Češi zavraždění Němci a Němci zavražděn Čechy budou mít v Postoloprtech společný pomníček

MARTIN KOMÁREK / MLADÁ FRONTA DNES

Vzpomínka na masakr
Zastupitelstvo města Postoloprt právě schválilo zřízení pietního místa. Připomíná všechny oběti května a června roku 1945. Tedy i obětí masakru sudetských Němců, za který je odpovědná Československá armáda. Je to opravdu významný krok k vyrovnání se s pravdou o minulosti?
Oběti
Na konci května a na začátku června 1945 shromáždila Československá armáda v Postoloprtech několik tisíc sudetských Němců (a jejich partnerů ze smíšených manželství). Nejméně 763 z nich (hlavně mužů) popravčí čety zastřelily. Zabity byly i některé ženy a pět chlapců mladších patnácti let.
Vyšetřování
V roce 1947 vyšetřovala masakr parlamentní komise pod vedením Dr. Bunži. Exhumovala mrtvé. Označila některé viníky. Po komunistickém převratu se však o vyšetřování přestalo mluvit. Masakr byl zapomenut.
Viníci nalezeni
V roce 2008 uzavřela další vyšetřování případu česká policie. Ukázalo se, že rozkaz k zastřelení pěti chlapců vydal kapitán Československé armády Vojtěch Černý. Z dalších vražd byl usvědčen postoloprtský policista Bohuslav Marek. Oba však zemřeli dříve, než mohli být obviněni.
Navrhl památník
Otokar Löbl byl členem vyšetřovací komise, kterou zřídilo zastupitelstvo Postoloprt. Komise navrhla postavit obětem masakru památníček. Návrh schválilo zastupitelstvo minulou středu.
ML DNES 9. listopadu 2009

____________________________________________________________________

Postoloprty jsou ospalé městečko na severozápadě Čech. Po ulicích se potloukají mládežníci a pokřikují na sebe. Brána k polorozpadlému zámku je zavřená. A za ní se v přerostlé trávě válí odpadky. Některé budovy včetně radnice však už mají novou fasádu. Z nevzhledné komunistické samoobsluhy je market COOP. Není o nic pohlednější, ale zboží je v něm dost.
Je středa 4. listopadu. V Postoloprtech se právě soudí minulost. Zastupitelé rozhodují, zda mají zbudovat pomník či pietní místo i těm, kdo byli zabiti na „nesprávné“ straně. V omšelé místnosti zasedá porota, která symbolicky řekne: Ano, i my Češi jsme byli zabijáci. Ano, i Němci, přestože vyvolali válku a způsobili nevýslovné utrpení, si zaslouží pomníček. Nebo to neřekne. Zůstane u názoru, který zastává většina Čechů, hlavně ti starší: Ti, kdo rozpoutali hrůzy války, si pietu nezaslouží.
Masakr
Dva obrazy, které dodaly Postoloprtům před více než šedesáti lety tragiku, se zdají dnes neskutečné.
Obraz první: Němečtí okupanti v posledním tažení ženou přes městečko Židy. Mají pracovat na stavbě nedalekého letiště. Někteří umírají po cestě, další už nemohou a jsou ubiti. Na ty, kteří přežijí, nečeká nic lepšího. Zabíjeny jsou i ženy a děti.
Obraz druhý, jen o měsíc či dva později: Ze Žatce jsou do Postoloprt svezeni Němci. Ale i Češi ze smíšených manželství. Zastřelit! Velí důstojníci nové Československé armády. V hromadných hrobech a s kulkou v týle končí několik set, možná až dva tisíce lidí, zejména bezbranných civilistů. Zastřeleno je nejméně pět chlapců. Umírají i ženy.
Zpět do současnosti: Radnice je sice zvnějšku omítnuta pěkně, ale jednací sál připomíná svým zařízením socialismus. Zasedání je veřejné. Veřejnost však představuje dvanáct lidí, z nichž většina jsou novináři. Zastupitelé mají přesilovku. Je jich osmnáct …
Ještě před jednáním mi starosta Miroslav Hýlek řekl: „Je potřeba udělat definitivní tečku.“ Sám byl dlouho proti, i když jeho babička byla mezi oběťmi masakru sudetských Němců. V rodině se o tom nemluvilo. O tom, že v městečku, jehož je starostou, byli postříleni nevinní civilisté, se dozvěděl až v devadesátých letech. Ještě v roce 2005 hlasoval proti pomníku. Teď změnil názor. Vražda je podle něj vraždou a nevinní jsou nevinní, ač Němci.

