Z vyprávění mé babičky…

Můj dědeček se jmenoval Eduard Mosch a byl pekařem v Drahomyšli. Se svým vozíkem, který byl tažen dvěma psy, jezdil pravidelně každý týden do Žatce na týdenní trh. Tam prodával také macu, což je židovský chleba. Ze synagogy vždy přišel rabín, který šel od stánku ke stánku a ochutnával nabízené potraviny. Komu udělal ve stánku znak na stůl u toho pak mohli židi nakupovat.

Ve městě Žatci žilo před 2. světovou válkou více než 1.200 židů. Během velké hospodářské krize se dědovi nedařilo a přišel do bankrotu. Jeho obchod byl vydražen a děda musel do Žatce do chudobince, který se nacházel nedaleko řetězového mostu.

 V roce 1943, k pátému výročí vypálení žatecké synagogy, se po městě roznesla informace, že tam byl zase oheň. Moje babička mě vzala do kočárku, aby se mohla lépe držet na nemocných nohách a jela se tam se mnou podívat. Dveře do synagogy byly otevřené a my uviděli sazemi začerněný oltář. Uvnitř jsme spatřili muže v dlouhém černém kabátě nebo sutaně, který zapaloval velkou svíci. Od té doby tento obrázek zůstal v mé mysli natrvalo.

 Helmut Wabra, Straubing

zveřejněno ve Svobodném hlasu 21.listopadu 2007