled do budoucnosti. V Domovském spolku (Heimatkreis Saaz) a jako zakládající členka Nadačního spolku (Förderverein) Saaz|Žatec se o tyto cíle úspěšně zasazovala. Spolek truchlí nad její smrtí.
“Narodila jsem se v roce 1938 v Aši,” začala vyprávět, kdykoli se jí někdo zeptal na její domov. Aš se nachází na severozápadě německých Čech, jen kousek od bavorského města Hof. Její vzpomínky na dětství však byly především vzpomínky na Saaz. Její otec byl ředitelem tamního gymnázia a ona vyrůstala v bytě s velkou zahradou, kde jsme si hráli. Jako dítě na tu dobu vzpomínám jako na velmi hezké období.” Tento ráj však trval jen krátce. 1. června 1945, sotva měsíc po uzavření míru, se ulice Žatce zaplnily českými uniformami a pro německé obyvatelstvo tak začalo období hrůzy. Nezastavilo se to ani u dětí.
Uta Reiffová se narodila 29. srpna 1938, o měsíc později obsadila německá vojska “Sudety”, o půl roku později zbytek Čech a Moravy. To byla předehra ke druhé světové válce, kterou Hitler navzdory všem svým mírovým prohlášením rozpoutal. Otec Uty, Alfred Jäckel, narozený v roce 1900, nosil za první světové války ve Vídni císařskou sukni, po níž sloužil v české armádě. Nyní musel znovu do pole, tentokrát pro “Vůdce”. Zpočátku byl kvůli svému věku ušetřen, ale v roce 1943 byl poslán na východní frontu, neboť jeho pomoc židovské učitelské rodině nebyla vítána. Utě bylo tehdy pět let.
Když se její otec po dvou letech vrátil z fronty, Uta si myslela, že má otce zpět. Sotva se však vrátil domů, byl spolu s bratrem Hansem deportován do tábora Postelberg (Postoloprt). Otec Uty se odtamtud nikdy nevrátil, stal se obětí masové popravy. Šestnáctiletý Hans Jäckl byl poslán na nucené práce do dolu Kladno, kde sotva přežil. Sama Uta byla spolu s matkou a devítiletým bratrem Berndem poslána do ženského tábora v žateckých kasárnách. Internace trvala osm měsíců, poté byl zbytek rodiny převezen v dobytčím vagonu přes bavorské hranice.
“My sudetští Němci jsme tvrdě zaplatili za sedm let příslušnosti k Německé říši,” litovala Uta Reiffová ve svém smutečním projevu na hřbitově v Postelbergu v roce 2010. Právě s touto nespravedlností dlouho bojovala. Především se dlouho nemohla vyrovnat se smrtí svého otce. Jako státní úředník byl Alfred Jäckel členem nacistické strany, ale zároveň byl, jak jí řekla matka, považován za přítele Čechů a Židů. Pomáhal těm, kteří chtěli nebo museli opustit Žatec po německé invazi, překládat jejich německé dokumenty. Přesto byl jako zástupce německých okupačních sil bez soudu zastřelen v noci v postolortské Bažatnici spolu s mnoha dalšími.
Vyrovnávání se s těmito zážitky určovalo většinu jejího života. Díky studiu psychologie našla způsob, jak se s hrůznými zážitky z dětství vyrovnat. Později vysvětlilovala , že pomsta a odplata nejsou řešením. Z obětí by se neměli stávat pachatelé a naopak. Přitom je podle ní nutné uznat utrpení. “Ano, bylo to tak a bylo to hrozné”: tato věta je často řešením vnitřních i vnějších konfliktů. Je to nejen psychologická pomoc pro poškozené oběti, ale také pro klid pachatelů. Proto Uta Reiffová celý život pracovala na tom, aby se utrpení sudetských Němců dostalo na veřejnost – dnes by se řeklo “na oči”. Přála si, aby byl uznán i v České republice.
Čím si Uta a její sourozenci zasloužili toto utrpení? Dospívající Hans byl v uhelném dole téměř utýrán k smrti a nikdy se z tohoto utrpení fyzicky ani psychicky nevzpamatoval. Uta sama, stejně jako mnoho dalších dětí, málem zemřela hlady. Nakonec byla tak podvyživená, že už nemohla jíst běžnou stravu. V dětské nemocnici ve Fürthu se pomalu uzdravovala. Měsíce v táboře, kdy musela spát na zádech své matky, aby ji ochránila před znásilněním: “Bylo to pro mě všechno hrozné. Hodně to ovlivnilo i můj postoj k mužům. Jako žena jsem se mužů velmi bála.”
