Pohnutá historie města Žatec odráží pohnuté středoevropské dějiny. Doby rozkvětu jsou střídány dobami krveprolití. Žatečtí rodáci se snaží najít cestu ze vzájemného obviňování mezi Čechy a Němci. Je dnes usmíření vůbec možné? A jaké jsou motivy těch, kdo o ně usilují?

Sedíme v hospodě, která si říká Chrám chmele a piva. Uprostřed Žatce spolu s Chmelařským muzeem vyrostla za podpory Evropské unie.

Okolo stolu se veselí Češi, Němci a Židé. Představitelé národů, které vytvořily slavnou historii města Žatce, která se v minulém století zhroutila. Překrásné renesanční centrum je zchátralé, kousek od něj vejdete do ulic rozbořených, jako by válka skončila před pěti lety. Jizvy v duších lidí jsou však ještě bolavější.

Od třicátých let je historie města tragédií zmařených nadějí. Nejdřív Němci vyháněli a utlačovali Čechy. Pak byli vyhlazeni Židé. Po válce vyhnali Češi Němce.

A další Češi odešli po ruské okupaci.

Teď se pomalu rány hojí. Zásluhu na tom mají především dva muži. Petr Šimáček a Otokar Löbl.

Spolu s dalšími Žatečany jsou duší Sdružení rodáků a přátel města Žatce.Toto sdružení chce nejen povznést Žatec aspoň o kousíček k bývalé slávě. Usiluje i o to, co není dnes běžné. O usmíření všech rodáků. Tedy i těch z Česka a Německa. Otokar Löbl se o totéž snaží i z německé strany se svým spolkem Förderverein Saaz/Zatec.

Chrám chmele a piva

V Chrámu chmele a piva se slaví regionální událost: zahájení výstavy o Židech v Žatci, kterou tito dva muži pomohli uspořádat. Odkrývají se na ní osudy lidí, kteří spoluvytvářeli slávu města a najednou zmizeli. Někteří se vrátili po desítkách let, aby viděli několik panelů v sále žateckého muzea. Téměř devadesátiletý pan Sommer, jaderný fyzik, přijel z Paříže. Devadesátiletá Anna Roubíčková přestřihla pásku. Za stolem však sedí i delegace německých rodáků. Těch, jejichž předkové byli z města vyhnáni po roce 1945. Konverzace je veselá, nikdo nikomu nepřipomíná křivdy.Pivo teče proudem. Člověk by řekl, že krvavé dějiny konečně budou zaměněny přívětivějšími pivními.

Usmíření?

Možná se už usmíření a odpuštění přiblížilo. Petru a Otokaru Löblovi to trvalo deset let, než ho do města se svým Sdružením rodáků a přátel města Žatce pozvali.

Životy a vražedné činy již není možné vrátit. Je však možné si vzájemně odpustit a přiznat své chyby,a tím se vyvarovat opakování jednání z minulosti.

Šimáček vzpomíná na první návštěvu v Německu: „Bylo to v Georgensgmündu, kde jsme se s Otou představili na setkání německých Žatečanů. V sále asi s 300 rodáky bylo ve vzduchu cítit ‚dusno‘ a nedůvěra… Někteří se dokonce báli přijít k našemu stolu. Pak se postupně osmělili a hlavně chtěli vědět, jak vypadá jejich bývalý dům, ulice nebo hřbitov v Žatci. Jestli ještě žije pan X nebo paní Y…“

Šimáček se však setkal s ještě větší nedůvěrou po návratu do Žatce. Místní nechtěli pochopit, že v Německu žijí stejní lidé jako oni. Petra Šimáčka podezřívali, že se jezdí se „Sudeťáky“ kamarádit za mercedes nebo něco podobného.

Říká o tom: „Začala se projevovat zášť a závist. Co od těch Němců mají, co dostanou? Další se báli a stále bojí, že se v kontaktu s německými rodáky dozvíme nepříjemné věci zminulosti. Kdo s nimi kolaboroval, kdo co ukradl, jak se kdo choval tehdy za války a po válce k Němcům.“ „Při osobních setkáních se žateckými rodáky se však dozvěděli (a dozvídáme se) třeba to, kdo s kým chodil a jaká to byla jeho první láska v Žatci. Čí nemanželský syn či dcera dodnes v Žatci žijí, a podobné pikantnosti. Jsou to ale ryze soukromé věci a nikdo je ode mne nikdy neuslyší!“

