Vernisáž výstavy Ackermann a smrt na Západočeské univerzitě v Plzni

Dne 2. října 2023 jsem měl tu čest představit výstavu ve vstupní hale Univerzitní knihovny Plzeň-Bory pro Filozofickou fakultu Plzeň.

Vernisáž zahájila dvojice německých lidových písní doprovázených citerou   v podání Egerländer Målaboum, Richarda a Vojtěcha Šálkových, kteří poskytli hudební rámec celé akce. Následoval pozdrav děkana Filozofické fakulty Západočeské univerzity Dr. Davida Šance, který v nepřítomnosti z důvodu jeho pobytu v zahraničí přednesl vedoucí pořádající katedry germanistiky a slavistiky Dr. Zdeněk Vávra. Ve zdravicích byl zdůrazněn velký význam, který má pro německo-české sousedství výstava o jedinečném literárním díle pozdního středověku, které kulturně a historicky spojuje Němce a Čechy v duchu humanismu.

Hlavní částí vernisáže byla následující úvodní přednáška Otokara Löbla, který jako předseda Nadačního spolku Saaz/Žatec v Německu sehrál spolu s Andreasem Kalckhoffem rozhodující roli jako spoluautor a iniciátor koncepce a realizace putovní výstavy „Oráč a smrt. Jan ze Žatce a jeho doba, která bude nyní k vidění od 3. do 27. října 2023 ve vstupní hale plzeňské univerzitní knihovny.

Po úvodních slovech o historii přátel řečník položil otázku, co jsou to dějiny, a odpověděl na ni citátem Johanna Gustava Droysena, který prohlásil, že dějiny netvoří minulosti, „ale poznání lidské v mysli o ní“. Nutnost neustálé potřeby osvětlovat dějiny novými poznatky ilustroval výrokem Františka Šmahela: historie se stále přepisuje, ale jako věda by neměla být svázána národnostními a náboženskými ohledy, i když její poznatky někdy urážejí.

Dále se zaměřil na dějiny města Žatce, zejména na její rozkvět ve 13. a 14. století, kdy se v nedaleké Šitboři narodil Johannes Henslin, později známý jako Jan ze Žatce, tvůrce „Oráče z Čech“. Cílem výstavy však není pouze představit osobnost autora a jeho dílo, ale také zpracovat jeho dobu a její kulturněhistorický rozměr. Význam „Oráče“ spočívá v jeho postavení jako první filozofické básně evropského humanismu, jako prvního raně novoněmeckého literárního textu, a především v jeho moderním obrazu člověka: dílo, původně nazvané pouze „Oráčova knížečka“, pojednává v jádru o člověku, přičemž ústředním tématem je smrt, Oráčův v dialogu, který opovrhuje pracujícím, trpícím člověkem.

V následující části přednášející uvedl několik myšlenek o motivaci k vytvoření „Ackermann a“. Jan ze Žatce měl jako privilegovaný občan a obchodník dobré kontakty na židovskou komunitu svého města a jejich prostřednictvím snad i na významnou pražskou židovskou obec.

 K indiciím židovského mecenáše skutečnost, které si všiml Albrecht Hausmann, že v díle nejsou žádné zmínky o Novém zákoně a že Kristus není nikde v textu zmíněn (ani v souvislosti s letopočtem). Že bylo dílo napsáno německy to svědčí o vzdělanostních aspiracích značné německojazyčné komunity v Žatci a okolí, městská rada a starostové města byli německo-česky smíšení nebo dvojjazyční – jazyk zde tedy nebyl znakem národnostní identifikace, ale prostředkem komunikace, a tak měl „Ackermann“ stejný význam i pro Čechy a Němce. Teprve německá nacionalistická propaganda počátku 20. století si Jana ze Žatce přivlastnila a politicky zneužila a původně náboženské a sociální antagonismy (pozdního středověku) reinterpretovala jako národnostní konflikty (20. století).

