Oceněný příspěvek do literární soutěže Sdružení rodáků a přátel města Žatce -Kulturkreis Saaz a Nadačního spolku Saaz/Žatec 2004 Petra Wagnera, narozený 1940 v Žatci
Včera :
Vyrostl jsem v jednom českém maloměstě – Saaz/Žatec. Jako dítě jsem realisticky nevnímal, co se kolem mě děje, a to i tehdy, když mi nějaký voják držel pistoli u hlavy a po mé mamince žádal: „Uri, guld“ (hodinky, zlato). Ale viděl jsem též, když jsme u mé tety, naproti farnímu městskému kostelu, našli bezpečné přístřeší, jak se stejní vojáci, kteří šli kolem toho kostela, pokřižovali. Jako dítě jsem nerozuměl tomu, proč byli můj otec a bratr uvěznění a můj otec se z Postoloprt již nevrátil. Také moje matka a já jsme byli uvězněni v napůl dostavěných kasárnách na kraji města. Řekli mi, že jsem tady, protože jsem Němec a musím až do doby vykázání do Bavorska nosit na rukávu bílý pásek s označením „N“. Ale můj bratranec mohl zůstat, protože jeho žena byla Slovenka. V mé dětské naivní víře jsem byl pevně rozhodnutý vzít si za ženu Slovenku a myslel jsem si, že všechny těžkosti budou tímto vyřešeny. Jakmile jsem v roce 1946 překročil hranice, zahodil jsem pásku na rukávu.Když bylo vše úředně legalizováno, cítil jsem ohrožení. Většina lidí, které jsem potkával, byla na mě milá. Naříkali pouze, jak je tato doba brutální, že tuhle dobu nikdy nepochopí.Byly to špatné časy, ale setkal jsem se lidmi, kteří byli ke mně hodní.
Dnes:
Bydlím v Bavorsku, zde jsem doma, ale svůj DOMOV mám ještě stále v Žatci /Saaz. Podle mého mínění je domov tam, kde se člověk narodí. Cítím se dobře, neoženil jsem se se Slovenkou a přesto nemám žádné potíže. Přesto se ale rád zase přijedu podívat do svého rodného města, i když jsem smutný. Když vidím jak se nedostane ze svých problémů, jak se části starého města takřka rozpadnou a mnoho lidí má strach s německými lidmi jen promluvit. Možná se stydí, co se tu událo, ačkoliv jednotlivec, ten asi za to vůbec nemůže. Avšak ti, kteří spolu hovoří, trpí mezi vlastními lidmi nedůvěrou a nepochopením. Měli bychom spolu mluvit bez emocí a také o historických událostech před rokem 1947. Napadá mě přitom historka, která ve mně zanechala hluboký dojem. Seděl jsem s přítelem v hospodě. U stolu seděl rovněž další mladý host. Můj přítel mu sdělil, že jsem se v tomto městě narodil, ačkoliv neznám ani jedno české slovo. Tomu ani nechtěl věřit a nemohl to pochopit. A co ho vyvedlo úplně z míry bylo, když jsem mu ukázal svůj rodný list v českém jazyce a další české doklady. Když jsou zde lidé, kteří seděli v nacistických koncentrácích a přesto se zasadili o smíření s bývalými obyvateli, mohu před takovými lidmi smeknout klobouk a vyzvat obě strany, aby to udělaly zrovna tak. Není ještě zvlášť dobrá doba, ale potkal jsem lidi, kteří jsou z toho nešťastní.
Zítra:
Tak jak bylo včera a je dnes, zítra už nemůže být. Ve společném domě Evropy bychom měli spolu hovořit a spolupracovat, abychom naše město zase probudili ze spánku Šípkové Růženky, neboť toto město by si zasloužilo pro dalších 1000 let něco lepšího. Bude to dobrý čas.
Peter Wagner, Augsburg