Vzpomínková akce pro zavražděné postoloprtské a žatecké občany / Adalbert Wollrab

Německo-české vztahy se nalézají vzhledem k záštiplným výrokům českých politiků v současné

Prof.Dr. Adalbert Wollrab

době na nejnižším bodě. Je proto pozoruhodné, že na nižší úrovni lze zjistit i na české straně ojediněle pozitivní signály. Jsou to ohlasy lidí, kteří mají snahu o pravdivé zpracování novodobých českých dějin. Takovým signálem byla pietní vzpomínka za žatecké Němce, kteří byli v létě roku 1945 v Žatci a v Postoloprtech zavražděni. Tyto masové vraždy byly jedním z největších masakrů poválečných dějin. Přibližně 5000 německých mužů a chlapců muselo nastoupit k pochodu smrti ze Žatce do Postoloprt, asi 800 mužů bylo umučeno k smrti anebo zastřeleno a v masových hrobech zahrabáno v blízkosti Postoloprt.

.
Na pořadu této pietní vzpomínky bylo dopoledne 19. září 2002 líčení událostí očitým svědkem Peterem Klepschem na náměstí v Žatci, a pak ještě dopoledne položení věnců v bažantnici u Postoloprt, kde ostatky zavražděných Němců byly zahrabány. V Žatci se měla odpoledne v sále hotelu Motes konat tisková konference. Pietní vzpomínka, jejímiž pořadateli bylo „Sdružení rodáků a přátel města Žatce“ a německý „Kulturkreis Saaz e. V. , Roth“ , se konala pod heslem „Pravdou k smíření“.

.
Účastníci přijížděli ve středu 18. září 2002 a v 18 hodin se konalo společné zasedání představenstva obou spolků. Ve čtvrtek 19. září se shromáždili účastníci, sestávajíce z delegace Kulturního spolku Žatec (Kulturkreis Saaz) a několika členů Sdružení rodáků a přátel města Žatce u morového sloupu na náměstí v Žatci. Přítomni byli i postoloprtský starosta, žurnalisté a fotografové. Zastoupeny byly noviny z Loun, ze Žatce, Ústí nad Labem, Česká tisková kancelář, Frankfurter Allgemeine a rakouská Sudetenpost. Jeden z účastníků byl také pan architekt Heinzl, jehož otec byl jedním z těch zavražděných žateckých občanů.

u Morového sloupu na náměstí Svobody v Žatci

.
Německý žatecký rodák Peter Klepsch podal líčení událostí jako očitý svědek:
„Dne 3. června 1945 byli němečtí muži města Žatce bitím hnáni na náměstí. A zde už začalo vraždění. Muž, který přišel pozdě byl zastřelen. Mrtvola byla přejížděna několikráte motorkou. Následoval pochod smrti ze Žatce do Postoloprt. Na dlážděném nádvoří staré jezdecké kasárny v Postoloprtech museli muži i chlapci během dne stát nebo sedět. V noci museli na dláždění kasárenského nádvoří ležet. Po špatně porozuměném povelu několik lidí ráno vstalo a vzápětí na ně bylo stříleno a jeden byl těžce zraněn. Ležel několik dní na nádvoří bez lékařské pomoci a teprve pak byl zastřelen.

.
Za dalších nocí byli ti, kteří přežili natlačeni do kasárenských místností, kde měli jen tolik místa, aby mohli stát. Horkem a nedostatkem kyslíku jich několik umřelo, především lidé se srdeční chorobou a trpící záduchou, u jiných se objevily znaky zešílení. S několika jinými mladistvými jsme se protlačili malým okénkem do vedlejší kuchyně. Stráž střílela a hodila do místnosti granát. Dostal jsem střep granátu do nohy. Na konci kasárenského nádvoří byl postaven kulomet a policista, jenž se jmenoval Marek dělal soudce. Když jsem byl předveden a když jsem si stěžoval, že u nacistů jsem byl vězněn a nyní zase, Marek mne zbil holí.