V závěru svého vystoupení přednášející krátce představil dosavadní zastávky putovní výstavy: Frankfurt nad Mohanem, Žatec, Praha, Podbořany, Ústi n.  Labem, klášter Hejnice a Karlových Varech. Na těchto místech, stejně jako nyní v Plzni, vidí úkol výstavy v tom, že působí proti bohužel dlouhodobě přežívajícím či opakujícím se klišé v rámci česko-německých vztahů, která jsou v neposlední řadě způsobena neznalostí, předsudky a dezinterpretací. V neposlední řadě by měla také dokumentovat přínos Čech k evropským kulturním dějinám, který zdaleka nespočívá jen v jejich pivní kultuře.

Dalšími dvěma českými lidovými písněmi Nešťastné manželství a Láska gramová Richard a Vojtěch Šulko oficiální část vernisáže uzavřeli. Poté se hosté se zájmem věnovali informačním textům a fotografiím prezentovaným na stěnách výstavy a dali se o nich do řeči. Jednotlivé části výstavy se zabývaly Janem ze Žatce v roli městského notáře, učitele a humanisty, městem Žatcem za jeho života, dílem „Oráč z Čech“, tématem „Člověk a smrt ve středověku“, stavem rétoriky, vzdělanosti a poezie kolem roku 1400, obrazem člověka i důstojností člověka v humanismu, aspekty revoluce a víry a také slávou a posmrtnou slávou Jana ze Žatce.

Na základě živých diskusí a rozhovorů, které proběhly mezi přednášejícím a jednotlivými hosty po přednášce, lze vernisáž a výstavu považovat za úspěšnou. Následná tematizace vernisáže v kurzech katedry germanistiky a slavistiky v následujících dnech a v neposlední řadě i s ohledem na značný počet návštěvníků akce jistě proběhne. Rád bych poděkoval zejména Dr. Borisi Blahakovi, odbornému asistentovi na katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, za organizaci výstavy v Plzni.
Otokar Löbl

Postřehy z vernisáže výstavy na Západočeské universitě v Plzni 2 října 2023.

Více na www.ackermann-tod.de

Foto: Dr. Boris Blahak

v

V budově krajského úřadu v Karlových Varech / Karlsbadu byla v pondělí zahájena výstava s názvem “Ackermann a smrt”. Výstavu spoluinicioval Svaz Němců v Čechách. O vernisáži v úterý hovořila Martina Schneibergová s předsedou spolku Richardem Šulkem.

Pane Šulko, v pondělí byla v Karlových Varech zahájena výstava s názvem Ackermann a smrt. Je tématem výstavy pouze stejnojmenné dílo básníka Johannese von Saaz?

Foto: Richard Šulko

“Ano, jde o toto dílo, ale ve spojení s dalšími tématy. Výstava je zaměřena na básníka Jana ze Žatce , který byl také nazýván Janem z Teplé. Skládá se z devíti bannerů, na nichž jsou zpracována mimo jiné tato témata: Jan ze Žatce – městský notář, učitel a humanista, Sázava v básníkově době a Člověk a smrt ve středověku”.

Co bylo důvodem k sestavení výstavy?

Foto: Richard Šulko

“Nápad vznikl při diskusi s Otakarem Löblem, předsedou Společnosti pro propagaci města ze Žatce. Není mnoho osobností, které se proslavily tak jako Jan ze Žatce.. Básníkovi se také říká Jan z Teplé, protože vzdělání získal v premonstrátském klášteře v Teplé. Ten se nachází v kraji Karlovy Vary. Na okresním úřadě již několik let působí menšinový výbor pro skupiny obyvatelstva v regionu. Patří sem i německá menšina, kterou ve výboru zastupuji. Při plánování na začátku roku mě napadlo, že bych mohl v jedné místnosti krajského úřadu vystavit výstavu o Johannesu von Tepl. Prochází tam mnoho lidí, kteří by se měli dozvědět, jaká osobnost žila v našem regionu ve středověku.”

