Na prvním místě bych chtěla poukázat na to, že tato řeč zobrazuje moje vlastní mínění a neplatí to

smuteční projev paní Reiff

pro všechny sudetské Němce. Věřím ale, že většina tady přítomných krajanů s tím bude souhlasit.
Je mi ctí pozdravit vaši Excelenci, velvyslance Německé spolkové republiky, pana Johannese Haindla, historika, pana Dr. Michala Pehra, pana Hyláka, starostu města Postoloprty, pana Knoblaucha, starostu města Žatce, pana Leboviče z Židovské obce, zástupce médií a všechny smuteční hosty.

.
Vážení a milí smuteční hosté. Vítám vás zde jako „smuteční hosty,“ neboť tento den je den smutku a nářku nad našimi mrtvými. Po šedesáti pěti letech stojíme konečně před pamětní deskou na památku německých civilistů, kteří zde byli hrozným způsobem masakrováni a zabiti. To vše se událo v měsících květnu a červnu v roce 1945, po skončení války. Začátek této smutné doby pro žatecké Němce se udál přesně na den před šedesáti pěti lety, třetího června v roce devatenáct set čtyřicet pět. Pokládám otázku: Kdo byli tito lidé, kteří zde byli popraveni? Ti, kteří zde byli trýzněni a popraveni nebyli zločinci, nebyli vrazi a neměli žádný soud, žádný proces, žádný rozsudek. Oni byli zavražděni, protože byli Němci. Němci, kteří zde v této zemi žili již více staletí. Byl to jejich domov!
V těchto hrozných poválečných zmatcích stačilo k zastřelení být Němcem, nebo mluvit německy. Vrazi se našli, ale nebyli stíháni, i když již v roce 1947 se tím zabývala vyšetřovací komise československého parlamentu. Tyto protokoly jsou od roku 1990 každému přístupné a byly také přeloženy do němčiny1. Všichni víme, že na tyto zločiny se vztahovala a vztahuje amnestie a – k našemu úžasu – platná ještě dnes.

.
Ale my zde dnes nechceme žalovat, pouze dát našemu žalu a hlubokému smutku výraz, který je v nás šedesát pět let. Dodnes jsme neměli místo pro náš smutek, neměli jsme prostor, kam položit kytky a věnce, zde na tomto místě těchto hrozných událostí. Z tohoto důvodu chceme poděkovat městu Postoloprty za tuto pamětní desku v němčině a češtině. Lituji toho, že z nápisu není viditelné, že se tady jedná o Němce.

.
Mnozí z českého a německého obyvatelstva neví přesně, co se v měsíci květnu a červnu 1945 v Žatci, v Postoloprtech a okolí odehrálo.
Proto musím jít trochu do podrobností, i když je to těžké o tom mluvit, neboť můj vlastní otec zde byl zavražděn a můj starší bratr Hans, který je zde přítomen – právě tak přežil tyto hrozné dny. Bylo mu tehdy 16 let a následně musel tehdy na nucenou práci do dolů v Kladně, kde byl skoro k smrti týrán.

.
Ti nevinně zavraždění ovšem nemají již žádný hlas, proto chci já – jako dcera jednoho zavražděného, tento hlas mu dát. Můj otec a bratr patřili k těm pěti tisícům německých mužů, kteří třetího června devatenáct set čtyřicet pět byli nahnáni na náměstí v Žatci a následně museli pochodovat do postoloprtských kasáren. V následujících dnech byli mláceni a týráni a libovolně zastřeleni. Taky pět chlapců ve věku kolem patnácti let bylo zastřeleno, protože si brali jablka ze stromu. Sedmého a osmého června se konala masová zastřelení. Muži byli rozděleni do skupin kolem osmdesáti a vícero osob a museli pochodovat k Levonické bažantnici. Pak bylo slyšet rány z pušek a stráže se vracely zpátky samy. Většina těch, co tento masakr přežili, museli odejít k nuceným pracím do pracovních táborů. Na podzim 1947 bylo z hromadných hrobů vyňato 763 mrtvol a ty byly spáleny v různých krematoriích. Ostatní hroby nebyly otevřeny. Celkem ale bylo v těchto dnech v oblasti Žatce a Postoloprt zastřeleno nejmíň asi 2000 německých civilistů.
Tyto hrozné události, které se v Postoloprtech udály, a jiná podobná porušení lidských práv na nevinných Němcích, byly po desítky let v tehdejší Československé republice zamlčovány, a to z ideologických a politických důvodů, nebo jenom ze strachu před pravdou.

