Archiv autora: Redaktion

Oráč  z Čech v Praze

Manuel Rommel

Minulé pondělí byla v Domě národnostních menšin v Praze zahájena výstava věnovaná významnému německojazyčnému dílu Jana ze Žatce.

Německá próza “Der Ackermann und der Tod” (neboli “Oráč a smrt ) z pera sázavského městského úředníka a notáře Jana ze Žatce vzbuzuje i po více než 600 letech od svého prvního vydání velkou fascinaci. Je považována za rané dílo raného humanismu a v neposlední řadě za významné svědectví o německém jazyce a kultuře v českých zemích. S příchodem knihtisku byl “Ackermann und der Tod” jedním z prvních velkých úspěchů “černého umění”. Bylo to také jedno z prvních německy psaných děl s dřevoryty.

Vernisáž v Praze

Dvojjazyčná německo-česká výstava Nadačního spolku Žatec ve Frankfurt (ve spolupráci s Ackermannovou obcí Hesensko) se podrobně zabývá dílem a jeho autorem i dobou, v níž žil. Má název “Ackermann a smrt: Humanismus v Čechách” a podtitul “Jan ze Žatce a jeho doba” a připravil ji Andreas Kalckhoff ve spolupráci s Otokarem Löblem, předsedou Nadačního spolku Žatce v Německu , a Petrem Šimáčkem ze spolku Rodáci Žatec. Výstava v současné době putuje po Německu a České republice. Byla již vystavena ve Frankfurtu nad Mohanem, Schmochtitzu u Budyšína, Žatci v Galerii u Radnice, v Podbořanech. Národní shromáždění německých spolků v České republice nyní přivezlo výstavu do Prahy. Byla otevřena 6. února v Domě národnostních menšin za přítomnosti Otokara Löbla a Petra Šimáčka.

Petr Šimaček, Otokar Löbl, Martin H. Dzingel und Ilyas Zivana (v.l.n.r.)

“Německý jazyk a literatura jsou pro nás – německou menšinu v České republice – důležité. Proto je nám výstava svými tématy také velmi blízká,” řekl ve svém uvítacím projevu předseda Národního shromáždění Martin Herbert Dzingel.

Dr. Andreas Kalckhoff

“Minulost není jen to, co pominulo, ale také to, co zůstává v myslích lidí,” zahájil Otokar Löbl svůj krátký projev při zahájení. Proto je podle něj nutné si historii připomínat i nadále, což bylo také motivací pro výstavu. Na památku loni v srpnu zesnulého historika a autory výstavy, Dr. Andrease Kalckhoffa, který byl tiskovým mluvčím Nadačního spolku Žatce, byla během vernisáže v Praze uctěna minuta ticha.

Poté Ilyas Zivana, kulturní manažer ifa v Národním shromáždění, krátce představil dílo a jeho autora a hosté si mohli výstavu sami prohlédnout.

Dílo raného humanismu

Jeho “Ackermann-Büchlein”, jak své dílo nazval sám Jan ze Žatce , je sporem mezi Oráčem, který oplakává svou ženu, a Smrtí, kterou Ackermann obviňuje ze své ztráty před Bohem. Kniha obsahuje celkem 34 kapitol: V lichých kapitolách je obžaloba oráče, v sudých kapitolách Smrt odpovídá. Proti emocím oráče používá logiku, ale také cynismus. Nakonec se Bůh objevuje ve 33. kapitole a uznává oráčovo právo naříkat nad svým utrpením. Zároveň je však ďáblovi dovoleno vyjádřit vědomí, že všechen život musí jednou zemřít. Čest náleží dělníkovi, ale vítězství smrti. Po poslední kapitole následuje hymnická modlitba oráče za duši jeho zesnulé ženy a chvála Boha.

Rané humanistické myšlení díla se vyznačuje především tím, že Jan ze Žatce se na rozdíl od teologického učení převládajícího v pozdním středověku zaměřuje na člověka a jeho život v tomto světě. Stejně jako ostatní humanisté propagoval nové chápání člověka a jeho důstojnosti ve svobodě od církevních vazeb. Na svou dobu neobvyklé bylo v neposlední řadě zobrazení manželství jako společenství lásky.