Kdo výstavu připravil?

Ackermann a smrt|Foto: Toužimský & Moravec

“Výstava patří Nadačnímu spolkut Žatec / Förderverein der Stadt Saaz. . Jejími autory jsou historik Andreas Kalkhoff a Otakar Löbl. Löbl se včera zúčastnil vernisáže a také odpovídal na dotazy návštěvníků.”

Je výstava dvojjazyčná? A počítá se i s návštěvami školních tříd?

“Ano, výstava je dvojjazyčná. Potrvá do 17. září. Vernisáže se zúčastnil karlovarský hejtman Petr Kulhánek (KOA) a předsedkyně krajského výboru pro menšiny Markéta Monsportová (Piráti). Myslím, že informace o výstavě bude předána i do škol. Protože se jedná o akci pořádanou odborem kultury Karlovarského kraje.”

Petr Kulhánek, Markéta Monsportová a Otokar Löbl|Foto: Richard Šulko

Výstavu “Ackermann a smrt” si můžete prohlédnout v budově krajského úřadu v Karlových Varech do 17. září.

Peter Klepsch se narodil 5. července 1928 v Žatci – Saaz do rodiny Alfreda Klepsche, úspěšného obchodníka s chmelem, a jeho manželky Irene, původem z nedalekých Staňkovic. Otec Alfred se za zdrojem své obživy, žateckým chmelem, přistěhoval z Krušných hor. Ve svém oboru vynikal a své obchodní aktivity rozšířil bezmála do celého světa. V březnu roku 1936 však zemřel a zanechal po sobě vdovu a tři děti – Peter měl ještě staršího bratra a sestru.

Roku 1938 desetiletý Peter zaznamenal příjezd německé armády do Sudet. U Klepschových na ubytování byl dle jeho vzpomínek generál Rudolf Schmidt, který se s rodinou blíže seznámil. Peterův bratr u něj později sloužil ve funkci adjutanta. (Poslední setkání bratrů proběhlo v roce 1944 v Žatci, starší bratr záhy poté padl v Polsku.) Generál Schmidt zastával prý již tehdy opatrně kritické postoje k nacistické vládě v Německu a ovlivnil v tomto směru i názory rodiny Klepschových.

Peter brzy poté odjel do internátní školy ve Wickersdorfu v německém Duryňsku, v letech 1941 až 1943 potom navštěvoval jinou internátní školu v Doupově u Kadaně (dnes zaniklá obec, německy Duppau). Do života mu tehdy znovu zasáhl generál Schmidt, který varoval paní Klepschovou, že další Peterovo setrvávání na tomto ústavu bude brzy znamenat nabídku členství v SS. Aby se této situaci vyhnuli, vrátil se Peter rychle do Žatce, kde ještě tři měsíce chodil na místní gymnázium. Ani ne šestnáctiletého ho hned v lednu 1944 povolali k obsluze protiletadlových kanonů (FlaK) na Mostecku. V lednu následujícího roku byl ale zatčen pro podezření, že byl zapleten do pokusu o dezerci svých tří kamarádů původem z Alsaska a taky pro neuctivé poznámky na konto vlády v hitlerovském Německu. 

„Ten výslech byl vlastně relativně mírný. Jednou jsem dostal pohlavek, když se mě ptali, do jaké strany jsem patřil před rokem 1933. Řekl jsem: ‘Do školky!’, což taky byla pravda, ne?“ vzpomíná Peter Klepsch na kriminálního asistenta Hassbergera a jeho výslechy u gestapa, po nichž putoval do vojenské věznice v Mostě. Z vězení si ještě vybavuje spoluvězně Busche, kterému se podařilo utéct a odešel do protektorátu připojit se k českým partyzánům.

