Vzpomínky na Žatec vydáné Helmuten Wabrou, rodákem ze Žatce v roce 2012, předané do městké knihovny v Žatci

Měl jsem stálý sen. Od raného dětství v Žatci, tak dlouho, co sahají mé vzpomínky…  Na rozsáhlém horském hřebenu jsem viděl dům s červenou střechou. Za ním ještě větší horský hřeben, nad kterým se začínal tvořit velký bílý mrak. Ten se blížil, až zůstal nade mnou stát.

Tento sen mě provázel všude, kde jsem kdy byl, ať v Halle v Sasku nebo v Mindelheimu nebo v Allgäu, kde jsme se v rámci rodinného spojení po válce ocitli. Také během vojenské služby ve Füssenu v Bavorsku a později v Porýní v Bad Godesberku, kam jsem se vzhledem k lepšímu výdělku přestěhoval. Při putování po krásném pohoří Siebengebirge nedaleko Bonnu, které mi připomínalo české Středohoří, jsem viděl tento obraz ze snu stále před sebou.  Také v Ittlingu u Straubinku v Bavorsku, kam jsem se díky životní lásce dostal v roce 1970.

Tak já, narozený v Žatci na Ohři, jsem žil na břehu Saale v Sasku, na malém potůčku Mindel a u „otce“ Rýna.  Pak jsem jednou zatoužil uvidět Dunaj, a tak jsem se rozhodl cestovat k této řece.  Přišel jsem tam k malému kostelíčku a sedl si na lavičku a rozhlížel po kraji. Viděl jsem hřeben  Bogenberku s pojízdným kostelem pro věřící a za ním vysoké hřebeny Hirschteinu, nad kterými náhle vznikl velký bílý mrak. Po chvíli ho vítr zavál ke mně…

Sen provázející mne z mládí se stal skutečností.  Konečně bylo dokonáno a bylo jasné, že jsem našel nový domov. Ale na moji původní starou domovinu nemohu zapomenout. Nosím ji ve svém srdci…

Poslední válečné dny a Rudá armáda v Žatci

V té době byl často letecký poplach. Jednu noc jsme byli nuceni jít do hlubokého klenutého sklepa v naší žatecké vile, ve které jsme bydleli. Byli zde i lidé ze sousedství, které k nám poslal předseda uličního výboru. Zkrz hlavní dveře jsme viděli padat “vánoční stromky”, jak se říkalo zářivkám, zavěšeným na padácích, a které označovaly místa jako cíle pro blížící se letadla. Potom začaly padat bomby a vybuchovat v naší blízkosti. Lidé ve sklepě začali plakat a modlit se, protože kdyby padla bomba na dům, tak bychom byli zasypáni. Naštěstí bomby padly pouze v jižní části města. Tam, kam se před tím odjeli na kole někteří lidé schovat… Bylo zde několik mrtvých.

 Jeden březnový večer nás zavolala paní Tipnerová, která bydlela v nejvyšším bytě v domě, odkud byl pěkný výhled. Celý horizont Krušných hor byl rudě vzplanutý… Bylo to bombardování Dráždan. Kolik bylo mrtvých, to se již nikdy nedozvíme.

 Jednoho dne přijela kolona vojenských vozů ze Slezska a před naším domem sestavila na louce vozovou hradbu. Když fronta prošla Slezskem, tak se vrátila domů. Mezitím stavěl Wehrmacht na výpadových ulicích z města protitankové zábrany a po obou stranách ulic byly zásoby dlažebních kostek. Jednoho dubnového dopoledne jsem byl dole v centru města a uslyšel hluk letadla. „Mámo, mámo z letadla něco spadne!“ bál jsem se, a v zápětí jsme slyšeli velkou explozi. Bylo to na vlakovém Západním nádraží a jeden vlak, který tam stál byl naprosto zničen a bylo hodně mrtvých. Ten vlak přijel z Plzně, a kdo v něm byl jsme nevěděli a nikdy se nedozvěděli.