I když mnozí čtyřicátníci či padesátníci pořád nevěří, že se ve městě odehrála jatka, starosta neočekává velké protesty, i když jeho názor vyhraje. Naopak, minulost má být pietním místem s nápisem, který příliš nepobouří, uzavřena.

Vezmou nám chaloupky?
Postoloprtský soud nad minulostí se koná v horké době. Když si Václav Klaus vyžádal od hlav evropských států výjimku ohledně Lisabonské smlouvy, otázka takzvaných sudetských Němců opět ožila.
Asi tři miliony jich byly po válce vyhnány. V jejich domech, pokud nepadly za potravu vojenským újezdům, žijí Češi. Někteří se bojí, že mohou přijít o střechu nad hlavou. Je tento strach oprávněný?

Předsedkyně Svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková vzbudila pozornost 28. října, když kritizovala radnice, jež jdou takříkajíc na ruku sudetským Němcům a jejich spolkům. Možná mínila právě Postoloprty.
„Obávám se, že podle jednání a výroků pana europoslance Posselta nebezpečí ‚revanše‘ hrozí. Dle něho za tři miliony vysídlenců nemůže ručit, nemůže jim bránit, aby o navrácení majetku žádali jakoukoliv cestou. Kromě toho česko-německou deklaraci pan Posselt pokládá za cár papíru, říká.“
„Bylo by také dobré, kdyby se více studovaly záměry Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Tam pochopíte, že českým Němcům vůbec nejde o majetek, ale o území“, doplňuje v odpovědi na mou otázku.
Starosta Postoloprt se však ničeho podobného neobává: „Občas přijede nějaký autobus se zdejšími rodáky vysídlenými do Německa“, říká. „Ale lidé stárnou. Už sem nejezdí tak jako dřív.“

Ten „Sudeťák“
S nápadem postavit v Postoloprtech pomník obětem nepřišel landsmanšaft. Přišel s ním „Němec-Neněmec“ – Otokar Löbl. Živý pozůstatek střední Evropy lepších časů. Žatečák. Částečně Čech, Žid i Němec. Jeho rodina mohla jako jedna z mála německých po válce zůstat. Do Frankfurtu emigroval až po osmašedesátém, kdy Česko zabral Brežněv.
Je neuvěřitelně aktivní. Usiluje o smíření. V Žatci pořádá kulturní akce, semináře, opravuje kostel i židovský hřbitov. Živý inteligentní muž, trochu připomíná Bernda Posselta a má samozřejmě rád pivo a svíčkovou.
Na tvrdé jádro landsmanšaftu má skoro stejný názor jako Anděla Dvořáková. Domnívá se však, že i Svaz bojovníků za svobodu či kluby pohraničí trpí stejnou chorobou: „Jsem toho názoru, že tito lidé prožívají osobní identickou krizi. Po pádu železné opony se jim boří jejich čtyřicet let pečlivě budovaný, hýčkaný svět, který je v protikladu se skutečností. Některé jejich projevy mají již patologický charakter. Člověk nemůže svůj celý život žít jako oběť, aniž ho to poznamenalo ještě více. To platí samozřejmě pro obě skupiny.“
Dodává však: „To nijak nemění hlubokou úctu a pokoru před miliony padlých bojovníků za svobodu v druhé světové válce, kterou rozpoutal německý národní socialismus, a před oběťmi holocaustu.“
Jsou všichni Sudeťáci tak rozumní a smířliví jako Otokar Löbl? Většina Čechů si to nemyslí.
Prezidentův tajemník Ladislav Jakl tvrdí, že kdyby si Česko nevyžádalo výjimku z Charty práv EU, mohli by sudetští Němci vyhrávat u soudů: „Každý Čech, Němec či Kypřan může žádat cokoli. Je otázkou, jak bude s jeho žádostí zacházet soud a zda bude mít příležitost použít tezi o odstranění trvajícího stavu nespravedlnosti či diskriminace kvůli občanství.“

