Projev při odhalení pamětní desky nevinným obětem v Postoloprtech 3. června 2010
PhDr. Michal Pehr, Ph.D.
PhDr. Michal Pehr v Postoloprtech
Vaše excelence. Důstojný pane. Vážený pane starosto. Dámy a pánové. Je mi ctí, že mohu promluvit na našem dnešním setkání. Sešli jsme se tu dnes u příležitosti odhalení pomníku nevinným obětem postoloprtského masakru z jara a léta 1945. Přál bych si, aby pro celé Postoloprty se tento pomník stal symbolem odsouzením špatného a přihlášením se k dobru. Když jsem řekl odsouzením špatného, tak mám především na mysli válku – druhou světovou válku. Vím, že jsou lidé, kteří mají tendenci říkat, v duchu Clausewitzových slov, že válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky. Já ovšem patřím k lidem, kteří válku a vše, co je s ní spojené radikálně odmítám a přikláním se k názoru československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který kdysi řekl: „Na světě by mohlo být moc krásně, kdyby nebyly války. Jenže … Ono v každém z nás je něco špatného. A ve válce se všechno špatné v nás provalí. Když je mír, tak učitelé, mámy a jiní andělé můžou udělat leccos, aby to špatné z nás dostali ven. Ale pak přijde válka a udělá z nás zase zvířata. Pro tohle je především nenávidím války. Ne tak pro všechno to mordování jako pro tuhletu degradaci člověka.“
.
Postoloprtský masakr je příkladem této degradace. Dnešní člověk se ptá, jak k tomu mohlo dojít? Jak to, že tu bylo postříleno více jak, 763 obyvatel jenom proto, že byli Němci? Jak to že Postoloprty se staly místem jednoho z největších masakrů německého civilního obyvatelstva? Co se to tu vlastně stalo?
.
Odpověď na to, co se stalo v poválečném Československu, musíme hledat ovšem právě v době války. Po šesti hrůzostrašných letech války se rodila nová doba. Země byla osvobozena od okupantů a její obyvatelé byli plni ideálů a nadějí v lepší zítřky. Radost z konce války ale současně i válečné trauma – to byl snad ten nejsilnější pocit, který ovládl naši společnost. Václav Černý popisoval tuto dobu jako marné snažení v boji s běsy.
.
Na jedné straně tu bylo obrovské nadšení, na straně druhé obrovská anarchie a zmatek. Bylo to ovšem pochopitelné. Po šesti letech nastala doba vyrovnávání účtů, zvláštní forma naší československé revoluce, vyplývající z toho, že jsme malý národ, který čelil nebezpečí zničení a dlouhou dobu musel čekat na to, aby se mohl projevit. Lidé byli jako by opilí svobodou, plni euforie a nadšení. Docházelo k takzvané národní očistě, nebo chcete-li, k jistému vyrovnávání se s minulostí, což je neustále se opakující fenomén českých dějin. Tancovalo se a všichni byli plni radosti. Válka je konečně za námi, jsme svobodni a nyní nastává onen šťastný čas, kdy bude možné budovat nové Československo, čas nadějí, plánů a přání. Všichni se snažili co nejrychleji obnovit naši republiku. Snad nejlépe tuto podivnou dobu vystihl český historik profesor Josef Šusta, který krátce před svou sebevraždou v květnu 1945 řekl svému příteli: „Co je člověk? Před našimi okny stojí ruský tank. Děvčata obletují Rusy. Je tam i moje vnučka. Jeden hraje na harmoniku a mládež se raduje a tančí. Mezi nimi leží čtyři těla mrtvých Němců. Leží jako housky a nic tančícím nepřekážejí. Nevěřil bych, že je to možné, kdybych to sám neviděl.“
.
