MF iDNES /15.7.2013  – Válka, pro komunistické Československo v létě 1948 už studená, byla na Blízkém východě pořádně horká. Přesně před 65 lety se během prvního izraelsko-arabského střetu odehrál poměrně málo známý nálet na egyptské pozice v Káhiře a Gaze. Trojice těžkých bombardérů B-17 vzlétla ze Žatce.

Žatecké letiště, vybavené betonovou dráhou, se před 65 lety stalo jak přímým účastníkem izraelské války za nezávislost (Araby pro její výsledek zvané nakba, tedy katastrofa), tak i jediným letištěm na československém či českém území, z nějž byl kdy veden válečný nálet podobného formátu.

Komunisté se tím později moc nechlubili. Nechtěli připomínat, jak navzdory embargu OSN pomáhali zemi, která díky československým zbraním přežila, odmítla se stát vazalem Moskvy a o jejíž zničení pak východní blok usiloval skrze vyzbrojování jejíjch arabských sousedů.

    Příběh žateckého náletu začal u newyorského průmyslníka Ala Schwimmera. Sháněl všechno, co se dokázalo udržet ve vzduchu. “Charlie,” oslovil v Miami svého amerického přítele a dopravce ovoce a zeleniny, “co kdyby ty tvoje mašiny vozily něco víc než bedny s avokádem a citrusy mezi Floridou a Portorikem?”

    Bývalý vládní nákupčí Charles Winters kývl. Prodal Schwimmerovi dvě B-17, vyřazené po válce z letectva, po 15 tisících dolarech (což nebylo moc, za každou stíhačku Spitfire prodanou Izraeli Československo účtovalo 23 tisíc dolarů), další dvě B-17 Schwimmer sehnal v Kalifornii a Oklahomě.

    Nejspíš tušil, že ho americká justice odsoudí za porušení zákona o neutralitě. Méně ale už asi čekal, že mu americký prezident o padesát let později trest promine, že se dožije 94 let a díky své zásluze na přežití židovského státu získá přídomek “otec izraelského letectva”. Jeho přínos totiž byl mimořádný.

    Pod rouškou mlhy: Brazílie, Habeš, Panama

    Vývoz vojenské techniky z USA koncem 40. let nicméně blokoval jak zmíněný federální zákon o neutralitě, tak i embargo uvalené na vývoz zbraní do Izraele. Wintersovi lidé se rozhodli letadla propašovat. Do letového plánu zapsali Brazílii, místo toho ale 12. června přes Azorské ostrovy zamířili do Československa.

    Bombardér z Oklahomy neměl tolik štěstí jako tři zbylé B-17. Posádka se kvůli nedostatečnému přístrojovému vybavení a zhoršujícímu počasí rozhodla k mezipřistání v Novém Skotsku. Kanadští celníci však při prohledání letadla našli mapy Středomoří a pumové závěsníky. Z nádrže odčerpali palivo a nařídili letcům návrat do USA. Posádka sice dokázala uniknout na Azory, protože Kanaďané zapomněli na přídavné nádrže, na ostrovech ji ale definitivně zadrželi i s letadlem.

    Velké bombardéry B-17G na žateckém letišti čekalo dovybavení. Technici je osadili trofejními zaměřovači, jednoduchými pumovými závěsníky i výzbrojí. Letecké pumy dodala československá armáda, vzhledem k délce chystaného letu jich ale letouny pojaly jen omezené množství.

    Když se z křídla stane kladivo

      V době trvání akce (20. 5. až 11. 8. 1948) odletělo ze Žatce 92 či 93 dopravních letounů různých typů. Celkem bylo do Izraele leteckým mostem přepraveno přes 300 tun vojenského materiálu včetně stíhaček S-199.

    První nebezpečné situace paradoxně nesouvisely s náletem na Egypt, ale s cestou do Československa. Nejprve nad Atlantikem málem propadl navigátor jednoho stroje překližkou, která zahradila otvor po demontované střelecké věži. Chvíli visel z letadla ve tříkilometrové výšce, než ho další členové posádky vytáhli.

    Následně selhala hydraulika dopravnímu letadlu, které z Izraele do Žatce přiváželo velitele operace Heymana Šamira a další personál. Stroji (britské zdroje uvádějí čtyřmotorový C-69 Constellation, izraelské dvoumotorový a běžněji vyráběný C-46 Commando) se vysunulo jen levé kolo hlavního podvozku a když se ho pilot Martin Ribakoff snažil zase zatáhnout, aby mohl přistát alespoň “na břicho”, neposlechlo.