 Jednou ráno přišla maminka z nákupu a plakala. „Rusové přicházejí! Musíme rychle pryč!“ Na louce před naším domem zastavila kolona Červeného kříže, která přijela z kasáren, někteří lidé si vzali rychle svá zavazadla a začali odjíždět. Viděli jsme letadla „hloubkaře“ a slyšeli výbuchy, rány kanonů i výstřely z pušek. Ráno jsme potom uslyšeli chrastění pancéřových  pásů. Stačily dva výstřely z kanonů tanků a protitanková zábrana byla na trosky. Seděli jsme v domě na zemi a tanky jely okolo nás, na nich seděli muži z červenými šálami a komickými uniformami. Jeden velký náklaďák s plachtou přijel přímo na náš dvůr. Důstojník prohledal celou vilu, zalíbila se mu a tak se stala jejich rezidencí. Večer seděl celý oddíl vojáků u ohně, hráli na harmoniku a zpívali krásné, ale cizí písně.

 Naše prádelna dostala novou funkci. Kotel a vana byly spojeny trubkami a pálila se tam vodka. Druhý den naši „hosté“ přišli k babičce do velké místnosti s lahvemi zabalenými do novin a začala velká pitka, že i podlaha byla mokrá. Jeden důstojník přišel k mojí matce a řekl jí: „Paní Wabra pijte, válka skončila, je mír a my můžeme domů“. Bohužel také našli naše králíky a všechny je zabili. Později přišel jeden důstojník s velkou bandaskou, ve které byli naši králíci naloženi v koření. „My je nemůžeme vzít s sebou, jsou přece vaše a budete mít ještě hodně hladu“ a rozloučil se podáním ruky.

Pak přišel jiný Rus, kapitán v černé uniformě. On si v našem domě udělal také svoji rezidenci. Podle šicího stroje poznal, že moje matka je švadlena. Musela ušít jezdecké kalhoty nejdříve pro jeho podřízeného, pucfleka, který mu čistil boty. Když viděl, že to umí, chtěl také takové pro sebe. Přinesl černou látku a matka mu na to musela našít červené pruhy. I když byla moje matka pouze dámská švadlena, povedlo se jí to dobře. On byl na to velice hrdý a zamiloval se do mé matky. Dokonce ji chtěl vzít do Moskvy. Říkal: ”Moskva je velká, Moskva je krásná” a ze mne chtěl udělat dobrého Rusa. Nedal pokoj a mamince jen říkal: “Když je tvůj muž v zajetí, tak je na Sibiři a odtamtud nikdo nazpět nepřijde.” Jednoho dne však i on musel odejít.

V táboře v bývalých kasárnách SS

Dlouho jsem se sebou bojoval, jestli to následující mám vůbec napsat. Ale tak hluboko se to zažralo do mé duše a křičelo po osvobození… Časově přesně to již samozřejmě napsat nešlo.

Koncem května 1945 nastalo v Žatci velké vzrušení, že sem přijde Svobodova armáda. Byli to Volynští Češi, kteří pak kontrolovali město. Začátkem června přišel jeden Čech k nám do vily a řekl, že za hodinu musíme stát na ulici a mít 5 kg zavazadla a jídlo na tři dny. Moje babička, která pocházela z Drahomyšle a uměla perfektně česky mohla zůstat.

V dlouhém průvodu jsme šli do kasáren. Lidé sem přicházeli ze všech ulic. U kláštera jsem se ohlédl a viděl toto velké množství lidí. Během války v Bosně jsem viděl podobné obrazy v televizi při vyhnání lidí s Prištiny. Vedli nás směrem na Trnovany do bývalých kasáren SS. Nejdříve jsme přišli do haly, která sloužila jako dílna a byly tam staré vozy. Tam jsme si mohli sednou na zem. Později nás přidělili do budovy v západní části kasáren do místnosti s patrovými postelemi.

 V jednom rohu jsme našli prázdné místo, kde byla také jedna paní se dvěma syny. My, děti jsme spaly na spodní posteli a moje matka na podlaze pod námi. Slyšeli jsme křik jedné paní, která házela jako blázen své novorozené dítě do vzduchu  a zpívala “Ptáčku vyleť do nebe”, jiné matky jí toto dítě sebraly, ale bylo již mrtvé. Potom přinesli velký kotel s jídlem. Vyhladovělé ženy se vrhly tím směrem a nastal velký chaos. Dva ruští vojáci vystřelili ze svých pušek do vzduchu a musela se vytvořit spořádaná fronta.

Stále jsme museli nastupovat na „plac“, a to někdy i uprostřed noci a museli tam několik hodin stát. Naše matky nás držely v podpaží, abychom neupadli. Jednou nám zaveleli nastoupit do velké haly, kde jednoho muže mlátili. Po chvíli nám ho ukázali. Byl celý zakrvácený a jeho obličej skoro k nepoznání. Byl to náš domácí lékař a majitel vily, ve které jsme bydleli, pan Dr. Kippner. Mlátili ho stále a on řval bolestí, až byl najednou klid, protože byl mrtvý. Bylo 7. června 1945. Jeho hrob se dnes nachází u východní zdi žateckého hřbitova.