Uznání utrpení a vizualizace vražedných událostí se podařilo i díky úsilí Uty Reiffové, když postelberská městská rada instalovala pamětní desku. “Nechceme obviňovat, chceme naříkat,” prohlásila ve svém pamětním projevu. “Chceme vyjádřit hluboký smutek, který nás provází už pětašedesát let. Neměli jsme kde truchlit, kde položit květiny a věnce – tady, na místě těchto strašných událostí.”
Nezajímala ji však jen bolest obětí, ale také smutné příčiny, které hrůze v Postelbergu předcházely. Znovu a znovu zdůrazňovala, že bez německé okupace České republiky a nadšení sudetských Němců pro Hitlera by k vyhnání nedošlo. Uta Reiffová zároveň odmítla jakoukoli kolektivní vinu. “Zvěrstva páchají vždy jednotlivci nebo skupiny lidí.” Jako příklad toho, že ne všichni Češi byli pachatelé a už vůbec ne čeští sousedé v Žatci, vyprávěla příběh pana Kratochvíla, zametače ulic. Když přišel k nim domů, jejich matka ho často zvala na svačinu ke kávě. Později jim, dětem, na oplátku házel přes plot sendviče s klobásou. Dokud je nechytl strážný a nezmlátil je do krve. “Pan Kratochvíl se už neodvážil přijít.”
Nemělo by zůstat nezmíněno, že každý útěk nebo vyhoštění má dvě stránky, odchod a příchod. Pro takzvané “uprchlíky” nebyl příchod do Německa po válce často jednoduchý. Nebylo to kvůli přijímacím táborům: “Tam jsme dostali teplé oblečení a teplé jídlo. Tábor byl zřízen humánně.” Pro místní obyvatele byli naopak dlouho nevítanými cizinci: “Lidé říkali: Kdybyste se k Čechům chovali dobře, nechali by si vás také doma.” Mnozí uprchlíci se s tímto nepřátelstvím setkávali až do 50. let 20. století.
Zápas Uty Reiffové o pamětník v Postoloprtech jako místo pro vyjádření smutku nelze pochopit bez jejího úsilí o smíření. Znovu a znovu jezdila do Žatce, hledala přátelství s Čechy, vyměňovala si zkušenosti a byla ochotně k dispozici pro rozhovory s očitými svědky v českých školách. Věděla, že bez poznání není pravdy a bez poznání není rozumného jednání. Aby se lépe dorozuměla, naučila se ve stáří česky. Pro ni to pravděpodobně znamenalo dokončení procesu usmíření. Společný jazyk nemusí vést k solidaritě, ale může.
I tyto zkušenosti motivovaly Utu Reiffovou k pozdější péči o vysídlené osoby a uprchlíky z aktuálních válečných oblastí, tzv. migranty. Za humanistickou snahou stála schopnost čelit ranám osudu pozitivními činy. Když tato obdivuhodná žena přišla při autonehodě o desetiletou dceru, rozhodla se svůj hluboký zármutek proměnit v rozhodnutí adoptovat barevného chlapce Olivera a vychovávat ho společně se svou druhou dcerou Annette.
“Nejdůležitější je mít rád lidi,” vysvětlila. “Láska je nade vše, nezáleží na tom, jestli jste bílí nebo černí, láska je to jediné, co každý potřebuje. Lidé vypadají různě, ale všichni jsou Boží stvoření.” S takovou láskou k lidem lze překonat i to nejhorší. Je však také zapotřebí člověka, u něhož lze najít oporu. Byl to její manžel, doktor Adalbert Reiff.
Uta Reiffová byla žena s mnoha talenty, které uplatnila v řadě profesí jako učitelka, účetní, tlumočnice a rodinná terapeutka. Svými znalostmi, energií a empatií se angažovala v Heimatkreis Saaz sudetoněmeckého landsmanšaftu a v Fördervereinu města Saaz|Žatec. Sdružení na oplátku přijalo její projekt, pamětní desku v Postelbergu, za svůj. Mnoho let byla také předsedkyní Amberského oratorního sboru.
Uta Reiffová zemřela 16. března 2021 v Ambergu. Svět je bez ní chudší.
Smuteční řeč Uty Reiffové, Postelberg 2010
Slavnostní odhalení pamětní desky obětem v Postoloprtech