Přepis zvukového záznamu přednášky PhDr. Petra Hlaváčka, Ph.D. 10 . září 2004 na konferenci “Žatec očima věků” v senátu ČR v Praze.

Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já bych během svého krátkého 20 minutového referátu pohovořil o fenoménu náboženského nonkonformismu v Žatci resp. v severozápadních Čechách a o některých národnostních komponentech, které  během tohoto vývoje přicházely ke slovu. Svůj referát jsem nazval Češi, Němci, Husité k náboženským dějinám města Žatce v pozdním středověku.

Roku 1425 byli ve vzdáleném Heidelbergu upáleni jako kacíři dva němečtí valdenští kazatelé. Totiž Johanes Drendorf a Pete Tornov, kteří měli čilé kontakty s českými reformisty, tj. husity. Inkvizice je mimo jiné podezřívala, že se během druhé křížové výpravy proti tzn. českým kacířům v roce 1421, zdržovali u Žatce a svou podvratnou činností způsobili neúspěch kruciáty před žateckými hradbami. Co vlastně tito němečtí husité, jak je sama inkvizice pojmenovala, hledali v Žatci. Vždyť zde přece mělo bujet ono ohavné husitské kacířství, které bylo údajně zcela nepřátelské všemu německému. Skutečnou pravdou ovšem je, že zde tito nonkonformisté tehdy nalezli město, které bylo jazykově sice česko-německé nebo německo-české, tedy dejme tomu národnostně diverzifikované, ale nikterak v náboženském rozporu. Místí Češi i Němci napájející se, ať už z tradic německého valdenství či českého reformního hnutí, vytvořili z Žatce jedno z nejdůležitějších center české reformace. Zde bych pro překladatele doporučil, přeložte to prosím jako Bömische Reformation, jakožto jedno z nejdůležitějších center české reformace, která vystoupila s univerzalistickým programem církevní reformy pro celý křesťanský západ.

Žatec byl totiž po celý středověk příkladem spolupráce Čechů s Němci při pokusech o reformu církve. Tato skutečnost však byla v 19. a 20. století, v době německého a českého nacionálního šílenství, programově opomíjena. Koneckonců toto programové zapomínání mělo svou dlouholetou tradici počínající v pobělohorské době v době tzn. rekatolizace, kterou bych spíše nazval romanizací, poněvadž kdosi může usurpovat pojem katolicity, pro tu kterou církev, tedy v době tzv. rekatolizace, kdy se město Žatec snažilo všemožně zbavit svých někdejších kacířských tradic.

Ale zpět do středověku. Severozápadní Čechy hrály ve 14. a 15. století důležitou politickou, církevní, kulturní a hospodářskou úlohu. Centrem celé oblasti bylo právě královské město Žatec. Hned vedle takových měst jako byla Kadaň, Most či Louny. Velké renomé měla zdejší městská škola, v jímž čele stál na přelomu 14. a 15. století jako rektor Jan ze Žatce, jinak ze Šitboře či z Teplé, jak už jsme o něm slyšeli. Autor unikátního literárního díla Akrman aus Bemen. Vládnoucí stejně dobře německým i latinským a patrně i českým jazykem. Řada žateckých mladíků tehdy studovala na univerzitě v Praze, jak dosvědčují univerzitní matriky. Královské město bylo od svého počátku jazykově německo-české, dejme tomu, s početnou židovskou komunitou. Na počátku 15. století se jeho městská elita začala rychle počešťovat.

Velice záhy se Žatec stal jedním z center křesťanského nonkonformismu a již v první polovině 14. století byl proto předmětem zájmu inkvizice. Z výpovědi minority Heindricha Phefekorna z Kladska, jež se konala v srpnu 1337 před inkvizitorem Havlem z Hradce v dominikánském klášteře sv. Klimenta v Praze, se dozvídáme, že již někdy před rokem 1328 obvinil žatecký rychtář skupinu tamějších měšťanů u administrátorů pražského biskupství z kacířství a byl za to i se svým synem zavražděn. Z rozkazu zemského hejtmana Hynka Berky z Dubé bylo 1328 uvězněno a následně v Praze popraveno 11 žateckých kacířů, heretiků. Když se v roce 1329 vrátil pražský biskup Jan IV. z Dražic z Avionu, okamžitě dal celou kauzu prošetřit svým zmocněncem a inkvizitorovými delegáty. Vůdcem žatecké kacířské revolty byl pravděpodobně bývalý dominikán Heindrich Harer zvaný Apostata, který v inkriminovaném období působil v Žatci jako vikář, patrně u hlavního farního kostela Panny Marie. Vlastní podstatu onoho žateckého kacířství z této doby, sice nelze blíže určit ovšem obvinění z hereze mohlo sloužit také jako prostředek k difamaci protivníka v boji o mocenské pozice ve městě.