Protějškem euforie se stala atmosféra obav a strachu z rozpoutaných „revolučních“ běsů a nesčetné, často drastické akty ochlokracie. Ve jménu tzv. rychlé národní očisty docházelo k velkým přehmatům. Nastalo vyřizování osobních účtů, kdy kdekdo obviňoval toho či onoho z kolaborace. Byla spuštěna lavina denunciací, osočování, pomluv a pomsty. „Všechno, co bylo … temně živelného, zběsilého a chtivého, se plně projevilo“, napsal Václav Černý. Lůza ucítila příležitost a naše obnovená státní moc se bohužel nedovedla od těchto aktů zlovůle distancovat, naopak jich často využívala. Tehdy se podle Černého také rodilo osudové pravidlo našeho národního života: podlehnout na každé křižovatce lůze.
.
Charakteristickým bylo působení revolučních gard, které měly sloužit k ochraně národního majetku a bezpečnosti, ale ve skutečnosti se často podílely na loupení a rabovaní (pročež je lid po straně nazýval „rabovacími gardami“), ale též na týrání a lynčování zajatých německých vojáků i civilistů, nebo skutečných či domnělých kolaborantů. Tyto gardy přitom v převážné většině netvořili aktivní odbojáři z doby okupace, ale spíše revolucionáři „poslední hodiny“, z nichž mnozí ještě před několika týdny chodili za rum a cigarety na mimořádné směny do továren, horečně pracující pro německý válečný průmysl.
.
V této podivné době také dochází vedle jiných akcí k postoloprtskému masakru. Ve jménu národní očisty, ze závisti, touhy po majetku, ale také pod heslem mrtvý Němec dobrý Němec dochází k nesmyslnému vraždění, z kterého se po vystřízlivění z poválečné euforie nakonec stává naprosté tabu. Tento obraz totiž nezapadá do všeobecného obrazu dějin této země, která neskutečně trpěla nacistickým terorem a diktaturou. Po mnoho let se tak o tomto hrozném tématu nemluví. Tuší se však o něm a za dva roky v roce 1947 dojde k exhumaci ostatků popravených. A však nadále se o tomto řadu let mlčí. Jsem rád, že přes všechno mlčení se našli lidé, kteří našli odvahu toto téma otevřít. Nebylo to snadné. Je však zapotřebí si připomínat i nepříjemné věci a bojovat za pravdu, jakkoliv je nepříjemná. Tento pomník se tak bude moci stát nejenom místem, kam budu moci přicházet potomci a pozůstalí, ale bude jistě také symbolem toho jak je nebezpečná a zlá je válka. Pevně věřím, že tento pomník má svůj smysl a že tu bude ještě dlouho připomínat smutné okamžiky našich poválečných dějin.
Reportéři ČR: Postoloprty
Ani zlo nacistů nás nezbavuje povinnosti mluvit o Postoloprtech
Praha – Ani zlo páchané nacisty za druhé světové války nás nezbavuje povinnosti mluvit o brutalitě po jejím konci. Na přelomu května a června roku 1945 zabila československá armáda spolu s revolučními gardami na osm set německých civilistů v severočeských Postoloprtech. Třetího června 2010 tady odhalili obětem masakru pamětní desku. Historiograficky je už masové zabíjení německého obyvatelstva poměrně podrobně zpracováno. “Tím, že tam byla umístěná pravidelná jednotka Československé armády, tak se to území mělo takzvaně vyčistit. Slova toho charakteru padla, že se má dbát, aby se co nejméně Němců dostalo přes hranici. To znamená, že je možno to tlumočit heslem mrtvý Němec, dobrý Němec,” vysvětluje historik Tomáš Staněk.
Už v roce 1947 speciální parlamentní komise Národního shromáždění zřízená na popud mezinárodního společenství musela konstatovat, že k masovému zabíjení v Postoloprtech docházelo. Bylo exhumováno celkem 763 těl. Podle historiků i pamětníků může být v masových hrobech v okolí Postoloprt ještě pět set až tisíc těl.