.
Již předtím si přišli pro lékaře, pro techniky, které nutně potřebovali a také pro muže, kteří měli za manželku židovku. Dalším dnem nastala selekce mužů, kteří byli v nějaké nacistické organizaci nebo byli kdysi členy sudetoněmecké strany, důstojníky Wehrmachtu, správní úředníci, soudci a učitelé. Asi 600 mužů bylo odvedeno do části kasáren, která byla označena jako blok smrti (Todesblock). Po dobu mé přítomnosti v kasárnách jsem byl také svědkem toho, že pět čtrnáctiletých chlapců bylo bičováno a pak zastřeleno. Jim bylo kladeno za vinu, že hladem trýzněni přelezli plot a natrhali pár nezralých jablek. Tři otcové těchto chlapců museli přihlížet, jak jejich děti byly mučeny a zastřeleny. Jeden z chlapců prosil o svůj život, druhému při každém tepu vytryskla krev z krku. Zabití chlapci byli hozeni do strouhy a během dne tam bylo hozeno ještě pět dalších mrtvol.

.
Již v úterý večer a v následovných nocích hnaly stráže skupiny po padesáti až šedesáti lidech do lesa a vojáci se vraceli bez nich. Přes pět set mrtvol německých mužů leželo zahrabáno v Levonické bažantnici . Ti, kteří masakr přežili, byli ozbrojenými strážemi sedmého června vedeni po silnici do Žatce. Kapucínský páter Quardian byl zastřelen, když na tomto pochodu již nemohl dále chodit. Nechali ho ležet v příkopě.“

.
Toto vyprávění očitého svědka jsem simultánně překládal do češtiny. Při líčení tehdejších událostí Peterem Klepschem jsem viděl na vážných až zaražených obličejích přítomných českých účastníků, jaký hluboký dojem toto svědectví u nich vzbudilo.

Pokladání věnců v postoloprtské bažatnici

.
Všichni účastníci potom jeli auty do bažantnice u Postoloprt, kde následovalo položení věnců. Účastníci se shromáždili napřed tam, kde se v létě 1945 nacházel tábor pro ženy. Společně se šlo na okraj lesa bažantnice, kde byly položeny věnce. Na tryzně byla také přítomna pani Bedřiška Zakouřilová, starostka města Postoloprt. Věnec kulturního spolku Žatec (Kulturkreis Saaz) se stuhami s nápisem „Mrtvým léta 1945“ a „Žatečáci, kteří přežili“ byl položen mluvčím krajanského spolku žateckého okresu Peterem Klepschem. Krajan Horst Mück z Rakouska položil věnec za rakouské sudetoněmecké krajany. Na stuze bylo jako nápis jediné slovo: „Nezapomenutelní“ (Unvergeßlich). Předseda Sdružení rodáků a přátel města Žatce položil na památné místo kytici. Několik minut bylo na tomto místě v tichu a s pohnutím vzpomenuto mrtvých. Po tomto pietním aktu se jelo zpátky do Žatce k tiskové konferenci.

.

Peter Klepsch

V 14 hodin se shromáždili účastníci pietní vzpomínky a žurnalisté v Žatci v sále hotelu Motes k tiskové konferenci. Jí se zúčastnili i starosta města Žatec, pan Ing. Jiří Farkota, zástupce starosty, pan Aleš Dvořák a starostka města Postoloprty, paní Bedřiška Zakouřilová. Pan Vladimír Halamásek, člen představenstva Sdružení rodáků a přátel města Žatce, moderoval tiskovou konferenci. Mluvčí německých krajanů žateckého okresu Peter Klepsch vyzdvihl, že špičky nacistického režimu v Žatci utekly již před 8. květnem, a že masakr v Žatci a v Postoloprtech se vybil na nevinných lidech. Ve zdech našeho rodného města Žatec byl teror nacistů neviditelný a kromě zmizelých židovských spoluobčanů to nikoho nepostihlo. Poukázal na to, že Němci a Češi mají sice různé jazyky, ale společnou kulturu. Jeho proslov jsem simultánně přeložil do češtiny.

.
Dalším řečníkem byl pan Jaroslav Venclík, člen představenstva Sdružení rodáků a přátel města Žatce, bývalý vězeň v koncentráku Flossenburg u Dachau. Poznamenal, že hned po skončení války v květnu a v červnu došlo na území Čech a Moravy k živelným excesům, které nelze pomíjet, zametat je pod koberec, či dokonce je omlouvat. V případě Postoloprty ve dnech 4. , 5. a 6. června nešlo jen o divoký odsun německého obyvatelstva v počtu 5000 ze Žatce do Postoloprt, ale o masové vraždy včetně pěti patnácti a šestnáctiletých mladíků. Celková bilance zavražděných se pohybovala mezi 600 až 800 oběťmi.