Notář ze Žatce

Johannes Henslins se narodil kolem roku 1350 v Schüttwě (Šitboř), pravděpodobně jako nemanželské dítě kněze, který svému synovi zajistil dobré vzdělání. Pravděpodobně navštěvoval klášterní školu v Teplé, proto se mu také říká “Jan z Teplé”. Je jisté, že musel mít vyšší vzdělání. Předpokládá se, že studoval práva a dosáhl důstojného magisterského titulu. Kde Johannes studoval, však nebylo možné s jistotou prokázat. Nejpozději od roku 1378 působil jako “notář” a od roku 1383 je doložen jeho pobyt v Žatci, kde strávil velkou část svého života, což mu také vyneslo přízvisko “ze Žatce”.

Kromě práce notáře, kterou Johannes zjevně patřil k městské elitě, byl také ředitelem místní latinské školy.  Od roku 1411 žil jako pronotář na Novém Městě pražském. V roce 1413 onemocněl a následujícího roku zemřel.

Výstavu v Domě národnostních menšin v Praze je možné zhlédnout do 28. února 2023. K výstavě byl vydán také výtvarný katalog. Více na www.ackermann-tod.de

ŽIVOT PRO PRAVDU, KRÁSU A DŮSTOJNOST

Nekrolog obdivuhodného člověka, historika, rodinného příslušníka, přítele, rodáka a velkého patriota města Žatec, tiskového mluvčího německého Nadačního spolku Žatec / Saaz e. V.

PhDr. Andreas Kalckhoff 1944–2021

PhDr. Andreas Kalckhoff

Andreas Kalckhoff se narodil krátce před koncem druhé světové války v královském městě Žatec v Čechách 18. srpna 1944 v okresní nemocnici.

Jeho matka Getrud pocházela z významné žatecké rodiny Borstendörfer, později pracovala jako sekretářka v Berlíně. Zde se seznámila s Andresovým otcem Gerhardem Kalckhoffem. On studoval fyziku u Alberta Einsteina a na Maxs Planck institutu v Berlíně a kolem roku 1930 odešel do firmy Siemens, kde byl zaměstnán jako inženýr. Zabýval se výzkumem radaru, takže kvůli tomuto výzkumu nebyl odveden jako voják na frontu. Vzali se v roce 1941.

Kvůli náletům v Berlíně se jeho matka během těhotenství rozhodla přestěhovat k rodičům do Žatce, kde byl větší klid. Jeho otec s nimi jako zaměstnanec společnosti Siemens nesměl jet. Zde bydlela u svého otce Gustava Borstendörfera, který sice nebyl aktivista ani odbojář, nicméně byl přesvědčený antifašista. Jeho politické postoje ho však neochránily před tím, aby byl počátkem června 1945 deportován spolu s ostatními muži a mladíky ze Žatce do Postoloprt. Neochránilo ho to ani před vyhnáním z české vlasti jeho matky a otce poté, co přežil strašnou dobu v táboře. Nechránilo ho před ztrátou těžce vydělaného majetku.

V srpnu 1945 utekla Gertruda s jednoročním Andreasem a svojí matkou do Berlína. Po skončení války přesunula společnost Siemens své sídlo do Mnichova, kde Gerhard pracoval. Celá rodina tedy nyní žila v Mnichově. Jeho dědeček Gustav z rodiny žil v malém městečku nedaleko Řezna, kde ve věku sedmdesáti let zemřel. Po vyhnání se mu nestýskalo po německých Sudetech – stýskalo se mu po Žatci. Jeho domovině. Tady musela přejít jiskra z něj na jeho vnuka Andrease.

Andreas Kalckhoff vyrostl v Mnichově, kde vystudoval bavorské a středověké dějiny a politologii. V roce 1976 obhájil u profesora Karla Bosla doktorát na téma nacionalismus v pozdním středověku. Byl autorem několika odborných knih, Richarda III., Karla Velikého a několika vědeckých publikací.