Parlamentní komise v roce 1947 vyslechla desítky československých vojáků, kteří mučili a zabíjeli. Často šlo o vojáky východní Svobodovy armády, kteří měsíc po válce žili stále ještě ve válečné psychóze, kdy nešlo zapomenout na zvěrstva nacistů, která zažili na východní frontě.
Nikdo z nich nebyl potrestán. Stejně by se na ně vztahoval tzv. “amnestijní paragraf”, který umožňoval nezabývat se zabíjením Němců až do 28. října 1945. Přesto se nechal slyšet žatecký vyšetřovatel Pavel Karas, prošetřující před třemi lety postoloprtské události, že by masakr posuzoval jako genocidu, kdyby to bylo možné.
Severočeští policejní vyšetřovatelé před třemi lety označili za hlavní viníky masakrů místního policistu Bohuslava Marka a důstojníka Svobodovy armády Vojtěcha Černého, dnes už mrtvé. Historici ale nepochybují, že hlavní organizátoři etnické čistky seděli mnohem výše.
Starosta byl proti. Než poznal rodinnou historii
Hlavním iniciátorem vzniku symbolické desky na paměť měsíc po válce zabitých Němců byl Otakar Löbl, který v sedmdesátých letech minulého století emigroval z komunistického Československa do Německa. Sám pochází ze žatecké kdysi početné česko-německé židovské komunity, která byla téměř celá vyvražděna německými nacisty. Pětašedesát let po válce se pokouší slepovat střepy kdysi bezkonfliktního soužití mnohonárodního společenství.
Původně byl proti vzniku pamětní desky postoloprtský starosta Miroslav Hylák, nechtěl prý jitřit minulost. Jenže pak se mu matka pocházející také ze smíšeného manželství svěřila s rodinnou historií. Jeho strýc, tehdy patnáctiletý chlapec, byl také odveden do kasáren a zabit. To ovlivnilo změnu starostova postoje.
Vězněno, mučeno a vražděno
Text na desce (“Všem nevinným obětem postoloprtských událostí května a června 1945”) je výsledkem složitých kompromisů místních zastupitelů, z nichž část nesouhlasila, aby na desce byla jakákoli zmínka o tom, že byli po válce masakrováni právě zdejší Němci.
S tím se nechtěli smířit dva čeští občané, kteří v postoloprtských kasárnách, kde docházelo na jaře pětačtyřicátého k mučení a vraždám, sloužili jako vysokoškolští absolventi v polovině osmdesátých let minulého století. Právník Petr Zemánek a zemědělský inženýr Zdeněk Černý se pokoušeli počátkem května domluvit s dnešní majitelkou postoloprtských kasáren Hanou Elsnicovou, aby na svém objektu s krvavou pověstí zavěsila pamětní desku, kterou si nechali vyrobit za vlastní peníze a která prý bez ideologické cenzury vysvětluje, co se tu odehrávalo (“Zde bylo vězněno, mučeno a vražděno německé obyvatelstvo”).
Kasárna nebudou kasárna, ale Eden
Jenže majitelka kasáren odmítla novou desku převzít. “Kasárna nebudou kasárna, ale měl by tady být dům pro seniory s pracovním názvem Eden,” hají se majitelka kasáren. “Vždycky v Postoloprtech žili Němci s Čechy v symbióze, a proč by to tak nemělo být v Edenu?” dodává. Součástí domu pro seniory má být nicméně také muzeum “Postoloprt jako takových, ale i slavné a neslavné minulosti této budovy”.
Video archiv vysílání reportáže reportéři ČT z 3. lčervna 2010
Židé, Žatec a Izrael
Žatecká synagoga
Židovský hřbitov v Praze, kde údajně stvořil rabi Löw Golema, jistě zná každý. V pražském ghettu je krásně zrestaurovaný a je jedním z poutačů židovské kultury v českých zemích a vábí ročně tisíce návštěvníků. Ale co je s dalšími židovskými obcemi v České republice, například u nás v tehdejším pohraničí, s převážně německými obyvateli? Z těchto měst, která měla více než 10.000 obyvatel, měla města Teplice (Teplitz Schönau a Turn – Trnovany), Karlovy Vary a Žatec při sčítání lidí v roce 1930 nejvyšší podíl na celkovém počtu obyvatel, a to více než 10 procent. Celkem se hlásilo k židovskému náboženství nebo národnosti více než 25.000 obyvatel v tehdejších Sudetech. (V Československé republice celkem cca. 205 000). Kde zůstali tito lidé, kterým se Praze vyčítalo, že nejsou Češi a v Žatci, že nejsou Němci?