Jak se blížila fronta, přišel počátkem května rozkaz odvést mostecké vězně „do bezpečí“ na západ. Peterovi se ovšem z pěšího transportu podařilo utéct díky náhodnému setkání se známým, který řídil povoz s německými uprchlíky, na který mladík naskočil. V poslední den války dorazil pěšky do rodného Žatce, kde se na ulici setkal s vojenským důstojníkem a pozdravil ho zdviženou paží. „Ode dneška zdravíme opět vojensky,“ odvětil důstojník a zasalutoval, což byl pro Petera důkaz konce nacistické éry.

V domě jeho matky seděli u jednoho stolu němečtí oficíři a propuštění političtí vězni a připíjeli si vzájemně na mír. Dne 9. května ráno přijela do Žatce Rudá armáda, Peter byl ale po dlouhém pochodu předchozího dne příliš unaven, než aby se podílel na událostech prvního poválečného dne.

Následující tři týdny strávil Peter Klepsch doma, v Žatci byl relativní klid. Až ke konci května se začaly objevovat zvěsti o tragických událostech v nedalekých Postoloprtech. „Ráno 3. června přišla moje sestra k posteli a řekla: ‘Musíš okamžitě ven na rynek, jinak tě zastřelí!’ Potom přijeli čeští vojáci na koních a s biči a hnali nás na žatecký rynek, tedy tržiště. Tam se všichni žatečtí Němci shromáždili a museli během dne po kolonách odcházet do Postoloprt,“ vzpomíná Peter Klepsch na okamžik bezprostředně poté, co Žatec opustila Rudá armáda a velení převzali vojáci Svobodovy armády. Ještě na žateckém náměstí byl svědkem vraždy poštmistra Ganzela, který se opozdil k nástupu a byl za to zastřelen. Před zraky ostatních shromážděných na náměstí vykrvácel.

Přibližně patnáct kilometrů mezi Žatcem a Postoloprty museli shromáždění muži urazit pěšky, Peter byl také v jedné z kolon. V průběhu pochodu byli Němci ještě jednou prohledáváni, vojáci jim zabavili i poslední cennosti (známý zlatník se pokoušel ukrýt sáček s diamanty v křeččí noře), poslední tělesná prohlídka následovala ještě v samotných Postoloprtech. U Petera ji prováděl vzdáleně známý Čech Jaroslav (Jaro), který se mu dle možností snažil pomáhat po celou dobu internace.

Již prvního dne stříleli českoslovenští vojáci v kasárnách do německého davu, tehdy šlo ještě spíše o omyl. Třetího dne, tedy v úterý 5. června 1945, se Němci shromáždili a byli rozřazeni do skupin, zejména podle míry účasti na nacistické vládě (členství v NSDAP, SS, Hitlerjugend, armáda). Peteru Klepschovi se podařilo vedoucímu postoloprtského tábora Markovi dokázat, že byl kvůli svému věznění v Mostě obětí nacistického režimu. To mělo pro jeho další osud zásadní význam. Spolu s asi dvanácti dalšími osobami směl zůstat na dvoře kasáren a nemusel v následujících dnech na popravu jako velká část shromážděných. Připadla jim „separátní role“ – role hrobníků obětí. „Bylo to preferenční zacházení, protože jsem byl údajně antifašista, což jsem díky generálovi částečně i byl,“ hodnotí to Peter Klepsch. 

Na dvoře kasáren zůstal Peter Klepsch do čtvrtka 7. června 1945. Přespávali na dvoře pod širým nebem. „Ve středu dostalo patnáct lidí jeden kus chleba. A k pití? Vím, že si mě den nebo dva předtím poslal kapitán Schön, to byl můj první velitel baterie v protiletecké obraně, toho jsem znal, k příkopu s jeho kloboukem, abych mu donesl vodu. A tak jsem mu přinesl klobouk plný vody. Na to si přesně vzpomínám. Já sám jsem nic nepil, protože v tom vodním příkopě plavaly kusy mrtvol,“ vzpomíná Peter Klepsch na podmínky v kasárnách. Zbytky lidských těl pocházely pravděpodobně od postoloprtských mužů, kteří byli v kasárnách internováni několik dní před žateckými.