V letech 1977-1978 byl redaktorem historického časopisu “Damals” v Giessenu a v letech 1978-1980 působil jako vědecký asistent na Univerzitě ve Stuttgartu u Augusta Nitschkeho v Institutu pro sociální výzkum, oddělení “Historický behaviorální výzkum”.  Od roku 1980 žil ve Stuttgartu jako publicista, genealog a heraldik na volné noze.

S Andreasem jsem se seznámil v roce 2002, jeli jsme do Žatce a v příjemném kruhu s předsedou Spolku rodáků a přátel města Žatce Petrem Šimáčkem jsme plánovali oslavy 1000. výročí města Žatce. Na těchto velkých slavnostech, které se konaly kromě města Žatec také v pražském Senátu, přednesl Andreas přednášku o Oráči z Čech. Jan ze Žatce, autor tohoto díla, se od té doby stal společnou nití naší spolupráce.

V roce 2013 jsme ve Schwabachu u Norimberku společně založili Nadační spolek města Saaz v Německu., jehož tajemníkem a tiskovým mluvčím se stal Andreas. Jako historik byl nejen odborným pomocníkem, ale jeho nadšení a láska k rodnému městu se staly téměř závislostí a krédem. Stal se také správcem našich webových stránek www.saaz.info , na kterých se podílel i jeho syn Felix, a napsal nespočet článků dokumentujících naši činnost.

Díky jeho objektivitě při řešení vyhnání Němců ze Žatce, jehož byl v roce svých dvou letech též obětí, jsme mohli vykonat mnoho práce na usmíření mezi Němci a Čechy. V roce 2010 se nám podařilo na hřbitově v Postoloprtech prosadit a odhalit pamětní desku tohoto masakru z června 1945. O této události bylo dokonce informováno v hlavních zprávách dne 3. června 2010 v německé televizi.

V roce 2013 byla představena jeho kniha “Pravdou k smmíření” o masakru v Postoloprtech u Žatce. Během dvou let do dokončení knihy, na níž jsem se podílel, jsme prošli několika názorovými bitvami, ale naše přátelství se díky tomu ještě více sblížilo.

Naším snem bylo zřídit muzeum Jana ze Žatce, to se dosud bohužel nepodařilo. Ale společně jsme vytvořili mnoho výstav a publikací. Zmíníme se pouze o “Odsunu Němců ze severních Čech 1945″ a „Židech na Žatecku”. Všechny byly také digitálně zpracovány a jsou přístupné na internetu.

Své mistrovské dílo vytvořil krátce před svojí smrtí. Dvojjazyčná výstava “Oráč a smrt“. V květnu 2022 se ještě mohl s pomocí své milující ženy Anne zúčastnit vernisáže v Historickém muzeu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde již trpěl svou nemocí. K této výstavě také dokončil kvalitní umělecký katalog. I tato práce bude brzy plně přístupná na internetu na stránkách www.ackermann-tod.de.

O našich cestách do Žatce, Prahy a akcích, kterých jsme se společně zúčastnili, bych mohl napsat ještě mnoho stránek. O večírcích a divokých večerech s naším milým kamarádem Petrem Šimáčkem v Žatci. Je pro mě těžké o tom psát. Mně i mnoha přátelům v Žatci chybíš, ale budeme i nadále udržovat tvé myšlenky, sny a činy. Milý Andreasi, děkujeme Ti.

Opustil nás s důstojným rozloučením se svou rodinou 14. 8. 2022 ve Stuttgartu, čtyři dny před svými 78. narozeninami.

Andreas Kalckhoff – Otokar Löbl – Petr Šimáček (zleva) v Městském divadle v Žatci na premiéře dokumentárního filmu “Žatecko“, na kterém se též podílel.

Otokar Löbl a Petr Šimáček, tvoji věrní přátelé.