Jako žatecký rodák s židovskými kořeny a zájmem o minulost mého rodného města se stala tato otázka pro mou osobu více než srdeční záležitostí. Genocid nacistů spáchaný na židovských obyvatelích Žatce, následná ignorace a nevraživost komunistického systému vůči židovské minulosti mého města přece nemůže být korunován zapomněním. Jistě mají také dnešní obyvatelé Žatce právo znát skutečnou minulost města a podíl židů na hospodářském a společenském vývoji tohoto města před 2. světovou válkou. Je nutné tuto minulost poznat a zveřejnit.
„Neboť ne minulostí jsou dějiny, ale vědění lidského ducha o minulosti. Toto vědění je jediná forma, ve které jsou minulosti neminulé a přistupují k nám jako dějiny.“ J. H.Droysen, metody dějin
Na základě této motivace se náš spolek (Förderverein der Stadt Saaz/Žatec e. V Německu – Nadační spolek Žatec), jehož jsem předseda, se rozhodl navázat spojení s Židovskou obcí Teplice v Čechách pod kterou nyní spadá město Žatec. První setkání se uskutečnilo v listopadu 2003 v žateckém hotelu „Motes“. Následně jsme společně podepsali smlouvu o spolupráci při podpoře revitalizace žateckého židovského hřbitova a jeho znovuotevření. Toto se uskutečnilo při příležitosti slavností 1000letého výročí první zmínky písemně zmínky o městu Žatec v roce 2004 a to ve spolupráci s Mgr. Petrem Šimáčkem, který zastupuje Sdružení rodáků a přátel města Žatce. Společně jsme také do těchto akcí zapojili bývalé německé rodáky města Žatce žijící nyní v Německu.
Při příležitosti vzpomínkové akce 70letého výročí vypálení žatecké synagogy v roce jsme společně s předsednictvem Židovské obce Teplice představili náš projekt „Židé na Žatecku“, který je pilířem našich aktivit v rámci „Žatecké cesty“. Obsahově tento projekt zahrnuje revitalizaci žateckého židovského hřbitova a vybudování památníku pro židovské oběti holocaustu žateckého regionu, zřízení homepage o tomto projektu na internetu a výstavu o židovské minulosti Žatce v listopadu 2010, která se má stát po reorganizaci muzea stálou výstavou. Též dokumentace o leteckém mostu Žatec- Ekron,Tel Nef (Haifa) a pomoci Československa státu Izrael, bez kterého by podle názoru prvního izraelského presidenta Ben Guriona nemohl stát Izrael vzniknout, je součástí našeho projektu „Židé na Žatecku“
Společně se zástupci předsednictva obce, Oldřichem Látalem, Michaelem Lichtensteinem a zástupcem žateckých rodáků Petrem Šimáčkem jsme se zjistili, že je nutné získat přímé svědectví lidí, kteří bydleli před válkou v Žatci, a kteří se podíleli aktivně na leteckém mostu. Tito lidé ovšem nyní žijí skoro jen v Izraeli a proto jsme se rozhodli uspořádat pracovní cestu do Izraele. Nadační spolek zajistil finanční zdroje a tak jsme mohli tuto cestu uskutečnit. Olda a Michal se obrátili na velvyslanectví České republiky v Tel Avivu a na izraelské v Praze a zajistili jejich podporu a také část programu. Také se jim podařilo získat průvodce v osobě pana Nabila, který nás očekával při příletu na letišti Ben Gurion a byl nám celou dobu pobytu připraven pomoci. Díky houževnaté aktivity předsednictva židovské obce jsme získali také finanční podporu izraelské aerolinky EL AL. Petr Šimáček zajistil setkání s Norikem Harelem, který je veteránem a pamětníkem událostí v letech 1947- 48 o pomoci Izraeli. Gábina Becková, dcera mého zesnulého spolužáka a přítele ze Žatce Karla Becka a členka židovské obce, navázala na rodinné vztahy z paní Rozanou Brösslovou, která pobývala před válkou a po ní na Žatecku a přežila útrapy holocouastu v Terezíně a nyní žije v Tel Avivu. Díky paní Brösslové se nám také podařilo setkání s dalšími rodáky a pamětníky.
