Toman Brod se narodil 18. ledna 1929 v Praze v rodině velkoobchodníka s obilím. Tatínek Arnošt pocházel z Bučic, kde měl jeho otec Alois obchod se smíšeným zbožím. Maminka Olga, rozená Picková, se narodila v Ledči nad Sázavou, kde její rodina vlastnila pilu. Manželé Brodovi žili od roku 1918 v Praze, v bytě na Palackého (dnes Rašínově) nábřeží a vychovávali dva syny, Tomana a jeho staršího bratra Hanuše. Měli křesťanskou kuchařku Annu Kopskou, která sloužila již u Tomanova dědečka, jeho rodičů a nakonec se po válce stala členem i jeho rodiny. Tato žena sehrála v životě Tomana Broda významnou roli.

Toman BrodKlidné dětství netrvalo dlouho. Přišel Mnichov, zemřel otec rodiny, následovala okupace, protižidovské nálady a  nařízení. V  září 1941 si Toman připíná na kabát žlutou šesticípou hvězdu a  poprvé si uvědomí, že se stal „tvorem druhého řádu“. V červenci 1942 s matkou a bratrem nastupuje do transportu z Prahy do Terezína.

Protože ještě nebyla vlečka do Terezína, šli jsme s maminkou i bratrem z Bohušovic pěšky a vlekli těž- ká zavazadla, která nám nakonec stejně sebrali a nechali nás tak nepřipravené na život v ghettu. Matku ubytovali v  Hamburských kasárnách, zatímco já s bratrem jsme se ocitli v Hannoverských kasárnách, která jsme však zanedlouho opustili a přemístili se do bývalé školy, tehdy domova mládeže v  L 417. Spali jsme v někdejší tělocvičně, která teď sloužila jako přechodný „azyl“ pro nově příchozí hochy.

Pobyt v  terezínském ghettu s  příděly jídla, jež nebyly k životu ani k smrti, v ghettu přeplněném, špinavém, stísněném, obehnaném vysokými hradbami, byl pro mne těžkým obdobím. Mělo však brzy být ještě mnohem hůř. S maminkou a bratrem jsme byli zařazeni do prosincového transportu roku 1943. Na rampě nám rozdali několik kousků chleba s náhraž- kou salámu, na podlahu dobytčího vagonu postavili nádobu s čajem (to vše pro asi sedmdesát lidí) a ná- davkem přidali kbelík, který měl sloužit za toaletu. Půl vagonu zabírala zavazadla, nikde žádný průduch, žádné okno. Jeli jsme dlouho, snad dva dny a  noc, vlak každou chvíli někde zastavil. Zakrátko jsme už byli skoro udušení, špinaví, hladoví a žízniví. Zatímco první nádoba byla brzy prázdná, druhá ohavně přetékala. Ve vagoně byli už i mrtví. Konečně vlak dorazil do cíle. Přijeli jsme do Osvětimi.

Toman prošel peklem Osvětimi-Birkenau, komplexem lágrů v  Gross-Rosenu v  Kladsku a  skončil v  jakési bývalé továrně, kterou 8.  května večer esesáci opustili a on byl volný. Vážil 40 kg, byl kost a kůže a v nemocnici, kam ho převezli, zjistili, že má břišní i skvrnitý tyfus.

Toman Brod ve svém projevu se ohranil proti prinzipu kolektivní viny. A to nejen v minulosti ale i v přítomnosti v ohledu na národnost a náboženství a je nutno v humanistické společnosti rozhodně odsoudit. Špatná pamět by neměla býti pro nikoho důvodem k dobrému svědomí.

Do zemské sněmovny byl pozván i předseda Nadačního spolku Saaz/Žatec, který při této příležitosti pozval pana Dr. Tomana Broda na přednášku o své knize „Ještě že člověk neví co ho čeká“  a jak přežil Osvětim, do Křížové vily v Žatci