PŘIPOMENUTÍ UDÁLOSTÍ “KŘIŠŤÁLOVÉ NOCI” V ŽATCI

Zahájení výstavy s dokumenty a fotografiemi o osudech některých rodin žateckých Židů a připomenutí událostí z roku 1938 tzv. „Křišťálové noci“, proběhlo v sobotu 12. listopadu 2022 v žatecké Galerii U Radnice, kterou provozuje Spolek rodáků a přátel města Žatce. Mezi 40 hosty byl mj. starosta Žatce Radim Laibl, místostarostka Jaroslava Veselá, radní Petr Antoni, zastupitelka Zdeňka Hamousová, předseda Židovské obce Teplice Michael Lichtenstein a předseda pražské Jazzové sekce Karel Srp.  Zástupce německých Žatečanů Otokar Löbl uvedl, že první zmínka o existenci židovské obce v Žatci pochází z roku 1350. Počet Židů v Žatci činil v roce 1930 při sčítání obyvatelstva 944 osob, což bylo více než 5 procent obyvatelstva. Na rozkvětu Žatce se ve velké míře podíleli právě židovští obchodníci s chmelem, jejich výstavní budovy a sklady chmele. Pak v chronologii dějin přišly události protižidovského pogromu z 9. na 10. listopadu 1938 v Německu a také v Sudetech. „Při pogromu bylo zabito přes sto osob, 30 tisíc odvlečeno do koncentračních táborů, byl zničen nespočet židovských objektů, hlavně obchodů a zapáleno přes 1300 židovských modliteben a synagog. Při těchto událostech bylo vypáleno také vnitřní vybavení synagogy v Žatci. Místní hasiči zasáhli a požár uhasili. Dnes, díky majiteli Danielu Černému je synagoga zrekonstruována a bude otevřena příští rok“ – řekl mj. ve svém projevu Michael Lichtenstein, který vyzdvihl činnost spolku žateckých rodáků. Na tomto setkání byly uvedeny i vzpomínky pamětníka na události „Křišťálové noci“ Petera Klepsche, žateckého rodáka, který nyní žije v Německu. Návštěvníky v galerii zaujaly panely s příběhy žateckých židů i zajímavý podrobný osud rodiny Dana Feigla, jehož otec byl prvním dětským lékařem v Žatci. Kompletní Feiglova 17členná rodina přijela nedávno do města, kde vznikly z průběhu návštěvy i dokumentární fotografie vystavené na této výstavě. „O židovských osudech se ve školách moc neučí, a tak dnes mladí nic nevědí o této historii, která byla součástí našeho prostoru bezmála tisíc let. Výstavou a připomínkou Křišťálové noci i holocaustu chceme osvětlovat tato bílá místa v historii hlavně pro mladou generaci,“ vysvětlil Petr Šimáček ze spolku rodáků. Výstava potrvá do 30. listopadu, otevřeno každou sobotu od 14 do 17 hodin.

Vernisáž v Žatci

Vernisáž výstavy „Oráč a smrt“ v Žatci v „Galerii U radnice“ dne 10. září 2022 v 17:00 hodin zahájili oba předsedové žateckých spolků, Otokar Löbl a Petr Šimáček, vzpomínkovým projevem na ztrátu Dr. Andrease Kalckhoffa, který nás opustil po dokončení svého posledního díla, této výstavy Mezi návštěvníky vernisáže bylo také mnoho přátel. Také starostka města Žatce, paní Zděnka Hamousová vzdala hold nejen jeho výstavě, ale i jeho dlouholeté činnosti pro město.

Radniční věž v Žatci láká návštěvníky na výstavu a zajímavý panoramatický výhled

Nová expozice vznikla v rámci nedávno dokončené rozsáhlé rekonstrukce žatecké radnice a stala se atrakcí, kterou mohou turisté začít prohlídku královského města. Ve věži se mohou dozvědět mnoho zajímavostí z tisícileté historie. Z ochozu věže je panoramatický výhled na dnešní podobu města.

Autor: Tomáš Kassal | Žatecký.Deník.cz 14. července 2021

Výstavu vytvořil tým autorů, jehož členy jsou architekti Miloslav Čejka a Jana Šmidtová z odboru rozvoje města a pracovnice Regionálního muzea K. A. Polánka v Saze Milada Krausová a Monika Merdová.