Kolem roku 1345 se v Žatci opět setkáváme s činností inkvizice. Papežský inkvizitor Havel z Hradce, který měl s inkviziční činností již velkou praxi a vydal řadu tehdejších českých ve smyslu Bömisch nonkonformistů k upálení, uvěznil několik tzv. zatvrzelých kacířů, mužů i žen obviněných z valdenské hereze, z nichž právě čtyři žatecké ženy, totiž Margareta, Katé, Elsa a jedna jménem neuvedená skončily na kacířské hranici. Městská rada pak měla pod trestem interdiktu vydat třetinu majetku upálených inkvizitorovi resp. špitálu v Žatci, dvě třetiny měly připadnout českému králi. Křesťanský nonkonformismus, zvláště valdenství usilující o svobodné kázání evangelia a chudou církev resonovala především mezi německo jazyčným žateckým obyvatelstvem.

Mezi českými žatečany se později rozšířil, můžeme říci tzv. viklefismus a jiná reformní učení reprezentovaná univerzitní reformní skupinou kolem Mistra Jana Husa. Na svou dobu ohromná žatecká městská aglomerace, která byla tehdy rozdělena do devíti farností a oplývala tedy celou řadou živých kostelů jako center křesťanského života. Měla k dispozici opravdu velkou platformu pro počínající reformní kvas přelomu 14. a 15. století. Prezentační tedy patronátní právo k hlavnímu žateckému kostelu Panny Marie měl sám český král, což samo o sobě nám nastiňuje význam tohoto hlavního žateckého kostela.

Zbylých osm farností se nalézalo in preurbio at suburbio, tedy na předměstích města Žatce. Patronem kostela svatého Mikuláše byl opat cistarciátského kláštera v Oseku. Jde o jediný zdejší patronát, který držela církevní instituce. Ke kostelu sv. Jakuba prezentoval faráře významný český šlechtic Albrecht z Kolovrat. Ke svatému Michaelovi panoš Rus z Hrádku a ke svatému Martinovi rytíř Vilém z Bukoviny. Čtyři farní kostely náležely pod patronát žateckých měšťanů, kostel sv. Jana Evangelisty v Mlynářích byl v rukou měšťanů německého jazyka, kostel sv. Václava pak příznačně náležel českým měšťanům, tedy česko jazyčným měšťanům z pekařského cechu na předměstí. Výjimečné postavení měl Martin Petrkauf, německý žatecký měšťan, který prezentoval faráře hned ke dvěma kostelům. Totiž ke sv. Máří Magdaleně v Bačině  a sv. Prokopu v Dvorníku. Právě předměstské farnosti Žatce, především českou farnost u kostela sv. Václava, můžeme považovat za potencionální ohnisko rodícího se českého reformního hnutí.

Opět bych zde doporučil kolegům překladatelům, jak jsem slyšel přeložili to jako  Tšechišereformbevegung, já bych zde použil spíše Bömische Reformbewegung. Důležitou církevní institucí na území Žatce byl také minoritský klášter sv. Petra a Pavla. Zde přítomný kolega Petr Čech se zúčastnil vykopávek, které odkryly základy tohoto významného kláštera. Kromě toho zde roku 1382 vznikl z donace měšťanky Kateřiny, vdovy po Jindřichu z Prahy, dům Bekyň. Bekyně byly takovou speciální nonkonformní komunitou, která původně vznikla v prostředí francouzkém, resp. Flanderskem, Německem a dostává se i do toho středoevropského prostředí, do Prahy a také do Žatce. Roku 1400 založili žatečtí měšťané na předměstí před pražskou bránou nový špitál s kaplí ke cti Božího těla, navštívení Panny Marie, sv. Jiří a sv. Alžběty. Právě to patrocinium Božího těla je typické pro to období přelomu 14. a 15. století Čechách, zejména pro to reformní prostředí. Kaple formálně náležela k farnímu kostelu Panny Marie. Prvním kaplanem zde byl ustaven kazatel českého jazyka, s pěkným německým jménem Nikolaus Gerstner a pocházel z Mostu. Se Žatcem a žateckým děkanátem je svázáno i několik významných osobností církevního života.