Politolog Bohumil Doležal, jenž byl jedním z prvních, kteří ještě jako disidenti poukazovali na to, že odsun Němců byl bezprávím, naopak poznamenává ironicky: „To, co jsme si nakradli, nám zůstane.“
Majetkové obavy mi při našem rozhovoru potvrdil před klíčovým jednáním zastupitelstva i starosta Hylák: „Povídá se, že někteří v Postoloprtech vystříleli celé rodiny, aby mohli zabrat jejich statky.“ Pomník, jako stvrzenka toho, že masakr byl a umírali nevinní, pak může být i jakousi první poukázkou k otevření majetkových nároků.

Stalo se to?

Teď starosta řídí zastupitelstvo, které buď „poukázku“ schválí, nebo neschválí. O slovo se hlásí Václav Sedláček z Klubu pohraničí v Ústí nad Labem. Poukazuje na to, že nemáme smlouvu se SRN, a tedy žádné pomníky stavět nemusíme. Pietní místo pro Němce by byl nadstandard.
Hlavně se však tehdy prý nic nestalo.
„Vyšetřovalo se to několikrát, ale k žádnému výsledku se nedošlo. Není žádný policejní protokol, ve kterém by byl tento případ zachycen. Po válce se říkalo, že exhumovanými oběťmi byli Židé, kteří stavěli žatecké letiště. Verze o masakru se vynořila až v devadesátých letech“, tvrdí Sedláček.
Otokar Löbl, který žádá zřízení pomníku, prý chce udělat ze surových agresorů ubohé oběti. Většina zastupitelů je však informována lépe. Zřídili totiž komisi, která se masakrem zabývala. Vedl ji historik Michal Pehr. Ten nemusel zkoumat hroby, měl se o co opřít: „I v době poválečné, kdy protiněmecké nálady byly velmi silné, čněl postoloprtský případ do popředí“, říká. „Byla zřízena parlamentní vyšetřovací komise v čele s lidoveckým poslancem Bunžou. Ta exhumovala 763 lidských ostatků. Počet ale nebyl úplný.“
Jenže přišel osmačtyřicátý. Bunža emigroval. Strůjci masakru vstoupili do KSČ a Gottwald doporučil o tom nemluvit. Věděl však, co se stalo: „Stěžovali si mu němečtí komunisté“, říká Michal Pehr. Masakr vidí v kontextu války. „Němci za ústupových bojů vypalovali vesnice a vraždili zcela zbytečně civilisty. Nenávist vůči nim byla pochopitelná. Ale i tak vražda zůstává vraždou.“

Rozhodnutí

To, že vražda je vražda, převažuje i v diskusi na postoloprtské radnici. Komunističtí zastupitelé sice protestují, ale jsou v menšině a čiší z nich rezignace.
Jejich odpůrce Miloslav Fišer mluví o tom, že není možné celou věc zastírat a že není možné poukazovat jen na to, že Němci byli viníky a že oni si začali: „Pokud budeme pořád požadovat oko za oko a zub za zub, tak se ničeho nedobereme. Pokud se nad takový pohled nedokážeme povznést, tak se s minulostí nevyrovnáme.“
Zároveň však říká: „Ale štve mě i přístup pana Löbla, který nás tlačí do nějaké formy.“ Město si má pietní místo navrhnout a zaplatit samo. Je to velice chytrý politický projev.
I starosta je chytrý politik. Má jednání pevně v rukou. Končí diskusi a nikdo příliš neprotestuje, smráká se a možná se chce i domů. Starosta navrhuje usnesení. Bude zřízeno pietní místo na hřbitově. Bude pro všechny nevinné oběti května a června roku 1945. Tedy pro Čechy i pro Němce.
Je to málo, nebo hodně? Otokar Löbl možná chtěl víc, ale asi nechtěl nikomu vnucovat svou vůli. „To je fantastické, jak to dopadlo“, libuje si. Každý krok k poznání pravdy a pokoře je pro tohoto „fanatika“ usmíření vítězstvím.