Odsun Němců ze Žatce, který proběhl v rámci poválečného uspořádání po druhé světové válce, je významnou kapitolou v dějinách města Žatce, v německy mluvícím světě známého jako Saaz. Tyto události jsou významné nejen pro místní komunitu, ale i pro zastřešující chápání identity a kulturního dědictví ve střední Evropě.

Vyhnání Němců ze Žatce v bezprostředně poválečných letech druhé světové války představuje hluboký zlom v dějinách tohoto města. Tyto události, které trvaly od roku 1945 do počátku padesátých let 20. století, nebyly pouze politicky motivovaným opatřením, ale měly také dlouhodobé sociální, kulturní a hospodářské dopady na region.

Po skončení druhé světové války a kapitulaci Německa bylo Československo postaveno před různé politické a společenské výzvy. Rozhodnutí vyhnat německy mluvící obyvatelstvo, které v regionu žilo po staletí, bylo jednak politicky motivované, jednak bylo výsledkem osobních konfliktů a etnického napětí. Cílem tohoto opatření bylo především podpořit národnostní homogenitu a obnovit starší společenský řád poznamenaný válečnými událostmi.

V Žatci bylo německé obyvatelstvo od 19. století nejen demogratickou většinou, ale také významnou společenskou a hospodářskou silou města a nositelem bohaté kulturní tradice. Odsun proto vedl ke ztrátě kulturních znalostí a tradic předávaných z generace na generaci. Historické stavby, jejichž zachování a ocenění je často úzce spjato s německou historií, byly po vyhnání v české společnosti vnímány odlišně.

Diskuse o vyhnání Němců ze Žatce je proto nejen historickým tématem, ale také výzvou k zamyšlení nad složitou sítí vztahů mezi kulturami a identitami, která město charakterizovala. Respektujícím zpracováním tohoto tématu může sázavská/žatecká komunita hlouběji pochopit vlastní historii a znovu objevit a ocenit kulturní rozmanitost regionu.