Roku 1365 zde kázal reformní kazatel Konrád Valdhäuser. V letech 1390-93 byl žateckým ariánem, i když v Žatci nepobýval, ale v Praze, Jan z Pomuku, tedy sv. Jan Nepomucký.  A Matěj z Janova, jeden z otců české reformace zastával v letech 1388-1394, i když pouze formálně, úřad faráře ve Veliké Vsi v žateckém děkanátu. Velice významnou žateckou osobností tohoto období byl kněz Vícemil, původem Čech, respektovaný českými i německými žatečany, který v letech 1380-1411 zastával úřad faráře u hlavního žateckého farního kostela Panny Marie a více než 30 let tak výrazným způsobem ovlivňoval duchovní i kulturní klima žatecké společnosti. Hned po jeho smrti vypukly v Žatci a v celém žateckém děkanátu ostré spory, které způsobily rozdělení zdejšího kléru. To už bylo obyvatelstvo  včetně městských elit, ovlivněno sílícím reformním hnutím, vyzařujícím z hlavního města království, z Prahy, do všech koutů země.

Na přelomu let 1412 až 1413 pobýval v Žatci resp. v jeho okolí Mistr Jan Hus, hlavní přestavitel české reformace, jenž byl tehdy kvůli zostřené klatbě v nuceném exilu mimo Prahu. Alespoň tehdy, z této doby máme zachovanou korespondenci, kdy se jeden z příslušníku kléru žateckého děkanátu dotazuje nadřízené instance, jestli by hlavní žatecký farář neměl nad Žatcem a okolím vyhlásit interdikt, protože se právě v této oblasti zdržuje onen kacíř Jan Hus. Dne 22.září 1414 vydal papež Jan XXIII. Bulu, kterou uložil žateckým finanční pokutu za upálení jednoho klerika a utopení druhého, a to pod hrozbou interdiktu. Město Žatec totiž svévolně a bez rozmyslu vzalo poněkud ostře do rukou reformu discipliny žateckého kněžstva. Na jaře 1415 poslal Hus z Kostnice list plzeňským, žateckým a lounským. Tedy žatečané jsou tak přímo zahrnuti mezi hlavní opory reformy. Z počátku pozvolný reformní proces, urychlený roku 1415 Husovým odsouzením a upálením na koncilu v Kostnici, které znamenaly odmítnutí české varianty reformy církve kulminoval v chiliastických bouřích let 1419,1420. Žatec, město slunce v nich opět hrálo zásadní roli.

Na podzim roku 1421 se pak čeští a němečtí žatečané společně ubránili obrovské přesile druhé křížové výpravy, k níž patřili rytíři a žoldnéři z německých zemí, Švýcarska, Burgundska i dnešní Belgie. Ještě předtím bylo naopak dobito sousední královské město Kadaň, rovněž německo-české a převážně jazykově německé, kde hrdinsky bojovali čeští i němečtí Kadaňané.

Následně vydali na čyři tisíce lidí k upálení, což je sice člslo pravděpodobně nadsazené, ale mezi těmito kacíři, jak říká Jean de Stavlot, byli češi i němci, kteří společně bojovali za reformu církve, tak říkajíc, a to i s mečem v ruce. Tedy bránili se té agresi, té druhé křížové výpravě, která vytrhla z Chebu, aby v podstatě pokořila tyhle kacířské komunity v severozápadních Čechách a otevřela si cestu na Prahu. Žatec, město obývané Čechy i Němci, byl po celé 15. století důležitým příkladem prolínání se českých reformních a německých reformních, zejména valdenských prvků, jejichž syntéza ovlivnila celou českou reformaci, především ty radikální odnože, táborství a později Jednotu bratrskou.

Nejvýmluvnějším svědectvím o roli německých žatečanů v procesu české reformace jsou jména dvou nejvýznamnějších teologů radikálního tábory, a jedno z nich už tady zaznělo, Jan Němec ze Žatce a Petr Němec ze Žatce. První byl přítelem nonkonformního zemana Zikmunda z Řepan. Kolem nich se na žatecku shromáždili severofrancouzští a flanderští pikarti a zasloužil se o Viklefova učení o remanenci, které bylo později oficiálně přijato táborskou církví v čele s Mikulášem z Pelhřimova. Ten druhý se zúčastnil jednání českého poselstva na koncilu v Basileji v roce 1433. Naopak Žatec se stával útočištěm i dalších, dokonce ne českých a ne německých křesťanských nonkonformistů, v letech 1436-1438 nalezl v Žatci bezpečné útočiště „známý anglický kacíř“ , protože ten pojem heretik si nemůže rezervovat jedna, tehdy většinová církev, proto to vždy uvádím s těmi uvozovkami nebo s tou předlohou tak zvaný.

