Vzpomínky na jeden česko-německý život (1895-1965)

Andreas Kalckhoff

Můj dědeček byl prostý muž. Vyučil se pekařem a později byl obchodníkem s ovocem. Na svět přišel 14. března 1895 v Žatci jako syn pekaře Václava Porstendörfera a jeho paní Doroty Pechmannové, Češky z Plzně.  Již jeho dědeček byl měšťanský pekař v Žatci a pocházel z Přívlaků, mezi Stoupčem a Strannou, kde jeho otec byl tesařem.  Podle jména by mohla rodina Porstendörfer (můj dědeček se psal vzhledem k chybě v zápisu sňatkového úřadu „Borstendörfer“) pocházet z moravského Brošova (Porstendorf), o kterém byla již roku 1280 písemná zmínka, tehdy německá enkláva, která dnes patří k městu Moravská Třebová (Mächrisch Trübau).  Ale i v Sasku je vesnice tohoto jména, která přichází v úvahu jako místo původu.

Když vypukla první světová válka bylo Gustavovi devatenáct let, byl tedy již dost starý, aby mohl pro císaře ve Vídni zahynout. Měl však štěstí, byl pouze zraněn průstřelem nohy, za kterou dostával doživotně malou penzi, částečně také od Československé republiky. Ovšem noha mu celý život dělala potíže.  Dovolenou z fronty v prosinci 1916 využil ke sňatku s Terezou Růstovou, jejíž předkové z matčiny strany jsou již od roku 1750 v Žatci doloženy. 1. ledna 1919 se jim narodila dcera Gertruda, moje maminka.

Dva měsíce dříve byla v Praze vyvolána Československá republika. Německá a maďarská menšina neměla na vzniku nového státu podíl. Vítězné mocnosti je přidělily k poraženým války, které se musí podřídit české většině. Gustav Borstendörfer  toto vnímal, jako všichni postižení, jako nepřiměřené a nespravedlivé. Zavinili čeští Němci první světovou válku? Ale dějiny nejsou spravedlivé. Malý člověk nemá zpravidla žádný velký vliv na ní a musí si ze své situace vzít to nejlepší. Čtyřiadvacetiletý Gustl takto činil. 

Gustav Borstendörfer nebyl žádný aktivista a ani odbojník, ale přesvědčený antifašista. Jeho politické přesvědčení ho přesto nechránilo začátkem června 1945, kdy byl zavléknut s ostatními muži a mladistvými ze Žatce do Postoloprt. Jeho přesvědčení ho též neochránilo. Když přežil tu hroznou dobu v táboře, před vyhnáním ze svého českého domova své matky a otce. A nechránilo ho to ani před ztrátou tvrdě vydělaného majetku a jmění. Jako všichni Němci, jak z Říše nebo z Čech, pykal pro politické hlouposti svých krajanů a za zločiny hitlerovského státu.

Měl ovšem dostačující politický rozum, rozpoznat, že na jeho osudu nebyl vinen český národ.  Tak jsem od něho nikdy neslyšel zlé slovo o Češích. On tehdy nevěděl, to, co víme dnes: že tyto zločiny na Němcích patřily k plánům vojenských tajných služeb, které dirigovali komunisti. Ale on věděl, že pachatelé nebyli jeho čeští sousedi, jejíž údajný hněv se změnil v tzv. spravedlivou odplatu, jak se později psalo. Místo toho vyprávěl, jak mu jeho bývalí čeští zaměstnanci tajně přes plot podávali chleba. On byl schopný své zkušenosti politicky zařadit a rozuměl historickým souvislostem. On přemýšlel o vině. Ty hrozné okolnosti internace komentoval slovy: „Oni s námi dělali to, co my jsme dělali s Židy“.

My jsme dnes jednotní v názoru, že kolektivní vina neexistuje.  Že je to nelidské příslušníky jedné národnosti nebo náboženství nechat pykat za zločiny vlád nebo dokonce jednotlivců, které byly spáchány.  Žel událo se to a děje se to neustále. Proti tomu se dá pouze postavit tak, že se tomu protiřečí a neúčastní.  Gustav Borstedförfer patřil k lidem, kteří měli důvod být nespravedliví.  Bylo mu padesát, když přišel do Německa a musel si vybudovat novou existenci. Tak jako mnoho sudetských Němců byl pilný a postavil si dům s malým obchodem. Ale již se cítil příliš starý, aby ještě jednou znovu nastartoval a dokázal to, co byl v Žatci: Jedním z těch, kteří ovoce vyváželi do Německa jako velkoobchodníci ve vagonech a ne v sáčcích.

Šlo mu o jeho domovinu a nikoliv o národní německé společenství a sdružení. On věděl, že konec konců mu jeho domovinu odebral Hitler. Hitler začal válku, na jejímž konci byla ztráta domoviny a rodného kraje pro Gustava Brostendörfera. Nejdříve mu Hitler odebral jeho židovské přátele, nad jejich osudy plakal, potom politickou svobodu bojovat za sociální demokracii. Mnoho sociálních demokratů skončilo ve vězení. Bez hitlerovské války by také nemohli komunisté ovládnout východní a střední Evropu. Neboť i kdyby mohl zůstat v Žatci, tak v komunistickém městě by byl stejně neštastný, jako ve fašistickém Žatci. Skutečně pak mnozí němečtí antifašisté opustili Československo, nejpozději po Pražském jaru v roce 1968. A také i ti nakonec ztratili svůj domov.

 

Překlad Otokar Löbl