.
Ale těší nás, že se v posledních rocích v České republice hodně o těchto hrozných událostech informovalo. Za to chci českým novinářům a médiím, zvláště tady přítomným, vysloveně poděkovat. Velice přispěli k tomu, že tato pamětní deska bude dnes konečně odhalena. Také česká a německá televize o tom podala svědectví. Mladý český dramaturg Miroslav Bambušek se těchto událostí ujal a napsal scénické čtení a divadelní hru pod titulem „Porta Apostolorum“, s podtilulem „krutá hra o věcech, o kterých nikdo nechce raději nic slyšet“. Všem těm patří náš dík.

.
Ale musím zůstat u pravdy a říci, že zločiny proti lidskosti a její důstojnosti a vraždění nezačaly teprve v roce 1945. V průběhu všech válek v dějinách, také během 2. světové války, se konaly v tomto případě německou okupační mocí – válečné zločiny, především zastřelení v obsazených krajinách, také po obsazení zbytku Československého státu německou armádou v březnu 1939. Od roku 1938 patřily Sudety k národněsocialistické Německé říši pod Hitlerem jako „Reichsgau Sudetenland“, to znamená „sudetská župa“. Tím byli sudetští Němci rovnoprávnými občany s Němci v Říši se svými právy a povinnostmi. A tím – podle mezinárodního práva – sudetští Němci byli zodpovědní za zločiny spáchané na židovském a českém obyvatelstvu a dalších obsazených zemích.

.
Po konci války nepřišla do naší oblasti pouze Rudá armáda, ale také česká armáda, s pověřením z Prahy, vyčistit oblast pohraničí od Němců. Jaká ale byla tam situace? Pokud to bylo ale možné, příslušníci německé okupační moci zmizeli. Ale my sudetští Němci jsme zde žili, kam jsme měli jít? Tato země byla přece naším domovem! Nenávist mnoha Čechů na všechno německé, protože jsme byli hmatatelní, se vybíjela na nás. Pomsta většinou padne na ty, kteří jsou právě po ruce a je jedno jestli jsou vinni nebo nevinni. Ne nadarmo se mluví o slepé nenávisti a slepé mstivosti.
Ale tady chci ještě dodat: za sedmiletou příslušnost k Velké německé říši jsme tvrdě zaplatili vyhnáním z naší vlasti a dále všemi těmi ukrutnostmi, kterým jsme byli vystaveni – až po tisícinásobnou vraždu na našich krajanech.

.
K otázce viny bych chtěla říci následující: Neexistuje žádná kolektivní vina a žádný národ není samo o sobě kolektivně vinen, proto nemůžeme tento národ kolektivně potrestat. V kterémkoliv národě se najdou jednotlivci nebo skupiny, které jsou schopny na povel někoho páchat strašné zločiny. Pachatelé se musí najít a potrestat. Existuje ale kolektivní zodpovědnost a kolektivní stud za to, co z národa vzešlo. To platí pro Čechy jako pro Němce a také sudetské Němce.

.
Ke konci chci ještě podotknout: Jen na základě pravdy na obou stranách je možné překonat zatrpklost a pak je smíření a společná budoucnost možná. My chceme budoucnost bez myšlenek na pomstu, bez odplaty: My chceme mírovou, prospěšnou budoucnost ve společném evropském domě. My chceme mírumilovně společně žít a ne si vyčítat, co, kdo a kdy, komu udělal. Toto vyvolává další nepokoj. Je to nutné se na minulost podívat, nedá se ji ignorovat, ale taky nesmí budoucnost zatemnit. Koloběh nenávisti a násilí se musí prolomit a přestat! Tady – na tomto místě – chtěla bych zvolat: Každý mučený a každý zavražděný, bez rozdílu na které straně, je jeden navíc.
A nyní prosím o několik minut ticha a vzpomínání v úctě nad mrtvými.

Překlad Renáta Mlynářová a Uta Reiff.