Blog Otokar Löbl  MF iDNES

tak se dnes ttéž označuje české pohraničí ve kterém žili dříve převážně Němci. Existuje více výkladu ke vzniku tohoto pojmenování. Zabývá se tím historická geografie ( http://cs.wikipedia.org/wiki/Sudety ) a v podstatě se tento pojem vžil teprve začátkem minulého století a to nejen pro tuto oblasť, ale také pro německé obyvatele v těchto krajích.

Pod tímto názvem vznikla politická strana, sudetoněmecka (SdP) která však zdaleka nezastupovala všechny Němce v ČR. Sutedy, sudetští Němci jsou podle mého názoru pojmy spíše politické, než geogragické a etnické. Potvrdily to také rozdílné výsledky k parlamentním volbám v roce 1935 a komunální volby v roce 1938, ve kterých dosáhla SdP již 90 procent hlasů, které však probíhaly v cela jiných společenských konstelacích a politické situaci, do kterých zde nehodlám vstupovat. Toto platí samozřejně také pro Němce v dnešním Německu dnes, 61 let po vyhnání, či tzv. „organizovaném odsunu”. Mnoho starších se považuje za Starorakušáky a někteří jsou hrdí že byli obyvatelé z Böhmen (zemí království Bohemia). Tím že dříve v německé a latinské literatuře toto slovo použivalo a spojovalo tak Čechy, Němce a židovskou populaci v království. Jungmannovi však nezbývalo nic jiného než přeložit slovo Böhmen jako Čechy. Po vzniku protektoratu Böhmen und Mähren (Protektorat Čechy a Morava) tento název ovšem dostal více než nepříjemnou příchuť, které se do dnes nezbavil. Což je více než pochopitelné.

A tak vzniklo podivné slovíčkaření, někdy oprávněné, ovšem někdy naprosto směšné. Tak jak dříve Němci všechno co mělo slovanské názvy poněmčili, počínaje u vlastních jmen (například Nožička – Noschitchka) , tak se tomu stalo v první republice a za totality zase obráceně (Salzmann – Slánský atd) Přestože v německém tisku ze používají vždy české názvy z německými v uvozovkách, tak se v České republice stále používají české názvy i pro německá města a to nejenom v tisku ale i v informačních brožurkách a dokonce při prohlídce Karlštejna. Toto není však pouze jen nevkusné a šovinistické, ale trapné, směšné a nedůstojné. Tak jako dříve zamozvaní badatelé sudetoněmeckých dějin vytvářeli baje o osídlování pohraničí, někteří dokonce prohlašovali že jediné české město Tábor, tak se snažili hlavně komunisti a nationalisti všechno co by mohlo jen zavánět němčinou zamlčovat a vymazat z dějin českých zemí. Toto se skutečně do určité části podařilo.

Velkým nedostatkem a chybou je že sudeští Němci nejsou schopní reflektovat na svůj vývoj v 30 letech a během světové války a májí zkreslené dějinné představy. Toto je ovšem také pochopitelné, nebo´t tato generace výrůstala v nationalně socialistické totalitě a školství. Podobné je to ovšem také v určité české části společnosti. I když v jiném podobě.

Samozřejně by se dalo na tomto a podobných tématech diskutovat dlouho a je o tom již hodně napsáno. Já osobně bych však chtěl rozvíjeti diskuzi ne v tomto skoro již syntaxním výkladu vývoje a dějin česko -němckých (příčina – důsledek) , také ne budˇ a nebo, ale spíše ve smyslu, takto i taktéž (Sowohl als auch) či hledat nové odpovědi na otázky, které vznikají z toho co se nesmělo stát.

zveřejněno 22. srpna 2007

Vladimír Kučera

V prosinci roku 1989 se vrátil do osvobozeného Československa stařičký prezident Edvard Beneš.
Strávil v newyorské emigraci dlouhých jedenačtyřicet let. Byl ale dál čilý a vìděl přesně., co je jeho prvním úkolem: “Tož heslem naším bude: Všude a ve všem odkomunizovat republiku!” Pan prezident se na komunisty velmi zlobil. V osmaètyřicátém ho přimáčkli ke zdi, dopustil se pak řady chyb a selhání a skončil jako vítěznou stranou vysmívaná figurka. A to Beneš nikdy nezapomínal…
“Volal jsem je ve své žeši k umírnìnosti, k smířlivosti a ke vzájemnému pochopení. Zdùraznil jsem, že politika v demokracii není diktát jednìch proti druhým, nýbrž dohoda a porozumění…” Prezident zatal zuby a pokračoval: “Celý svět dnes ví, jak na to odpověděli naši komunisté: zradou, násilnictvím, koncentračními tábory pro naše české lidi, bolševickým běsněním, pokusem zničit naši demokracii a zavést u nás komunismus a totalitní režim…” Samozřejmì všichni vìděli i další: spolčením se se zahraniční mocností proti vlasti. Vyvlastněním soukromého majetku, tzv. třídnizací. Atd.
“Naše vláda, vidouc, co znamenala zrada komunistù, právem se rozhodla vyčistit republiku od těchto zrádných elementù,” volal Beneš ohnivě. A národ vìděl, co to znamená: Odsun! Hezky všichni třicet kilo osobního majetku a mašírujte si do Sovětského svazu, když jste ho tolik milovali! O komunistickém vùdci Gustávu Husákovi se dokonce proslýchalo, že chtěl svého času podstatnou část území republiky, Slovensko, třdně připojit k Sojuzu respublik svobodnych… “Když jste tam tak chtěli, tak si tam jděte,” znìl spravedlivý hnìv lidu.
Podle tzv. Benešova dekretu směl zùstat v Československu jenom ten komunista, který prokázal, že se aktivnì podílel na protikomunistickém odboji. Nejčastější dùkaz, který členové KSČ uváděli, totiž: “Byl jsem u nich, abych to zevnitř rozvracel,” neobstál. Těžko se bránili i tzv. osmašedesátníci. Ještě tak vylouèení z let 69-70, tam revoluèní orgány dokázaly přimhouøit oko, ale ti jenom “vyškrtnutí” mìli velké problémy s uznáním, že nejsou soudruhy k odsunu, ale obèany k dalšímu spolužití.
Milion členù strany putoval ve vagonech ČSD smìrem k Čierné pri Čope. Z Brna byli vyexpedováni už dříve, při tzv. divokém odsunu. Pěšky. Špatně se šlo zejména nejstarším zasloužilcům a malým pionýrùm a jiskřičkám.
Edvard Beneš odmítal excesy odsunu, ale vnitřně vìděl, že když se kácí les, létají třísky. Nějaké to znásilnění soudružek, pomučení těch , kteří nepadli do oka, obšasné skupinové popravy bez soudu, to byly záležitosti sice politováníhodné, ale při tak velkém úkolu… “Slyším z nìkolika stran, že tu a tam se nepostupuje vždy tak, jak by se postupovat mělo. Tato otázka však vyřízena být musí a jsem přesvědčen, že vyřízena bude,” řekl prezident.
Výsledek třídního antikomunistického vyčistování zemì mohl pak Edvard Beneš shrnout v dojímavém projevu o Vánocích 1990: “Letošní Vánoce nabývají zvláštního významu a charakteru také tím, že je ve své vlasti slavíme poprvé bez komunistù.” Drtivá vìtšina obèanù, která si tento projev vyslechla, pak – když se těšila s vánoèními dárky, které si přinesla k Ježíšku z komunistických bytù – dodala: “A tu svou jolku ať si slaví tam, kam je srdce táhlo!”

 Vladimír Kučera

MF DNES 20. 05.2005, rubrika Nazory