Tedy tak zvaný kacíř pobývající v Čechách, totiž Peter Paine, jak říkáme v Čechách. Již ve 20. letech 15. století se do Žatce vrátili někteří z německých katolických emigrantů, kteří oficiálně přestoupili k utrakvizmu, k české utrakvistické církvi, která reprezentovala ten hlavní proud české reformace, a na jejímž čele stál volený, nikdy ne ordinovaný, pražský arcibiskup Jan Rokycana. Jako příklad takovéto rodiny nebo jejich příslušníků, kteří se vrátili a konvertovali, můžeme uvést Patricii z Koordinu Pitrkaufů, o které jsme už také slyšeli. V druhé polovině 15. století se Žatec rovněž stal útočištěm mnoha valdenských z německých zemích, tehdy krutě pronásledovaných inkvizicí. V úzkém kontaktu se žatečany byl německý valdenský biskup Fridrich Reizer, představitel tehdejší valdensko-táborské ekleziální aliance. Za jeho účasti se roku 1456 v Žatci konalo setkání biskupů německé valdenské diaspory. Reizer, zde provedl biskupskou ordinaci Matyase Hagena. Další valdenský biskup Štěpán z Bazileje získal v Žatci teologické vzdělání. Valdenští putující kazatelé naučili své souvěrce v německých zemích vzhlížet k Žatci, tedy nejen k Táboru, ale i k Žatci, jako ke svému mateřskému centru, k němuž nedosáhly dlouhé prsty inkvizice. Pouto se však postupem času rozvolnilo, inkviziční teror totiž zlikvidoval komunikační strukturu vedoucí do Žatce.  Reizer byl roku 1458 upálen ve Strasburgu, Hagen ve stejném roce v Berlíně, Štěpán pak roku 1467 ve Vídni, když ještě stihl navázat kontakt s rodící se Jednotou bratrskou.

Během 15. století se město Žatec stále více počešťuje. Ale zároveň ve svých hradbách chrání početnou městskou komunitu, která společně s českými žatečany, ať už kázáním Božího slova, či třeba účastí v žateckém městském vojsku, a to je dosud velká a nezpracovaná kapitola žateckých dějin, pomáhá bránit a šířit myšlenky české reformace. V pravdě tak můžeme hovořit o českých a německých husitech ze Žatce, kteří svou jazykovou odlišnost, považovali za nicotnost tváří v tvář skutečnosti, že je spojovalo společná věrnost pravdě evangelia. Tradice této česko-německé náboženské kooperace se přenesla až do 16. století a stala se významnou platformou pro setkání s počínající německou reformací.

Radikální německý kazatel Thomas Müntzer navštívil Žatec již v roce 1521 a znovu ve stejném roce, když odjel kázat do Prahy, aby zvěstoval všem Čechům, že už ve svém boji za církevní reformu nejsou v Evropě osamoceni. Královské město Žatec se tak stalo jedním z prvních měst v Čechách, kde si přes most jednoho staletí, podaly ruce reformace česká a německá. Žatec se tak opět chopil svojí role komunikačního media, role, hlavního centra severozápadních Čech na hranicích mezi vlastními Čechami, Saskem či nedalekým Bavorskem  a tak dále.

Teprve útrapy třicetileté války, evangelický exil, válečná vřava, mor, neúroda atd., srazily toto hrdé město na kolena. Z kdysi hrdého a sebevědomého královského města, jehož měšťané neváhali pro uchování svých práv a svobod pozdvihnout meč, se stává město spíše provinční, které se jen velice pomalu vrací k výšinám své někdejší slávy. A tak přejme městu Žatci a celému českému severozápadu, který se bolestně stále ještě vzpamatovává z následků nacionálního a internacionálního socialismu, totiž nacismu a komunismu se všemi konsekvencemi, aby tamějším obyvatelům byla vlastní odvaha k pravdě. Žatečané pozdního středověku nám totiž nejednou dokázali, že byli sice hrdými Čechy či Němci, ale též identita postavená na základě jazyka či národního vědomí nemůže a nesmí být nadřazena věrnosti poznané pravdě, jejichž hledání spojuje všechny přemýšlivé lidi bez rozdílu. Dámy a pánové, já Vám děkuji za pozornost.