Procházka bohatou historií města a radnice je rozdělena do sedmi částí. “Dohodli jsme se, že začneme od základů s architekturou a časovým plánem. Pro horní patra vybrala historička muzea a hlavní autorka koncepce výstavy Milada Krausová další zajímavé události z historie Žatce, které se k radnici váží,” vysvětlila Monika Merdová z Regionálního muzea.

Výstava v radniční věži s modelem Staroměstské radnice (Foto: Deník/Petr Kinšt)

Výstava přináší mnoho historických údajů, ale jejím cílem je také pobavit návštěvníky a přilákat je tak k návštěvě městských památek. “Je to spíše podívaná než klasická výstava. Jde o to, aby se lidé bavili,” říká Miloslav Čejka, akademický architekt, který je také autorem expozice Lovci mamutů v Národním muzeu.

“Při přípravě takového projektu je samozřejmostí nejen historická přesnost a význam, ale také atraktivní vzhled a interaktivní kvalita. Celá expozice měla od počátku vznikat ve spolupráci architekta, historiků a dalších odborných skupin, což se podařilo v radniční věži. Spolupracovalo se nám velmi dobře, naše nápady se vzájemně doplňovaly,” chválí týmového ducha organizátorů výstavy M. Merdová.

Výstava nabízí základní historické údaje. Představuje zajímavé osobnosti, které v Žatci žily, ale i ty, které město navštívily, například krále a císaře. Zaměřuje se na radniční hodiny, válečné události, ale také na rekonstrukci toho, co stálo nebo údajně stálo na místě dnešního Chmelového domu – kostel, strážnice a snad i divadelní budova.

IPohled z radniční věže na děkanský kostel (Foto: Gerhard Gerstenhöfer)GITAL CAMERA

Výstava je pro veřejnost otevřena denně v 10, 13 a 15 hodinu nebo po domluvě v jinou dobu. Vstupné činí 80 Kč (dospělí) a 40 Kč (snížené) a prodává se v Turistickém informačním centru vedle Chmelnice, odkud průvodci vedou návštěvníky na věž.

https://www.facebook.com/watch/?ref=external&v=416084469651227

Televizní reportáž o výstavě v pořadu Televize ok plus Žatec:

Velký syn města Žatce: Karel Reiner

Skladatel, klavírista, hudební kritik 1910-1979

Žatec nikdy nebyl provincií. Večeřel zde Goethe a pochvaloval si krásnou polohu města. V Žateckém divadle hostovali renomovaní umělci a soubory z Vídně a Mnichova. Operní pěvci, herci a skladatelé se narodili v Žatci, ale všichni odešli do světa, nebo pokud se hlásili k české národnosti, tak do Prahy. Mezi ně patří i Karel Reiner, známý představitel moderní vážné hudby poválečného období. Výstava v Žatci vzdává hold vzrušujícímu životu a dílu židovského hudebníka, který zázrakem přežil  Osvětim.

Když 27. června 1910 přišel Karl, který si později říkal Karel, na svět, byl Žatec  převážně německým městem. Jeho rodiče byli Židé z Černovic, kde se také většinou mluvilo německy. Jeho otec studoval na vídeňské konzervatoři a v Žatci působil jako učitel klavíru a zpěvu a sloužil židovské obci jako hlavní kantor. Jeho matka vyučovala také hru na klavír. Karlův hudební talent byl brzy rozpoznán. Brzy se projevil jako zázračné dítě a ve dvanácti letech ­hrál na klavír Haydna a Mendelssohna-Bartholdyho. Bylo ­tedy jasné, že Žatec se pro ­něj stává hudebně příliš úzký. V osmnácti letech začal studovat hudbu v Praze. Protože složil maturitu z češtiny, rychle se v novém prostředí zorientoval.