 Potom nám bylo dovoleno se přestěhovat do hrubé nehotové stavby kasáren na druhé straně silnice. Zde jsme našli místo v podkroví a mým oblíbeným místem se tam stal vikýř, kudy jsem se mohl dívat ven. Viděl jsem město s jeho věžemi, kostel, radnici a synagogu. Také jsem viděl bílý kouř vlaků, které jely různými směry. Představoval jsem si, jak jedou směrem do Chomutova nebo Postoloprt mezi poli a chmelnicemi. Na tomto mém oblíbeném místě  jsem mohl na krátký čas zapomenout na hrůzné příhody. Moje matka musela pracovat v obchodu s chmelem. Jeden Čech nás s kolem a puškou doprovázel. Když jsme šli okolo gymnázia, kde byla komandatura, tak poručil: “Ticho” a my museli beze slov jít kolem. Když jsme prošli, tak jsme směli zase mluvit. On nám vysvětlil, že to musí dělat, aby viděli, že je na nás přísný. V tom obchodu s chmelem musela matka svazovat uniformy, které se někam posílaly.

 Ale nazpátek do kasáren. Za naší budovou byl drátěný plot, ve kterém byla díra, a za ním stály jabloně. My jsme tedy toho využili a jeden z nás se vyšplhal na strom a česal jablka. Jeden starý bělohlavý Čech to viděl a křičel, až přiběhli dva ruští vojáci a hnali nás nazpět do kasáren. Slovy: “Dobše, dobše” uklidnili toho starého pána. Naše matky z toho byly velice rozčilené, protože se doslechlo, že před několika dny za podobný čin bylo v Postoloprtech zastřeleno několik kluků.

Potom přišla hrozná zpráva, že zločinný Marek z Postoloprt bude velitelem tábora. Po několika dnech přišlo do tábora mnoho starých žen, které se řadily a měly být údajně někam transportovány. Moje babička tam byla také. Moje matka k ní rychle běžela a vyrvala jí z řady. Nyní jsme byli v lágru ve třech.

Marek však mohl spáchat další zločin. Za zadní bránou byla vybagrovaná velká jáma. Před odchodem do práce nás tam naveleli a Marek křičel: „Děti doleva, otočit a odpochodovat!“ Naše matky k nám běžely a vzaly nás na ruce. Markovi pomocníci stříleli přes naše hlavy. A zase přiběhli ruští vojáci a postavili se se samopaly před Marka a jeho pomocníky, a tak toho musel nechat. Co s námi chtěli dělat nevím dodnes. Byla to ostuda pro Čechy, že nás museli Rusové před nimi chránit.

Jednoho dne jsme museli se svými zavazadly nastoupit do fronty a šlo se znovu do té velké dílny. Všichni se museli svléknout do naha a veškeré šperky, příbory a cennosti se musely odevzdat. Byla to velká hromada. Oddací prsten mé matky však byl příliš srostlý a ona křičela: “To my musíte uříznout celý prst“. A tak jí ho nechali. Venku potom velice plakala. Potom nás druhé ženy odvedli do baráku. Neměli jsme již příbor, čím jsme měli jíst? Každá rodina dostala jednu lžíci a vidličku z hliníku, nic více.

 Jednoho dne jsme dostali od našeho kapitána propustku a od té doby jsme mohli, když jsme šli do práce, lágr sami opouštět. Jednou ráno, když jsme šli do práce, tak nastal nedaleko velký výbuch. Čtyři kluci si udělali pod cihlami oheň a chtěli v hrnci něco vařit. Ale na tom místě byla v zemi nějaká munice. Leželi roztrhaní na zemi a střeva jim lezla z těla. V té době již byly latríny plné a všude lezli červi a docházelo v mnoha případech k průjmu a ke zvracení. Bylo nebezpečí, že by mohlo dojít k úplavici a tak lágr rychle uzavřeli a zrušili.  

Zase doma a rok vysídlení, září 1946

Slovo „vysídlení“ patřilo již k běžné řeči a kolovalo. My jsme však byli znovu v našem bytě a snažili jsme se dostat do našeho života opět pořádek. Cikáni putovali Žatcem a žebrali. Jedna cikánka četla mé matce z ruky: „Budeš zase vidět svého muže, dočkáš se vysokého věku, ale budeš dlouho nemocná“.