Předávání publikací o Žatci velvyslanci T. Pojarovi v Tel Avivu. P. Šimáček a O. Löbl
Po příletu do Tel Avivu nás po chmurném počasí v Čechách přivítalo slunce a moře. Bohužel jsme však neměli možnost této lákavé nabídky využít. Hned první den po našem příletu jsme byli pozváni k paní Brösslové, kde jsme začali s natáčením a rozhovorem na kameru. Následně jsme byli celé odpoledne přijati velvyslancem České republiky, panem Tomášem Pojarem, kterému jsme představili náš projekt a města Žatec a Teplice. Následně jsme společně s tiskovou mluvčí paní Marií Šternovou, ekonomickým atašé Jakubem Šlosárkem projednali a domluvili další spolupráci a to nejen na projektu, ale i prezentaci historického města Žatce, jako významné chmelařské oblasti a lázeňského města Teplice v Čechách.
na letecké základně z Norikem Harelem
Druhý den jsme se již brzo ráno vydali na cestu na vojenskou základnu Camp David v Ramatu nedaleko Haify. Cestu do Haify jsme podnikli vlakem a tam nás již očekával pan Nabil, který nás odvezl přímo na vojenské letiště Camp David, kde nás již očekával pan plk. Nori Harel. Po prohlídce letiště a historického muzea Campu jsme celé odpoledne natáčeli rozhovor s Norikem Harelem a s izraelskými letci. Doprovázel nás též plk. Libor Kutěj – vojenský zástupce velvyslanectví a jeho asistent nprap. Jaroslav Smrž. Uvolněná a vstřícná atmosféra, která vládla na letišti nás udivila, vždyť tento stát je v neustálém napětí a ohrození a v podstatě vládne stále válečný stav. Tento pocit zvýšil náš celkový pozitivní vztah k těmto rozhodným obráncům židovského národa.
Pan Popper, rodák z Bezděkova u Žatce v Tel Avivu
Ve středu jsme se rozjeli do Hulonu, co je též nedaleko Tel Avivu, na pozvání do rodiny pana Poppera. Pan Dyk Popper je 90letý veterán a rodák z Bezděkova u Žatce, kde jeho rodiče byli obchodníky z chmelem, za války bojoval Royal Force v Anglii a vrátil se v roce 1945 do Žatce, kde byl následně mechanikem na letišti a zajišťoval letecký most. Nyní žije se svojí druhou manželkou v Izraeli. Přijetí bylo velice srdečné a pan Popper byl nejvíce potěšen a nadšen přítomností Gábinky Beckové a nemohl pochopit, že ještě ve svých letech se setká z krásnou a mladou židovskou holkou ze Žatce. Byl z toho celý pryč a měl strašnou radost. Jeho oči zářily a velice radostně nám líčil své vzpomínky na své rodiště a Žatec. Předali jsme mu knihu o Žatci a Olda s Michalem o Teplicích. Byli jsme velmi dojatí, a když jsme večer odjížděli, po natáčení naší dokumentace a rozhovoru, tak jsme měli sami srdcích více než hezký pocit ve vykonání dobrého skutku a měli slzy v očích. Unaveni a šťastni jsme dojeli do našeho hotelu.
