Oceněný příspěvek do literární soutěže Sdružení rodáků a přátel města Žatce -Kulturkreis Saaz a Nadačního spolku Saaz/Žatec 2004 v Źatci
Andreas Kalckhoff, narozen 14. srpna 1944 v Žatci
Ono se nevybírá, kde se narodíme. Může to být obyčejná náhoda, způsobená šťastnou nebo nešťastnou příhodou života: povoláním rodičů, cestováním, válkou. Někdo své rodné město neprožil, každopádně nežil v něm. Nikdy své rodné město nenavštívil. Protože tam nežije nikdo, koho zná. Nemá vztah ke svému rodnému městu. Já jsem se narodil v Žatci zlou náhodou: byla válka. Měl jsem se stát vlastně Berlíňanem. Ale v Berlíně pršely bomby, moje matka tam už měla jeden potrat. Tak se rozhodla, že mě porodí ve svém rodném městě Žatci u svých rodičů. Tam byl svět ještě v pořádku, tam se žilo v r.1944 ještě jako v míru. Dne 18.srpna jsem se narodil v žatecké okresní nemocnici. Ještě mi nebyl ani rok, když jsem musel Žatec zase opustit. O 24 let později jsem navštívil své rodné město poprvé. Jsem vlastně takřka náhodný Žatečák. Docela náhodně ovšem ne. Předkové mé matky jsou v Čechách prokazatelně už od 18.století. V r.1787 se narodil praděd mého dědečka, Franz Joseph Porsten-Dörfer v Přivlakách u Stranné. Příjmení asi souvisí s Porstedorf (Borsov), tedy je pračeského původu. Franz Joseph Porstendörfer pojmenoval jednoho ze svých synů Wenzel, podle českého národního sv.Václava. Toto jméno zůstalo v naší rodině tradicí. Můj praděd se oženil s Češkou z Plzně, s Dorotheou Pechmann a její babičky se jmenovaly Austed a Svoboda.
V Žatci žili moji předkové rovněž v 18.století. Nejdéle se dá sledovat rodina Wagner. Josefovi
Wagnerovi se narodila r.1785 dcera Maria Anna. Provdala se později za Martina Müllera, který se přistěhoval z Libočan. Jejich syn Karl Müller má dnes ještě pohlednou mramorovou hrobku u hřbitovní zdi. Od r.1945 se už nikdo z rodiny v Žatci nepohřbil.Rodiny Postendörfer, Rust, Huss, Müller, Wagner a Herschmann už tu nejsou. Žatec je moje rodné město, domov mé matky. Moje domovské město je Mnichov. Tam jsem vyrostl, tam jsem strávil 30 let, tam jsem se naučil mluvit, tam žije mnoho mých přátel. Dnes bydlím ve Stuttgartu rád, ale moje srdce tu není. Moje srdce je v Mnichově a v Žatci. Proč v Žatci?
Na jaře r.1968, když v Československu kvetla naděje na “socialismus s lidskou tváří”, jsem jel se svými přáteli do Prahy. Vzali jsme to oklikou, protože jsem chtěl alespoň jednou vidět své rodné město. Byla to krátká a částečně zdrcující návštěva. Zdrcující proto, že nic ve městě turistu nelákalo tu zůstat. Ale viděl jsem dům mých prarodičů v žateckém Podměstí – jen z dálky, protože jsme se neodvážili blíže. Nechtěli jsme vyvolat mezi lidmi strach z revanšismu. V Praze jsme byli fascinováni tou náladou ze změny poměrů. Doma jsem si pak objednal předplatné novin “Volkszeitung”, novin, které veškeré své naděje vsadily na Pražské jaro. Na krátkých vlnách jsem slyšel rozhlas a projev Dubčeka k sovětské okupaci a plakal jsem.
Studoval jsem dějiny, mj.historika Ferdinanda Seibta. Při jeho pohřbu poslal čs.velvyslanec Jiří Gruša věnec s nápisem “Čechy se staly chudšími”. Patřící Seibtovi, který se spolu s českými historiky zasadil o spravedlivé hodnocení českých dějin a byl pro usmíření mezi Čechy a Němci z Čech. A z toho jsem se poučil tomu rozumět. V létě 1992 jsem navštívil Žatec podruhé, opět jen na cestě do Prahy. Pil jsem pivo v jedné restauraci v podloubí. Mladí vojáci seděli u vedlejšího stolu. Pivo mi chutnalo, vypil jsem i druhé. Pak jsem jel dál, už se stmívalo. Na podzim r.2001 začala moje láska k Žatci. Přátelé a rodáci města Žatce mne pozvali na vícedenní slavnostní setkání do Žatce. Staré město se mezitím vypucovalo. Je sice třeba ještě hodně udělat a vrátit starý lesk. Co je ale mnohem důležitější, získal jsem nové přátele, žatecké přátele. Proto, a taky pro vyprávění o Žatci mé matky, kterými jsem vyrostl, budu se stále do Žatce vracet. To je, jak pevně věřím, začátek zázračného přátelství.