Masové vraždy žateckých mužů se na dvoře kasáren neodehrávaly, Peter ale viděl minimálně jednu skupinu mužů odváděných z kasáren pravděpodobně na popravu. Pan Klepsch dnes ví, že popravy se odehrávaly v bažantnici v nedalekých Levonicích a střelbu slýchal od úterního večera po nocích pravidelně. Smrt se ale nevyhýbala ani kasárnám samotným: „Na dvoře to bylo asi dvanáct až patnáct lidí, které jsem viděl, že tam pohřbívali. A u dvou nebo tří jsem se na tom jako hrobník také podílel.“ Do paměti se Peterovi zapsala především středeční poprava pěti chlapců, kteří byli exemplárně potrestáni za pokus o útěk. „Kluky postavili k severní zdi kasáren a ke každému klukovi postavili jednoho střelce. A já vím jenom, že jednoho střelili do krku, vyrazil proud krve, jeden, dva metry daleko. A jeden volal svoji maminku, to jsem taky viděl,“ vzpomíná pan Klepsch, který poté dva z popravených chlapců pohřbíval. 

Přežít a zvládnout celou situaci pomáhala postoloprtským hrobníkům duševní otupělost. „Byli jsme tak nějak letargičtí. Já tedy každopádně. Byl jsem úplně chladný. Neměl jsem potom už žádný strach a nic takového. Jaro mi vyprávěl, že jsem se pořád ptal po příbuzných a on vždycky jenom řekl: ‘Je už po smrti.’“ Tentýž Jaro potom žádal Petera o radu, zda má dát ránu z milosti jednomu zbitému vězni, kterého Peter osobně znal. „Myslíš, že z něj ještě něco bude?“ ptal se a Peter odpověděl: „Nemyslím si.“ A Jaroslav muže zastřelil.

Ne každý z hrobníků situaci unesl, například Klepschův známý Langer, žatecký klempíř, raději zvolil dobrovolnou smrt. „Přihlásil se u Marka a řekl, že chce zemřít, že je důstojník a že už to nevydrží a že žádá o ránu z milosti. A potom řekl Marek, ještě dnes to slyším: ‘Co, ty chceš ránu z milosti? Máš ji mít!’ Potom vzal pistoli a střelil ho do temene.“ V noci ze středy na čtvrtek se Peter ještě s jedním kumpánem vplížili do kuchyně a hledali zbytky jídel. Byli přistiženi, vojáci za nimi hodili do místnosti granát. Jedna střepina pronikla Peterovi do nohy, ale jinak přežil bez úhony.

Den nato se směl s některými ostatními přeživšími vydat na pochod zpět do Žatce. Ještě po cestě ale musel přihlížet zastřelení pátera Gabriela z žateckého kláštera, který už neměl sílu v pochodu pokračovat. Někteří žatečtí muži, třeba Heinrich Giebitz (nynější soused pana Klepsche v městečku Spalt, v době pořízení nahrávky ještě naživu), ale v Postoloprtech zůstali minimálně další dva dny. 

Po příchodu do Žatce strávil Peter dvě noci ve sběrném táboře u řeky Ohře, než přišel známý obecný sluha ze Staňkovic, rodiště Peterovy matky. Měl uniformu a červenou pásku na paži. Posílal ho národní správce statku Hudec, na jehož pokyn doporučil Peterovi, aby se příštího dne přihlásil na nabízené práce. Tak se dostal na někdejší statek svého strýce Karla Brandtnera, kde u nové majitelky Nadi Průchové pracoval při sklizních chmele a řepy až do září.

V září se směl přestěhovat do budovy staňkovického zámečku, kde po dlouhé době získal vlastní pokoj, který obýval až do odsunu v březnu 1946. Ve Staňkovicích se Peter znovu setkal se svojí matkou, která byla nejprve s ostatními žateckými ženami internována v budově někdejších kasáren SS, poté strávila nějaký čas v nemocnici, dokud si ji na práce nevyžádal předseda staňkovického národního výboru, který pomohl řadě Němců.