u zdi nářků v Jeruzalemě
V ranních hodinách jsme příští den, ve čtvrtek, vydali na studijní cestu do Jeruzaléma. Zde jsme se setkali s redaktory předních izraelských novin a představili jim náš projekt. Následně jsme si prohlédli historický Jeruzalém a u zdi nářků jsme všichni na připravených lístcích zastrčili naše přání do zdi. Celá atmosféra z nás udělala zajatce tohoto místa a zdálo se nám, že každá zeď dýchá na nás minulostí což jsme cítili hlavně u zdi nářků. Popsat tento zážitek ve městě, které je milníkem svatých knih je těžké a spíše uvnitř člověka a určitě žádá další návštěvu. Následně jsme ještě navštívili autobusem rodiště jednoho z nejznámějšího z židů, Ježíše v Betlému v palestinské autonomní oblasti. Přechod do tohoto území byl dost depresivní a cítili jsme se vráceni do časů železné opony. Pouze nutnost této vysoké zdi a ochranných opatření na Checkpointu do Betléma, jako obrana před teroristickými činy a fanatismem části palestinských obyvatel nás smiřuje s realitou. . Rychle se vracíme do Jeruzaléma a v kavárně nedaleko Damaškanské brány se z tohoto zážitku zotavujeme a vyčerpaní dojíždíme vlakem do Tel Avivu.
Paní Krátká/Steinová ze Žatce a P. ŠImáček
V pátek se nám podařilo dojednat setkání s paní Margit Krátkou, rozenou Steinovou ze Žatce. 90letá žatecká rodačka nyní žijící v rezidenci pro seniory v Seven Stars House asi 40 km od Tel Avivu v Herzleiya. Přijetí bylo opět velice srdečné. Paní Krátká nám vyprávěla své zážitky a vzpomínky na Žatec a též o svém pobytu v Terezíně. Ukázala nám mnoho fotografii, které má vystavené v pokoji a také foto prezidenta T. G. Masaryka, který je nejen u ní, ale u celé komunity českých Židů, kteří se pravidelně v Izraeli setkávají, uctíván. Také v celém bytě jsou obrazy ze Žatce, Prahy a také piano… Tak jsem se pustil do kláves, zazpívali jsme si české písničky a Michal si dokonce s paní Krátkou zatancoval. Zazpívali jsme si židovské písně a také zazněla Ta naše písnička česká. Vše jsme samozřejmě dokumentovali video záznamem. Loučení v pozdní odpoledne bylo znovu těžké a měli jsme všichni slzy v očích. Myslím, že více není nutné dodat.
V sobotu, tedy na sabat jsme nemohli mnoho podniknout a tak jsme natočili ještě další záběry s paní Brösslovou a následně jsme si prohlédli Jaffu, což je historická čtvrť Tel Avivu s pevností. Při společné pracovní večeři jsme shrnuli a vyhodnotili naše aktivity v Izraeli a pověřili každého účastníka vyhodnocením a prezentací dokumentů na výstavě o židech na Žatecku v listopadu tohoto roku v Žatci a dalším pokračováním našeho projektu.
V neděli, to byl náš poslední den v Tel Avivu, jsme se konečně dostali na pláž k moři. Ale počasí moc nepřálo a tak jsme společně se vydali na prohlídku města, malé nákupy a bleší trh. V pozdní odpoledne jsme odjížděli z hotelu na letiště a po velkém zpoždění jsme doletěli v noci do Prahy. Mohl bych napsat ještě o mnoho víc, neboť tato země je země zázraků, minulosti a i současnosti Doufáme, že toto nebyla naše poslední cesta do Izraele.