Karl Reiner se svými rodiči Josefem a Simou

­V Praze studoval u slavných hudebníků, jako byli Alois Hába a Josef Suk, kteří reprezentovali různé hudební styly. Zatímco Suk vyučoval klasickou hudbu 19. století, Hába byl představitelem hudební moderny, experimentoval s kvartou, kvintou­, sextou a v diatonicko-chromatickém tónovém systému, což vyvolalo senzaci v odborném tisku doma i v zahraničí. Pod těmito vlivy Reiner vyvinul vlastní moderní zvukový jazyk, který obohatil klasický tonální systém o polyfonní zvuky. Důležitou roli sehrál všestranně nadaný E. F. Burian, který vynikl především jako divadelní režisér. Jeho avantgardní inscenace ho proslavily i za hranicemi země. Reiner se zde stal hudebním ředitelem. Kromě toho pracoval jako šéfredaktor hudebního časopisu “Rytmus”.

Karel Reiner (nahoře uprostřed) E.. F. Burian (vlevo), ruský režisér W. Meyerhold (vpravo) a členové souboru1936/
37

Karel Reiner tehdy navzdory zlým předpovědím stále věřil, že Československá republika bude dostatečně silná, aby se ubránila vnitřním i vnějším hrozbám. Domácí nacionalismus a antisemitismus považoval za stejně fatální jako hrozbu ze strany hitlerovského Německa. Bohužel se stejně jako mnozí jiní mýlil, když se domníval, že západní mocnosti útok nepřipustí. V září 1938 vtrhla německá vojska do Sudet a v březnu následujícího roku do Prahy. Žid Karl Reiner a jeho židovští souvěrci měli až do deportace do koncentračního tábora v Terezíně od zavedení rasových zákonů stále klid.

Sonáta č. 2 pro klavír “Vítězství”

V důsledku rasových zákonů bylo spolutrpitelům Karla Reinera zakázáno vystupovat na veřejnosti. Proto pořádali tajné koncerty v soukromých domech. Sám Reiner využil tento čas ke sbírání českých lidových a dětských písní a zhudebňování lidových říkadel. A samozřejmě pokračoval v práci na svých skladbách, včetně optimistické sonáty “Vítěztví”. Nejpozději v roce 1942, kdy byli první Židé deportováni do Terezína, mu však bylo jasné, že i tato “podzemní práce” brzy skončí. Dokonce i Terezín, který byl navržen jako vzorový tábor pro zahraniční návštěvníky, nabízel jemu i dalším umělcům možnost pokračovat v tvůrčí práci. Probíhala interní divadelní představení a koncerty. Byl však také pověřen péčí o děti, stejně jako jeho žena Hana.

Děti v Terezíně: 400 jich tam zemřelo, 7 500 v Osvětimi.

Možná mu to zachránilo život. Do Osvětimi  byl totiž převezen až v září 1944, kdy už tam postupovala Rudá armáda. Tábor byl rozpuštěn. Už po týdnu byl převezen do Dachau, do podtábora Kaufering, kde se stavěla podzemní továrna na letadla. Když se k němu v dubnu 1945 přiblížili Američané, byl poslán na poslední pochod směrem k Alpám, dokud se SS nevzdálily. Když Karel Reiner přijel 22. května do Prahy, vážil ještě pětačtyřicet kilogramů. Ale jako zázrakem na něj na hlavním nádraží čekala jeho žena Hana. Přežili také tři jeho blízcí přátelé, spisovatel Norbert Frýd, divadelník E. F. Burian a učitel Alois Hába.

Mohlo by se zdát, že po utrpení, které prožil, bude někdo jako on, kdo obohatil umělecký život Prahy, přijat s otevřenou náručí. Opak byl pravdou. Jako rodilý Němec musel nejprve dokázat, že je nyní dobrým Čechem. Bez Hábovy pomoci by se mu to možná nepodařilo. Hába úřadům potvrdil, že jeho přítel se od dospělosti cítil a choval jako Čech. Brzy se však objevily další problémy. Za okupace spolupracoval s komunistickými buňkami, ale po převzetí moci v Československu si uvědomil, že mezi jeho představami o umělecké svobodě a cíli ideologického funkcionářství je propast.

“Deportace”, kresba třináctileté Helgy Weissové.