.
Dále uváděl: „Bylo a zůstává naší závažnou chybou, že se po dlouhá desetiletí nedovedli naše vláda i prostí lidé postavit k tomu čelem, aby alespoň morální formou tento akt odsoudili. Šlo o akt po ukončené válce, a uskutečněný způsobem, který byl vytýkán právě nacistickým okupantům. Nelze jej proto v žádném případě jakkoliv omluvit nebo dokonce zamlčovat“ .

.
Prof. Dr. Herbert Voitl se vzápětí přihlásil ke slovu a podotýkal, že již ve vyšetřovací zprávě české komise z roku 1947 byla řeč o 763 exhumovaných mrtvolách. Je proto nesmyslné mluvit o počtu obětí kolem 600.

.
Zástupce starosty, pan Dvořák vyprávěl, že jeho matka byla s matkou jednoho těch zavražděných chlapců spřátelena, a že matka pana Dvořáka vraždu na chlapci po celý život nemohla duševně zvládnout. Pan Hertl z lounských novin „Svobodný Hlas“ se přihlásil ke slovu a řekl na adresu starosty, že by bylo bývalo přiměřené, kdyby poklekl, jako svého času Willy Brand ve Varšavě. Žurnalista z Ústí nad Labem se ptal, proč nebyl už dávno stavěn pomník pro zavražděné Němce, již příliš dlouhou dobu trvala snaha se tomu vyhýbat, a že by na to už byl nejvyšší čas. Žatecký starosta odpověděl v tom smyslu, že náhled občanů k tomu je příliš negativní, a že není možno při hlasování získat většinu hlasů.

.
Přihlásil jsem se ke slovu a poukázal na to, že taková pamětní deska již byla navržena Kulturním

Peter Klepsch, Václav Venclík a Prof. Dr. Voitl

spolkem Žatec. Její text byl na zasedání kulturního spolku jednohlasně schválen a byl považován za přijatelný i členy představenstva Sdružení rodáků a přátel města Žatce, kteří byli na tomto zasedání jako hosté přítomni. Představenstvo Sdružení rodáků a přátel města Žatce slíbilo, že pamětní deska bude odhalena při oslavě tisíce let města Žatce v roce 2004. Dále jsem navrhl postavit nejen pamětní desku v Žatci, ale také kříž v bažantnici u Postoloprt, na paměť našim krajanům, kteří tam byli povražděni. Poukázal jsem na to, že vraždy na Němcích se nestaly jen v Praze, Brně, Ústí nad Labem a v Postoloprtech. Uváděl jsem, že jsem byl svědkem toho, jak bylo mezi Žatcem a Bezděkovem zastřeleno vojákem československé armády německé děvčátko, které si hrálo na zahradě své babičky Blumauerové. Pan Peter Klepsch se přihlásil k slovu a poukázal na to, že nelze dát vinu komunálním politikům, protože vinu má Praha, kde po desetiletí bylo manipulováno veřejné mínění.

.
Pietní vzpomínka za zavražděné německé žatecké občany s výpovědí očitých svědků, s položením věnců a s tiskovou konferencí se konala v důstojném rámci a účastníci byli hluboce dojati. Byla to i vhodná příležitost boje proti zapomenutí a přítomnost českých žurnalistů poskytovala možnost informovat českou veřejnost a probudit pocit způsobeného bezpráví. Mnoho českých novin příštího dne o tom psalo na titulních stránkách. S tímto ohlasem v tisku České republiky byl konečně docílen průlom v publicitě tak dlouho zamlčených masových vražd. Je politováníhodné, že tato událost v německém tisku takřka nenašla odezvu.

Článek byl zveřejněn v Domovském listu Žatečanů (Heimatbrief Saaz) 2002 a v knize Pravdou k smíření v roce 2013. Akce byla uspořádána v rámci “Žatecké cesty” která je partnerským projektem Nadačního spolku Saaz/Žatec a tehdejšího kulturního spolku Saaz (Kulturkreis Saaz) a Sdružení rodáků a přátel města Žatce.