F O T O G A L E R I E http://otokarloebl.magix.net
Otokar Löbl
Po stopách žateckých Židů
na návštěvě u paní Bröslové/Vogel v Tel Avivu
TISKOVA ZPRAVA Frankfurt/ Praha /Tel Aviv – V Izraeli pobývala v minulých dnech skupina rodáků a dokumentaristů z města Žatec v Ústeckém kraji, německého Nadačního spolku Saaz-Žatec a Židovské obce v Teplicích, kteří mapovali rozhovory s pamětníky Židovské komunity v Žatci a také zaznamenávali výpovědi účastníků leteckého mostu z vojenského letiště ze Žatce do Izraele v roce 1948, jenž napomohl vzniku samostatného státu Izrael.
“Dokumentací židovských obyvatel města Žatce před první světovou válkou na základě archívních materiálů a svědectví Židů, kteří přežili holocaust v ČR a v Izraeli chceme představit konkrétní lidi, kteří v Žatci bydleli a podíleli se na hospodářském a společenském životě ve městě. Může to pomoci i proti mírnému antisemitismu, který zůstává skrytý, ale pořád existuje,” řekl Otakar Löbl, předseda Nadačního spolku Saaz-Žatec, který je duchovním otcem projektu na obnovu židovských památek v Žatci pod názvem Židé na Žatecku a postavení památníku.
Cílem projektu je představit široké veřejnosti a hlavně dnešním dětem a mladé generaci v Česku život a osudy Židů v Žatci a na Žatecku a zmapování pomoci mladému Izraelskému státu v roce 1948 prostřednictvím pamětníků, jejich písemných dokumentů, vzpomínek, ale také vyprávěním dosud žijících pamětníků v Izraeli i v Čechách.
„Přijal nás také velvyslanec ČR v Izraeli Tomáš Pojar, který uvítal naše aktivity a přislíbil spolupráci a pomoc. Také díky pracovníkům naší ambasády jsme mohli navštívit několik bývalých Žatečanů i vojenských veteránů, jejichž výpovědi a vzpomínky jsme natočili pro vznikající dokumentární film“ – uvedl předseda Sdružení rodáků a přátel města Žatce Petr Šimáček.
„Rozzářené oči nad oživlými vzpomínkami dnešních 80 – 90letých pamětníků – rodáků Žatce byly pro nás dostatečnou a mimořádnou odměnou. Stalo se jim poprvé v životě, co je v jejich izraelském domově navštívil někdo z jejich rodného města“ – řekl Otokar Löbl.
„Tento projekt Nadačního spolku Saaz-Žatec, který plně zapadá do plánovaných aktivit Židovské obce Teplice maximálně splnil naše očekávání s tím, že nejenom zmapoval osudy některých lidí ze Žatecka, a tím zaznamenal pro budoucnost nedocenitelné informace, ale připomněl těmto lidem život před jejich odchodem do státu Izrael, což jimi bylo přijato s velkou radostí. Projekt je výborně připraven předsedou Nadačního spolku Saaz-Žatec Otokarem Löblem a pro další společnou práci byla tato izraelská “mise” výchozím krokem s tím, že po projednání na představenstvu Židovské obce Teplice předpokládáme pokračování v těchto aktivitách“ – uvedl za Židovskou obec Teplice její předseda Oldřich Látal.
Účastníci mise představili přímo v Tel Avivu česká města Žatec a Teplice také tamním novinářům s cílem napomoci k vyššímu turistickému ruchu mezi státy Izrael a Česko.
Petr Simáček – Praha
Letecký most, Kafka, hřbitov. Památky i vzpomínky ožijí
Žatecký a lounský deník/ 17.03.2010
Významná židovská komunita, která byla před a během druhé světové války ze Žatce zcela rozprášena, zanechala ve městě množství unikátních památek.
Ty zatím jen chátraly, nový projekt Židé na Žatecku je ale má po desetiletích znovu probudit k životu. Stejně jako vzpomínky na spisovatele Kafku, ale i obyčejné lidi.
Projekt na obnovu památek rozjíždí Nadační spolek Saaz – Žatec, ve spolupráci s žateckými rodáky a Židovskou obcí Teplice. „Chceme obnovit kulturní dění v těchto památkách, připomenout historii. Židovské památky v Žatci by měly znovu žít,“ doufá v dobrý start jeden z duchovních otců projektu Otokar Löbl.