Nejprve obnovil hudební spolupráci s pozůstalými přáteli, komponoval, režíroval a publikoval v Burianově levicovém časopise “Kulturní politika”. Po celé Evropě se stal známým díky filmové hudbě k filmu “Motýli tu nežijí”, který byl natočen formou dětských obrázků z Terezína. V roce 1959 získal Zlatou palmu v Cannes. Doba předtím však pro něj byla těžká. Od roku 1947 se podílel na vedoucích funkcích ve Sdružení českých skladatelů. Nebylo možné se vyhnout tomu, že si chtěli zajistit jeho neomezenou loajalitu. Byl nucen vstoupit do strany, což mělo nepříjemné následky. Pod tlakem vlny antisemitismu v SSSR, svém velkém bratrovi, zvýšila KPČ také svou “ostražitost” vůči osobám židovského původu. Před ústředním výborem se musel ve čtyřhodinovém “rozhovoru” obhájit, zda je stoupencem sionismu. Vždycky si sbalil kufr s nejnutnějšími věcmi. Měl zkušenosti s tím, co je potřeba při deportaci.

Karl Reiner doma při komponování

Poté jako vedoucí funkcionář “Domu lidové tvořivosti” a později jako předseda Českého hudebního fondu získal jistou nepřehlédnutelnost. Dlouho nepochyboval o nadřazenosti komunismu a nástup Alexandra Dubčeka posílil jeho naději, že se socialismus sovětského typu může liberalizovat. Vojenské potlačení “pražského jara” tento sen zničilo. Když diktatura opět přitvrdila, vystoupil z komunistické strany. Jejich reakce byla podobná opatřením proti Židům v době okupace. Provádění jeho skladeb bylo omezeno. Mnoho hudebníků se poté již neodvážilo hrát jeho hudbu.

V padesátých letech musel Reiner trpět tím, že jeho dílo bylo kritizováno jako “formalismus”. Pronásledování nebylo namířeno proti jeho práci, ale proti jeho politickému postoji. Reagoval na to stejně jako předtím: pracoval na své tvorbě, která měla široký záběr, od dětských písní, populárních oper a filmové hudby přes moderně-klasickou komorní hudbu a koncerty až po experimentální skladby, v nichž byly zpracovány hudební tradice z Balkánu a Arábie. Pokud to státní předpisy dovolovaly, udržoval kontakty v zahraničí, nebyl tam cizincem. Již od roku 1978 měl zdravotní problémy. Karel Reiner zemřel 17. října 1979.

Starostka města Zdeňka Hamousová v rozhovoru z členem představendsta Helmutem Schneiderem, v pravo Otokar Otokar Löbl, vlevo Tanja Krombach ředidelka Kulturního fora východní evropa v Berlíně a Matthias Dörr, jednatel srdružení Ackermann v Mnichově

Nadační spolek města Saaz|Žatec e.V. ve Frankfurt  si společně se spolkem Rodáků a přátel města Žatce dal za úkol vzdát hold tomuto velkému synovi svého města výstavou “Karl Reiner – skladatel, klavírista, hudební kritik”. Její otevření v „Galerií U Radnice“ na žateckém náměstí muselo být několikrát odloženo kvůli omezením pandemie a mohla být šťastně oslavena 20. června 2021. Vrcholem bylo vystoupení Aidy Mujačič. Její pěvecké i klavírní provedení skladeb slavného autora hluboce zapůsobilo.

Klavíristka a zpěvačka Aida Mujačič s kurátorem výstavy Pavlem Strankou.

Mezi návštěvníky byla jako patronka výstavy i starostka Zdenka Hamousová. Zvláštní zmínku si zaslouží také Matthias Dörr, spolkový výkonný ředitel Ackermannova společenství, a Tanja Krombachová z Kulturního fóra východní Evropy. Obě sdružení patří mezi sponzory. Rádi bychom také srdečně poděkovali všem ostatním sponzorům a pomocníkům, kteří se zasloužili o realizaci našeho projektu.

Česko-německou výstavu můžete v Žatci navštívit do konce července. Dvojjazyčný katalog je k dispozici také dodatečně na adrese Otokar Löbl, 60488 Frankfurt nad Mohanem, Hausener Obergasse 15.