 A kde skončili naši sousedé z domu. Například paní Tipner, která bydlela v podkroví odjela v posledních dnech s vozem Červeného kříže. Kde ale byla paní Mtsche, poloviční židovka která se oženila s Němcem. Našli jsme jí ještě s jinými ženami na Floriánském náměstí (dnes 5. května) v jednom z venku dostupném sklepě, zahalenou v šedivých hadrech. Stačili jsme jí hodit ještě malý balíček do sklepa a již nás hnali čeští gardisti pryč a mlátili nás pažbou pušky.

My Němci od 10 let jsme museli nosit bílé obvazy na paži a nesměli jsme chodit po chodníku. Nakupování byl tedy problém. Obchod byl v zeleném domě u evangelického kostela u vchodu do parku a řezník kousek dál. Já jsem již uměl trochu číst a měl jsem u sebe vždy cedulku. To šlo do doby, než začaly platit koruny a říšské marky byly neplatné. A tak moje babička mě naučila poznávat bankovky a naučila mě s nimi zacházet. Jedno dne, když jsem znovu nedostal v obchodě nic, mi zašeptala jedna paní, že musím mluvit česky a že německy mluvit je zakázáno. Šel jsem tedy domů a babička mi v rychlokurzu naučila několik slov česky, a tak to nějak potom s tím nakupováním šlo.

Jenže ne dlouho, neboť Němec se směl obsluhovat teprve, když poslední Čech opustil obchod a dostat jenom to, co zbylo.  Bylo to těžké a já se někdy plazil domů hladový a vysílený.

 Ale taky bylo trochu humoru. Česká vlajka, kterou jsme museli vyvěsit, byla již od počasí celá bledá a tak maminka ze zbytků látek ušila novou, sice menší ale jasnější. Moje babička a já jsme potom na ulici pozorovali, jak vyměňuje v podkrovním okně tu vlajku. Přišla k tomu česká hlídka a muž se otázal se, proč to děláme. Babička řekla, že ta stará byla pro Česko hanba a hned na to se objevila ta menší nová vlajka. S mručením šel  až do domu kontrolovat náš byt. Tam uviděl viset obraz Masaryka. Zeptal se, proč tam není obraz Beneše. Na to mu babička řekla, že se jí Masaryk libí více. Muž ve hlídce znovu zamručel a odešel.

 Potom byly Vánoce, ale pro Němce vánoční stromky nebyly a seděli jsme ve studené místnosti. Přišli k nám nějaké ženy a řekly, že v jednom opuštěném domě je uhlí ve sklepě, ale že okno je velice malé. Moje maminka byla velice štíhlá a tak tam vlezla. Naplnila pytle uhlím a ty ženy s nimi hned odešly. Z posledních sil se sama dostala z toho sklepa ven a bez uhlí. Přišla domů celá špinavá a zmrzlá. Stále vice Němců město opouštělo.

Začátkem léta 1946 byl můj otec propuštěn se zajetí. S Lince nám napsal prostřednictvím bývalého českého spolupracovníka, že půjde přes zelenou hranici do americké zóny. To jsme se již nechtěli déle ve městě zdržovat. Šli jsme na národní výbor a požádali o propuštění do Bavorska. Oni nám ovšem řekli, že jde již jenom jeden transport a ten jde pouze do ruské zóny, a všichni ostatní zde musí zůstat a stát se Čechy.

Vysídlení a nový začátek.

 Tak jsme požádali o vysídlení, neboť žádný z nás nechtěl optovat pro Česko nebo se stát Čechem. Ale všechno se muselo přesně naplánovat.  Šicí stroj „Minerva“ se dal do dřevěné bedny, také prostěradla a jiné věci. Také moje velké a krásné sáňky. Každý den se nám dívala jedna česká učitelka gymnázia do okna jestli tam ještě jsme. A pak přišel den odjezdu. Jeden známý Čech vzal dodávkou naše zavazadla a odvezl je do kasáren. Ještě jednou jsem šel k mému milovanému místu ve vikýři a podíval jsem se na východní Žatec, Krušné hory a České středohoří.