Na akcích se bude podílet i Gymnázium Žatec. Jeho studenti ve spolupráci s muzeem sbírají životní příběhy lidí, kteří v Žatci v bouřlivé válečné době žili. „Budou to akce ne na půl roku, ale třeba na pět let. Chceme, aby zmizely často zbytečné předsudky proti Němcům a často skrytý antisemitismus,“ pokračoval Löbl.
Projekt Židé na Žatecku je rozdělen do několika etap. Ta první už začala částečnou rekonstrukcí židovského hřbitova. S tou bylo započato v roce 2003. „Už je vidět kus práce. Opravili jsme střechy na obřadní síni i na správcovské budově, náhrobky byly upraveny, stejně tak zeleň. Letos chceme obnovit fasádu na obou objektech a vyměnit okna. Na víc bohužel zatím nemáme peníze,“ uvedl předseda Židovské obce Teplice Oldřich Látal. Židovský hřbitov v Žatci je už od roku 1869.
Tvůrci nezapomněli ani na synagogu, která fungovala ve městě od roku 1872. Ta patří k největším v ČR a už dlouhá desetiletí hledá využití. Zvenku sice byla opravena, uvnitř ale ke změnám nedošlo. Je v soukromých rukách, s majitelem ale prý město i autoři projektu jednají. Rádi by tam totiž umístili muzeum leteckého mostu ze Žatce do Izraele. „Právě příští týden letíme do Izraele, setkáme se i s několika lidmi, kteří to tehdy zažili,“ vysvětlil Oldřich Látal.
Letecká pomoc mladému státu
Ze žateckého letiště totiž od května do srpna roku 1948 fungoval letecký most do izraelského Ekronu, který bojovníky v mladé zemi zásoboval zbraněmi a potřebným materiálem. „Žatecké letiště tehdy velmi napomohlo ke vzniku samostatného státu Izrael,“ zdůvodnil snahy o zbudování muzea Látal.
Ožít mají kromě památek také vzpomínky. Studenti sbírají osudy židovských obyvatel města, v listopadu by měla být v žateckém muzeu i výstava.
Připravuje se také konference o Kafkovi, který v Siřemi nedaleko Žatce strávil osm měsíců na přelomu let 1917 a 1918. Ta by měla proběhnout, společně s několika kulturními akcemi, někdy v roce 2012.
Autor: Hynek Dlouhý
Nevinným obětěm
Češi zavraždění Němci a Němci zavražděn Čechy budou mít v Postoloprtech společný pomníček
MARTIN KOMÁREK / MLADÁ FRONTA DNES
Vzpomínka na masakr
Zastupitelstvo města Postoloprt právě schválilo zřízení pietního místa. Připomíná všechny oběti května a června roku 1945. Tedy i obětí masakru sudetských Němců, za který je odpovědná Československá armáda. Je to opravdu významný krok k vyrovnání se s pravdou o minulosti?
Oběti
Na konci května a na začátku června 1945 shromáždila Československá armáda v Postoloprtech několik tisíc sudetských Němců (a jejich partnerů ze smíšených manželství). Nejméně 763 z nich (hlavně mužů) popravčí čety zastřelily. Zabity byly i některé ženy a pět chlapců mladších patnácti let.
Vyšetřování
V roce 1947 vyšetřovala masakr parlamentní komise pod vedením Dr. Bunži. Exhumovala mrtvé. Označila některé viníky. Po komunistickém převratu se však o vyšetřování přestalo mluvit. Masakr byl zapomenut.
Viníci nalezeni
V roce 2008 uzavřela další vyšetřování případu česká policie. Ukázalo se, že rozkaz k zastřelení pěti chlapců vydal kapitán Československé armády Vojtěch Černý. Z dalších vražd byl usvědčen postoloprtský policista Bohuslav Marek. