Skladatel, klavírista, hudební kritik 1910-1979

Žatec nikdy nebyl provincií. Večeřel zde Goethe a pochvaloval si krásnou polohu města. V Žateckém divadle hostovali renomovaní umělci a soubory z Vídně a Mnichova. Operní pěvci, herci a skladatelé se narodili v Žatci, ale všichni odešli do světa, nebo pokud se hlásili k české národnosti, tak do Prahy. Mezi ně patří i Karel Reiner, známý představitel moderní vážné hudby poválečného období. Výstava v Žatci vzdává hold vzrušujícímu životu a dílu židovského hudebníka, který zázrakem přežil  Osvětim.

Když 27. června 1910 přišel Karl, který si později říkal Karel, na svět, byl Žatec  převážně německým městem. Jeho rodiče byli Židé z Černovic, kde se také většinou mluvilo německy. Jeho otec studoval na vídeňské konzervatoři a v Žatci působil jako učitel klavíru a zpěvu a sloužil židovské obci jako hlavní kantor. Jeho matka vyučovala také hru na klavír. Karlův hudební talent byl brzy rozpoznán. Brzy se projevil jako zázračné dítě a ve dvanácti letech ­hrál na klavír Haydna a Mendelssohna-Bartholdyho. Bylo ­tedy jasné, že Žatec se pro ­něj stává hudebně příliš úzký. V osmnácti letech začal studovat hudbu v Praze. Protože složil maturitu z češtiny, rychle se v novém prostředí zorientoval.

Karl Reiner se svými rodiči Josefem a Simou

­V Praze studoval u slavných hudebníků, jako byli Alois Hába a Josef Suk, kteří reprezentovali různé hudební styly. Zatímco Suk vyučoval klasickou hudbu 19. století, Hába byl představitelem hudební moderny, experimentoval s kvartou, kvintou­, sextou a v diatonicko-chromatickém tónovém systému, což vyvolalo senzaci v odborném tisku doma i v zahraničí. Pod těmito vlivy Reiner vyvinul vlastní moderní zvukový jazyk, který obohatil klasický tonální systém o polyfonní zvuky. Důležitou roli sehrál všestranně nadaný E. F. Burian, který vynikl především jako divadelní režisér. Jeho avantgardní inscenace ho proslavily i za hranicemi země. Reiner se zde stal hudebním ředitelem. Kromě toho pracoval jako šéfredaktor hudebního časopisu “Rytmus”.

Karel Reiner tehdy navzdory zlým předpovědím stále věřil, že Československá republika bude dostatečně silná, aby se ubránila vnitřním i vnějším hrozbám. Domácí nacionalismus a antisemitismus považoval za stejně fatální jako hrozbu ze strany hitlerovského Německa. Bohužel se stejně jako mnozí jiní mýlil, když se domníval, že západní mocnosti útok nepřipustí. V září 1938 vtrhla německá vojska do Sudet a v březnu následujícího roku do Prahy. Žid Karl Reiner a jeho židovští souvěrci měli až do deportace do koncentračního tábora v Terezíně od zavedení rasových zákonů stále klid.

Sonáta č. 2 pro klavír “Vítězství”

V důsledku rasových zákonů bylo spolutrpitelům Karla Reinera zakázáno vystupovat na veřejnosti. Proto pořádali tajné koncerty v soukromých domech. Sám Reiner využil tento čas ke sbírání českých lidových a dětských písní a zhudebňování lidových říkadel. A samozřejmě pokračoval v práci na svých skladbách, včetně optimistické sonáty “Vítěztví”. Nejpozději v roce 1942, kdy byli první Židé deportováni do Terezína, mu však bylo jasné, že i tato “podzemní práce” brzy skončí. Dokonce i Terezín, který byl navržen jako vzorový tábor pro zahraniční návštěvníky, nabízel jemu i dalším umělcům možnost pokračovat v tvůrčí práci. Probíhala interní divadelní představení a koncerty. Byl však také pověřen péčí o děti, stejně jako jeho žena Hana.

Děti v Terezíně: 400 jich tam zemřelo, 7 500 v Osvětimi.

Možná mu to zachránilo život. Do Osvětimi  byl totiž převezen až v září 1944, kdy už tam postupovala Rudá armáda. Tábor byl rozpuštěn. Už po týdnu byl převezen do Dachau, do podtábora Kaufering, kde se stavěla podzemní továrna na letadla. Když se k němu v dubnu 1945 přiblížili Američané, byl poslán na poslední pochod směrem k Alpám, dokud se SS nevzdálily. Když Karel Reiner přijel 22. května do Prahy, vážil ještě pětačtyřicet kilogramů. Ale jako zázrakem na něj na hlavním nádraží čekala jeho žena Hana. Přežili také tři jeho blízcí přátelé, spisovatel Norbert Frýd, divadelník E. F. Burian a učitel Alois Hába.

Mohlo by se zdát, že po utrpení, které prožil, bude někdo jako on, kdo obohatil umělecký život Prahy, přijat s otevřenou náručí. Opak byl pravdou. Jako rodilý Němec musel nejprve dokázat, že je nyní dobrým Čechem. Bez Hábovy pomoci by se mu to možná nepodařilo. Hába úřadům potvrdil, že jeho přítel se od dospělosti cítil a choval jako Čech. Brzy se však objevily další problémy. Za okupace spolupracoval s komunistickými buňkami, ale po převzetí moci v Československu si uvědomil, že mezi jeho představami o umělecké svobodě a cíli ideologického funkcionářství je propast.

“Deportace”, kresba třináctileté Helgy Weissové.

Nejprve obnovil hudební spolupráci s pozůstalými přáteli, komponoval, režíroval a publikoval v Burianově levicovém časopise “Kulturní politika”. Po celé Evropě se stal známým díky filmové hudbě k filmu “Motýli tu nežijí”, který byl natočen formou dětských obrázků z Terezína. V roce 1959 získal Zlatou palmu v Cannes. Doba předtím však pro něj byla těžká. Od roku 1947 se podílel na vedoucích funkcích ve Sdružení českých skladatelů. Nebylo možné se vyhnout tomu, že si chtěli zajistit jeho neomezenou loajalitu. Byl nucen vstoupit do strany, což mělo nepříjemné následky. Pod tlakem vlny antisemitismu v SSSR, svém velkém bratrovi, zvýšila KPČ také svou “ostražitost” vůči osobám židovského původu. Před ústředním výborem se musel ve čtyřhodinovém “rozhovoru” obhájit, zda je stoupencem sionismu. Vždycky si sbalil kufr s nejnutnějšími věcmi. Měl zkušenosti s tím, co je potřeba při deportaci.

Poté jako vedoucí funkcionář “Domu lidové tvořivosti” a později jako předseda Českého hudebního fondu získal jistou nepřehlédnutelnost. Dlouho nepochyboval o nadřazenosti komunismu a nástup Alexandra Dubčeka posílil jeho naději, že se socialismus sovětského typu může liberalizovat. Vojenské potlačení “pražského jara” tento sen zničilo. Když diktatura opět přitvrdila, vystoupil z komunistické strany. Jejich reakce byla podobná opatřením proti Židům v době okupace. Provádění jeho skladeb bylo omezeno. Mnoho hudebníků se poté již neodvážilo hrát jeho hudbu.

V padesátých letech musel Reiner trpět tím, že jeho dílo bylo kritizováno jako “formalismus”. Pronásledování nebylo namířeno proti jeho práci, ale proti jeho politickému postoji. Reagoval na to stejně jako předtím: pracoval na své tvorbě, která měla široký záběr, od dětských písní, populárních oper a filmové hudby přes moderně-klasickou komorní hudbu a koncerty až po experimentální skladby, v nichž byly zpracovány hudební tradice z Balkánu a Arábie. Pokud to státní předpisy dovolovaly, udržoval kontakty v zahraničí, nebyl tam cizincem. Již od roku 1978 měl zdravotní problémy. Karel Reiner zemřel 17. října 1979.

Nadační spolek města Saaz|Žatec e.V. ve Frankfurt  si společně se spolkem Rodáků a přátel města Žatce dal za úkol vzdát hold tomuto velkému synovi svého města výstavou “Karl Reiner – skladatel, klavírista, hudební kritik”. Její otevření v „Galerií U Radnice“ na žateckém náměstí muselo být několikrát odloženo kvůli omezením pandemie a mohla být šťastně oslavena 20. června 2021. Vrcholem bylo vystoupení Aidy Mujačič. Její pěvecké i klavírní provedení skladeb slavného autora hluboce zapůsobilo.

Mezi návštěvníky byla jako patronka výstavy i starostka Zdenka Hamousová. Zvláštní zmínku si zaslouží také Matthias Dörr, spolkový výkonný ředitel Ackermannova společenství, a Tanja Krombachová z Kulturního fóra východní Evropy. Obě sdružení patří mezi sponzory. Rádi bychom také srdečně poděkovali všem ostatním sponzorům a pomocníkům, kteří se zasloužili o realizaci našeho projektu.

Česko-německou výstavu můžete v Žatci navštívit do konce července. Dvojjazyčný katalog je k dispozici také dodatečně na adrese Otokar Löbl, 60488 Frankfurt nad Mohanem, Hausener Obergasse 15.