12. září 1946 nás nákladní vůz číslo 12 odvezl na Západní nádraží. Když se jelo kolem hřbitova, tak mnozí plakali, neboť zde museli zanechat hroby svých milovaných. Náš vlak stál na 12 koleji a my jsme měli vagón 12. V pozdní odpoledne naložili naše zavazadla. Bylo nás asi 14 lidí. Přišel jeden Čech a dal nám 500 říšských Marek na osobu. Vagóny se zavřely. Někdy v noci se vlak rozjel. Začala ovšem bouřka a zjistili jsme, že vagón nebyl těsný, všude  do něj kapala voda. Nebe plakalo a zlobilo se pro tolik krutosti a bezcitnosti. Vlak jel směrem na západ do Chebu. Tam se vlak zastavil a my doufali, že se dostaneme do Bavorska k Američanům.

Ale vlak zamířil nazpět, a to směrem na sever. Najednou začali všichni jásat a vyhazovat své bílé pásky z vlaku, až celé nástupiště bylo bílé. Na jednom malém nádraží vlak zastavil a po čtyřech dnech jsme dostali první teplé jídlo. Byla to sladká bramborová polévka, nebyla to ta česká kuchyně, na kterou jsme byli zvyklí. Pak nás posadili do normálního osobního vlaku a přijeli jsme do lágru v Ölsnitz v Sasku. Tam jsme zůstali několik dní a znovu nás posadili do vlaku, který jel směrem na východ. Přijeli jsme do Drážďan, kde jsme viděli pouze zbořeniště, žádný dům nestál. My jsme to tehdy v Žatci viděli, jak to hořelo. Na nádraží stál vůz bez kol a zde jsme dostali něco k jídlu. Také jsme mohli něco nakoupit. Vlak jel dál do Elsterwerda do nového lágru. Tam jsme se mohli volně procházet a zažívali teplé a slunečné počasí. Potom cesta dál do Halle. Na každém nádraží byla část lidí vykládána. My jsme byli na řadě v Tscherben nedaleko města Halle. Byla to vesnice. Dva muži šli ke starostovi a nejdříve nás ubytovali v hostinci. Pan krejčí jménem König pro nás uvolnil druhý den dílnu a řekl: “Krejčí musí druhému krejčímu pomoci, když je v nouzi”. Po několika dnech jsem začal navštěvovat školu. První a druhá třída byly spolu. Když jsem měl své úkoly hotové, tak jsem poslouchal výklad v druhé třídě.

Na vánoce jsme museli mít konečně stromek. V nedalekém malém lesíčku ho maminka uřízla.  Sousedi nám přinesli malé hvězdy a měsíčky z papíru. Kousky vaty nahradilo lemtu a byl to pěkný svátek. Zima v roce 46-47 přinesla mnoho sněhu a mrazu. Moje sáňky měly nyní velkou cenu. Ještě nikdy v životě jsem nezažil tolik radosti. Za vesnicí byl malý kopec a po škole jsme na něm sáňkovali. Každý chtěl se mnou jet. Za kopečkem byl již nepoužívaný důl, kde se povrchně dobývalo hnědé uhlí a tak jsme s mými sáňkami vozili domů uhlí. Měli jsme tam malá kachlíková kamna, na nichž jsme vařili a kamna nás také hřála. Jednoho dne však nám došly peníze a tak jsme museli žebrat. Někdy jsme prošli až 10 km. Mlynář nám dal mouku a za tu jsme potom dostali u pekaře chleba. Pro tři to bylo ale málo a my měli stále hlad. Jednoho dne jsme dostali ale dopis od otce. Jemu se podařilo dostat do americké zóny a že je zaměstnán u firmy Krumm jako mistr v opravárně aut.  Podařilo se mu vlakem přijet k nám, přivezl peníze a oblečení. Jelikož měl malý byt, tak mohl u vojenské vlády požádat o  spojení rodiny. Koncem srpna jsme tedy balili kufry a já proplakal mnoho slz při rozloučení s mými kamarády.

Malé nákladní auto nás dovezlo do Halle a potom vlakem do Lipska, kde jsme museli přestupovat do vlaku do Hofu. Vlak byl naprosto přeplněný a staré ženy byly podávány okny do vlaku. Na hranici byli ruští vojáci a všichni museli vystoupit a počítalo se. Zjistili, že babička je navíc. Musela tam zůstat a seděla jako hromádka neštěstí na nádražní lavičce a my plakali.