V březnu 1946 odjel Peter Klepsch s matkou, sestrou, švagrovou, dvěma tetami a sestřenicemi transportem v dobytčím vagonu přes Cheb do americké okupační zóny Německa. Tam byli odvšiveni a Peter se potom vydal přes Wurzburg do Schotten, kde ho ubytoval jeden místní továrník, známý jeho otce. Do roku 1948 doháněl zanedbané vzdělání, potom se přestěhoval do Schwabachu a věren odkazu otce se vrhl na obchod s chmelem, kterému se věnoval až do odchodu do důchodu v polovině devadesátých let. Československo navštívil poprvé ještě před pádem železné opony s manželkou a jedním německým novinářem. V levonické bažantnici, místě poprav žateckých mužů, nalezli v té době jen amatérsky vyrobený kříž a cedulku s číslem 536.

Peter Klepsch dnes žije ve městě Spalt, v oblasti, která je podobně jako Žatecko proslulá pěstováním chmele. Napsal tři naučné knihy: o napoleonských válkách, dinosaurech a o námořnictvu. Má dva syny, každý z nich rozvíjí jednu z otcových vloh – jeden je profesorem, druhý obchodníkem. „Doufali jsme, že se Češi pod vlivem Američanů nad námi slitují, zvláště když jsme nebyli politicky aktivní,“ popisuje ještě atmosféru po druhé světové válce v Československu. „Ale byl to omyl.“

Petr Klepsch dnes žije v domově seniorů ve Spaltu u Norimberku.

Prof. Dr. rer. nat. Adalbert Wollrab se dožívá 95 let.
Profesor Wollrab patřil k těm německým bohemistům, kterým bylo smíření Němců a Čechů blízké i v těžkých dobách studené války. Podporoval “Žateckou cestu” Spolku pro podporu německých Čechů a po pádu komunismu byl prostředníkem mezi oběma stranami. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze jej v roce 1992 jmenovala čestným členem a Česká společnost chemická jej v následujícím roce vyznamenala Hanušovou medailí. Od roku 2002 je členem Sudetoněmecké akademie věd a umění v Mnichově.

Adalbert Wollrab se narodil 9. června 1928 v Žatci. Jeho rodina byla po skončení války uznána za antifašistickou. Proto mu bylo po válce v sedmnácti letech umožněno zůstat v Československu. V letech 1952-1958 studoval v Praze chemii a získal doktorát. Poté se věnoval výzkumu v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd v Praze. Po sovětské invazi uprchl v roce 1968 do Spolkové republiky. Po třech letech vyučování na gymnáziu mu byla nabídnuta profesura v Giessenu. Tam dlouhá léta vedl Ústav pro didaktiku chemie. Kromě mnoha vědeckých publikací napsal také tři učebnice, včetně učebnice organické chemie, která byla opakovaně vydávána.

“Bert” Wollrab, jak mu říkají přátelé, se od osmdesátých let 20. století angažuje ve prospěch památky německého dědictví v Žatci a historického přehodnocení válečných a poválečných událostí v Žatci a Postoloprtech. Přitom patří k těm rozlišujícím lidem, kteří se nenechávají strhnout smutkem, bolestí a nenávistí. Přes všechny politické vášně a odpor hledal možnosti dialogu, osvěty a smíření mezi často zatvrzelými frontami sudetských Němců a Čechů. Jeho znalost českého jazyka a porozumění mentalitě dlouholetých spoluobčanů na druhé straně Šumavy z něj činily vhodného prostředníka. Jako tlumočník byl nápomocen při mnoha jednáních a publikacích.

Nadační spolek Saaz-Žatec panu Adalbertu Wollrabovi z celého srdce děkuje za jeho práci ve službách česko-německého smíření a přeje mu vše nejlepší k jeho narozeninám.