    Ke kroužícímu letounu odstartoval jednomotorový cvičný letoun, jehož pilot se vzpurnému kolu snažil “domluvit” koncem křídla. Ani tento odvážný a mimořádně nebezpečný manévr nepomohl a Ribakoff musel přistát jen s jedním vysunutým kolem. Letoun byl silně poškozen, posádka i cestující ale vyvázli.

    Káhira čekala osvětlená

    Pak už přišlo na řadu plánování vlastního náletu. Šamir si byl vědomý rizika, že proti bombardérům mohou vzlétnout britské stíhačky z oblasti Suezského průplavu. Nad Káhiru tedy 15. července vyslal jen jednu B-17 vybavenou kyslíkovými přístroji a bombovým zaměřovačem, další dva stroje dostaly náhradní cíle východně od egyptské metropole. Egyptské letectvo nemělo prostředky pro noční stíhání a nepředstavovalo tak pro večerní nálet hrozbu.

    Do pilotní kabiny vedoucí B-17 se posadili Bill Katz a Ray Kurtz a s nimi Šamir. Druhý a třetí bombardér řídili zkušení veteráni leteckého mostu z Československa do Izraele Norman Moonitz a Al Raisen. Katz před útokem vystoupal do 25 tisíc stop, část jeho posádky průběžně ztrácela vědomí vinou vadného rozvodu kyslíku.

    Egypťané netušili, že Izraelci získali opravdové bombardéry a Káhira čekala osvětlená. Katzova B-17 shodila bomby na rezidenci krále Farúka a důstojnickou školu. Pumy nicméně zasáhly přilehlou chudinskou čtvrť a zabily asi tři desítky lidí. Další dva letouny minuly své cíle a bombardovaly Rafáh, kde se střetly s hustou palbou protiletecké obrany. Do třiadvacáté hodiny večer všechny tři stroje bezpečně přistály na letišti Ekron (nyní Tel Nof).

    Vrcholný výkon, soudí o náletu historik

    “Za daných podmínek to byl vrcholný výkon od všech příslušníků posádek,” řekl iDNES.cz o náletu historik VHÚ Jiří Rajlich. “Jednak proto, že věc probíhala tajně, ale také proto, že šlo o velmi dlouhý let, že to byly americké bombardéry s německou výzbrojí, která nebyla zcela kompatibilní s konstrukcí letadel. Posádky musely prokázat značnou míru improvizace, složitá musela být navigace, lafetace německých kulometů i pum,” ocenil letce.

    Přestože část velitelů izraelského letectva argumentovala, že egyptské letectvo může při odvetném útoku cenné bombardéry zničit a že by se měly vrátit do Žatce, nestalo se tak. Nálety vedené z izraelských letišť se jevily jako o tolik efektivnější, že to stálo za riziko. B-17 začaly létat téměř nepřetržitě až do příměří, které nastalo 18. července ve večerních hodinách. Bombardovaly i Damašek.

    Škody z náletů sice válku samy o sobě nerozhodly, dopad na psychiku arabských vojsk však byl značný. Intenzivní využívání bombardérů spolu s přemalováváním imatrikulačních znaků vedlo obránce k dojmu, že čelí silnému bombardovacímu letectvu. Izraelci navíc průběžně posilovali své letectvo o z Československa získané stíhačky Avia S-199 (původně Messerschmitt Bf-109G) a Spitfire Mk.IX.

    Poměr sil se obrátil a Izraelci svůj stát během poslední fáze války uhájili. Tou dobou už ovšem českoslovenští komunisté po změně blízkovýchodního politického kurzu Moskvy přecházeli na druhou stranu fronty. Další dodávky zbraní na Blízký východ tak směřovaly do arabských zemí.

    Letecký most Žatec – Izrael

    Letecký most do Izraele byl sice ve stínu mnohem větší podobné akce proti berlínské blokádě, pro židovský stát byl ale stejně životně důležitý jako pro západní Berlín.

    Letadla naložená zbraněmi létala ze Žatce pod panamskou vlajkou, některá údajně startovala z Ruzyně s označením “odpadové železo pro Habeš”.

    V době trvání akce (20. 5. až 11. 8. 1948) odletělo ze Žatce 92 či 93 dopravních letounů různých typů. Celkem bylo do Izraele leteckým mostem přepraveno přes 300 tun vojenského materiálu včetně stíhaček S-199.

    Použité zdroje:     Spitfires over Israel. Cull, B. – Aloni, S. – Nicolle, D., Londýn 1994,       Československo a Izrael 1947-1953. Dufek, J. – Kaplan, K. – Šlosar, V., Praha – Brno 1993

    Autor: Jan Wirnitzer