Děkuji Petru Hlaváčkovi a otevírám diskuzi. Dříve než se přihlásíte, chtěl bych říci, že náš seminář je nahráván, bude z něj vydán sborník, profesionálně jej nahráváme na videokameru. Stejně tak dnes večer budeme natáčet na Zámku v Líčkově a zítra oslavy v Žatci. Informace o těchto materiálech potom dostanete. Má někdo nějaké otázky? Prosím pan Čech.

Já bych jenom doplnil, kolega Hlaváček zmínil lokalizaci klášterního kostela sv. Petra a Pavla. K této lokalizaci došlo v roce 2000 během archeologického výzkumu a klášterní kostel, velký trojlodní klášterní kostel se nacházel původně pouhých 60 m severně od děkanského kostela Panny Marie. Proto v roce 1365, kde dnešní minorité, zvoněním na kostelní zvony, vyhnali kázání Konráda Valdhausra z farního kostela na náměstí. Dále sílu reformace, žatecké reformace lze sledovat i archeologickým výzkumem a sice klášter, který skutečně byl rozměrný, už jsem zmínil trojlodní kostel, tak byl zcela srovnán se zemí. Stavební kámen byl odvezen a použit zřejmě na stavbu nového městského opevnění a pozemek kláštera byl rozdělen na parcely, na městské parcely a zcela jej převrstvilo město. Proto zmizel z povrchu země a městské parcelace, byl tedy nalezen až v roce 2000. Je to společný rys s městem Louny, kde klášter dominikánů s klášterním kostelem Panny Marie u Pražské brány byl rovněž zcela zlikvidován, zničena a rozparcelován a také zmizel z povrchu země. Dá se pokládat za onen radikální reformismus katolické církve nebo tedy církve, který obecně v Žatci a v Lounech v těchto radikálně husitských městech probíhal.

dále P. Hlaváček

Ale jestli mohu také poznámku. Aby jste nezískali na základě mého referátu dojen, že ta religiózní komponenta byla skutečně tou nejdůležitější. To bohužel musím říct také není pravda. Jazykový nacionalismus není vynálezem 19. století. S jazykovým nacionalismem se můžeme v tom českém, ve smyslu Bömich prostředí, setkat na počátku 14. století. Třeba v kronice, tak řečeného Dalimila a velice razantně potom v některých klášterních komunitách například mezi františkány, ale třeba i u augustiniánů, kde i v latinských textech nacházíme zajímavé rozlišení mezi Čechy, ve smyslu bohemií. Bohemus byl ten, kdo žil na území Čech, ale Prus Bohemus byl ten, kdo měl českou matku i českého otce, tedy zde tady ta jazyková komponenta nebo národnostní komponenta. A třeba významný augustiniánský klášter v Roudnici byl právě takto založen právě pro tyto Purií Bohemií a jazykové spory mezi česko jazyčnými Čechy a německo jazyčnými Čechy ve 14.a 15. století byly velice tvrdé, ve všech klášterních komunitách, v různých řádových komunitách, zejména mezi řády mendikanskými, žebravými. A někdy nám mohou připomenout i ty různé národností jazykové spory toho 19. století. Toto bylo potom překryto barokním landespatriotismem, takže jsem se někdy mohli domnívat, že nacionalismus je skutečně vynálezem 19. století a předtím byly jenom ty idylické doby, kdy všechno fungovalo. Ale musím říct, že tyto   spory byly vždycky plodné. Bohužel ne tak plodné ve století dvacátém. Protože se stávaly jakýmsi motorem k hledání něčeho, čemu můžeme říct modus vivendi. Nutný modus vivendi, kde ty komunity spolu musely nějak koexistovat. A také bych chtěl jenom připomenout, škoda, že na to tady není referát, že Žatec byl významným centrem již od středověku, židovské komunity. Ale to je otázky, kterou připomíná často i jeden z hlavních činovníků toho žateckého spolku, támhle sedící a bavící se Oto Löbl, že žatečtí židé jsou skutečně důležitou komponentou Žatce i Žatecka.

Platí mluvené slovo.