Otokar Löbl zná totéž z druhé strany. Potom, co odešel v osmašedesátém po ruské invazi, poznal dokonale obavy i naděje žateckých rodáků, kteří žijí v Německu. S většinou krajanů nemá problém:

jsou pragmatičtí, chtějí se do Žatce vracet, případně tam podnikat. I na německé straně však žijí ti, kteří se s křivdou nesmířili a nikdy nesmíří: „Podobně jako část dnešních obyvatel Žatce paušálně odsuzuje ‚sudetské Němce‘, tak část Němců vidí v obyvatelích Žatce dědice těch, kteří se obohatili na jejich majetku. Je to menšina, která je ale aktivní a organizovaná. Rozdíly mezi těmi, kdo chtějí spolupráci, a těmi, kdo ne, jsou bohužel skoro nepřekonatelné, podobně jako dogmatismus některých členů Klubu českého pohraničí a komunistů a profesionálních ‚bojovníků za svobodu‘,“ říká smutně Otokar Löbl. I když není úplně přesvědčen, že jeho boj za usmíření bude úspěšný,věnujemu spoustu sil a energie a nikdy to nevzdá.

Löbl a Šimáček

Ani Otokar Löbl, ani Petr Šimáček nevyhlížejí jako katedroví bojovníci za pravdu a lásku. Löbl vyrostl v německé rodině se židovskými kořeny. Protože byla antifašistická, nebyla odsunuta. Odešel až po roce 1968, kdy ruská invaze zmařila jeho naděje na změnu k lepšímu. Je hospodským, daňovým poradcem, bonvivánem a po šedesátce začal studovat filozofii.Miluje pivo, dobré jídlo a dobrou konverzaci.

Petr Šimáček je úspěšný manažer, který vlastní vzkvétající agenturu a přesně tak taky vypadá. S Löblem ho spojuje nadšení pro spolkovou činnost, které by člověk hledal v dobách F. L. Věka, organizační schopnosti a víra v lepší budoucnost Žatce – Saazu.

Hlavně ale jednoduchá myšlenka: už neprodlužujme řetěz vzájemných křivd. Co se stalo, stalo se. Je potřeba o tom vědět, je potřeba litovat vin. Nemají však zatěžovat budoucnost.

Díky tomuto přesvědčení se jim podařilo aspoň trochu usmířit žatecké krajany na obou stranách hranice. Jenže zdaleka není jasné, že navždycky.

Petr Šimáček si sice s úsměvem, ale přeci jen stěžuje: „V roce 2010 se naše spolupráce s německými Žatečany zase zhoršila. Podle mě se ve svých spolcích rvou s různorodostí názorů a rozpolceností a mám pocit, že se u některých z nich začínají objevovat skryté nacionalistické myšlenky.“

Doba ale nacionalismu tak trochu přeje. Česko si vyžádalo výjimku k Lisabonské smlouvě, protože se prezident republiky bojí případných nároků sudetských Němců. Letos při oslavách 28. října mluvil Klaus o tom, že se příliš zdůrazňuje příkoří, které spáchali Češi na Němcích, a o tom opačném se mlčí. V Německu se zas hodně pochybuje o tom, zda jsou noví členové skutečně přínosem pro Unii.

Budoucnost

Nečeká střední Evropu nová vlna ochlazování? Nad ležákem v Chrámu piva a chmele v Žatci to tak nevypadá. Dějiny však svědčí o něčem jiném. Otokar Löbl věří, že by se nemusely opakovat: „Životy a vražedné činy však již není možné vrátit, stejně jako není možné zpětné odstranění křivd bez nastavení nových křivd. Je však možné si vzájemně odpustit a přiznat své chyby, a tím se vyvarovat opakovaného jednání z minulosti.“

Žatecký spolek je však připraven přežít i návraty nedůvěry. Není založen na minulosti, ale na budoucnosti. Pláč zašlou slávu neobnoví ani nevyléčí rány. Možnosti a schopnosti politiků pomoci jsou velmi omezené a jejich zájmy sobecké. Žatečtí spolkaři spoléhají sami na sebe.

Petr Šimáček: „Říkávám, že na rozdíl od podobných spolků nechceme vzpomínat nad fotografiemi a lkát nad ztracenou historií. Od počátku chceme být moderní a tvůrčí.“

MF DNES / 9. prosince 2010 / Rubrika:publicistika /  Martin Komárek, komentátor