Žatec / 4. Listopadu 2010 / V žateckém divadle hostoval na pozvání Nadačního spolku dětský Dismanuv sbor pražského rozhlasu. V rámci projektu „Židé na Žatecku“ se konalo benefiční představení ve prospěch revitalizace žateckého židovského hřbitova.

Brundibár-fotografie z představení v Terezíně

Dětskou operu Brundibár napsali hudební skladatel Hans Krása a spisovatel Adolf Hoffmeister v roce 1938. V polovině roku 1941 představení nacvičil Rafael Schächter s několika přáteli jako dárek k padesátinám ředitele sirotčince v Praze na Hagiboru. Architekt František Zelenka vytvořil na jevišti ohradu z prken, na které umístil kulisy postav zvířátek s otvory pro obličeje dětí. V Praze se představení hrálo pouze dvakrát a navíc tajně, protože kulturní činnost byla už v té době Židům zakázaná. V srpnu 1942 Hans Krása odjel s transportem do Rudolf Freundfeld-Franěk přivezl do ghetta klavírní výtah a ujal se vedení zkoušek na půdě Drážďanských kasáren. Do práce neustále zasahovaly transporty. Dětské herce odvezené do koncentračních táborů na východě musely nahrazovat děti z nových transportů. Po více než dvou měsících zkoušení se 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách konala premiéra. Opera Brundibár měla velký úspěch a celkem se do podzimu 1944, kdy z Terezína odjížděly poslední transporty, odehrálo asi 55 repríz, tzn. že se hrálo  průměru jedno představení týdně.

Na jaře 1944 se terezínské ghetto chystalo na návštěvu komise Mezinárodního červeného kříže, která měla zhodnotit jeho funkci vzorového ghetta, které vůdce daroval Židům. Brundibár byl vybrán jako představení, které se komisi předvede. Představení se přestěhovalo do velké sokolovny mimo ghetto, architekt Zelenka, který vytvořil podobnou scénu jako v Praze, dostal materiál na vylepšení kulis a kostýmů – zkrášlení Brundibára se muselo stihnout přes noc. Závěrečné scény Brundibára se ještě v létě 1944 natočily pro propagandistický film Theresienstadt (známějším pod názvem Vůdce daroval Židům město ).

Děj opery:  Pepíček mají nemocnou maminku, která ke svému uzdravení potřebuje mléko. Děti nemají peníze. Jak je získat je napadne, když uvidí na trhu flašinetáře Brundibára, který si vydělává peníze hraním. Brundibár je však zlý a děti překřičí. V noci přijdou zoufalým dětem na pomoc zvířátka z plakátů a druhý den pomohou dětem přezpívat flašinetáře. Děti dostanou peníze, ale padouch Brundibár jim jejich výdělek sebere. Děti jej nakonec najdou a dostanou zpět co jim patří.

Závěrečný verš z pera A. Hoffmeistera zněl: Kdo má rád maminku s tatínkem a naši rodnou zem, je náš kamarád a smí si s námi hrát. Erik A. Saudek pro provedení opery v terezínském ghettu přepsal závěr na: Kdo má právo rád a při něm obstojí a nic se nebojí … Finále se stalo jakousi terezínskou hymnou. Herci i diváci velice dobře věděli, co tato slova spolu s bojem nevinných dětí proti zlému Brundibárovi znamenají.