Večer jsme přijeli do lágru v Moschendorfu a tam nás odvšivili. Druhý den jsme jeli vlakem do Mnichova, kam jsme přijeli večer. Ale dále to nešlo. Museli jsme přenocovat v ruinách vybombardovaného nádraží. Ráno to šlo dál do Mindelheimu. Tatínek pro nás přišel a vzal nás do hospody a objednal pro nás dva talíře nudlové polévky. To bylo pro nás sváteční jídlo, a od té doby je to moje nejmilovanější jídlo. Tatínek měl malou místnost v podkroví a my jsme padli jako mrtví do postele.

Druhý den jsem slyšel nějaké cinkání za domem. Byly tam malé a velké krávy se zvonečky na krku a pásly se na louce.  Cítil jsem se jako v ráji. Pan domácí Krumm nám potom ve svém domě poskytnul malý byt a dal nám nový domov. Děkujeme mu. Byli jsme ale chudí a stýskalo se nám po domově v Žatci.

Věnováno mojí statečné mamince

Po příjezdu do Mindelheimu nedaleko Mnichova začaly přijímací procedury. Při prohlídce u úředního lékaře vážila moje matka při výšce 1,65 již jenom 36 kg. I já jsem byl podvyživený. Dostali jsme potravinové lístky navíc. Jakmile se moje maminka poněkud zotavila, jela do ruské zóny pro svojí matku. Moje babička ale již v roce 1948 zemřela, byla příliš slabá. Byla to pro maminku těžká rána. 

Traumatizace začala již v roce 1939. Můj otec byl povinně nasazen v „Reichu“ a v den mého narození 11. dubna 1939 musel nastoupit na cestu do města Siegen. Následně musel narukovat do Wehrmachtu a zúčastnil se tažení do Francie. Potom ho poslali na východní frontu. Na základě hrozných zážitků v Žatci dostala moje maminka nervovou nemoc. Dostávala záchvaty a sousedi o ní měli strach, takže jsme jí museli odvézt do okresní nemocnice v Kaufbeueren. Tam dostala elektrické šoky, a protože měla málo červených buněk v krvi, dávali jí k jídlu syrová játra. To vše její stav ještě zhoršilo. Nemohla skoro již vůbec chodit, a když vrčela lednička nebo hučel bojler na teplou vodu, dostávala stav strachu.

Po smrti mého otce musela do pečovatelského domova, seděla ve vozíčku a byla stále bezmocnější. Zemřela ve věku 93 let v klidu a míru. V průběhu svého života byla 53 let nemocná. Cikánka tehdy v Žatci měla pravdu, když jí vykládala budoucnost.

Moje maminka se se mnou často modlila: „Milý Bože nech nás pobožné, abych přišla do nebe“. Nebo: „Milý Bože pomoc nám, aby tatínek přišel zdravý z války domů“. Když přišla polní pošta zpívala: „Přiletěl ptáček, sedl si mi k nohám a měl v zobáku dopis a pozdrav od tatínka“.

 Věnováno mojí milé Jiřince

 Ruský kapitán, který bydlel u nás ve vile, nám vystavil propustku. Mohli jsme tedy sami do práce na Čeradické ulici, kde v předposledním domě bydlela jedna rodina ze Slovenska. Moje maminka musela pro tyto lidi šít a také je šít učila. Měli mnoho látek a šicí stroj. Chovali se k nám velice dobře, dostávali jsme dostatečně jídla a mohli jsme se u nich mýt.

Ta rodina měla tři děti, dva kluky a dívku Irschingo, tak jí volali (pravděpodobně česky Jiřinka). Při pěkném počasí jsme si hráli za domem v zahrádce s malým psem. Jednoho dne se ten pejsek začal třást a bědně skučel a zalezl do poslední díry pod králíkárnu. Jiřinka přišla ke mě a řekla: „Helmute, můžete dnes jít již domů, nemáme už žádnou látku“. Když jsme odcházeli, na ulici jsme ještě viděli oba syny s velkou leteckou minou. Byla to nevybuchlá munice od leteckého náletu Angličanů na Žatec. Ale tenkrát nenašla cíl a tak ležela někde na poli. Oni tuto minu našli, položili na auto DKW mého otce a později ji začali rozebírat.

Ovšem ona explodovala s tak strašným výbuchem, že to prý bylo slyšet až do kasáren. Ti chlapci byli okamžitě mrtvi a mojí ubohé Jiřince, která stála u dveří, to roztrhalo obličej a měla ještě jiná těžká zranění. Ještě ten den jí převezli do Prahy na nějakou speciální kliniku. Co se s ní stalo? Nevím, ale ještě dnes na ní občas myslím, Irschingo……Jaký asi byl její další osud?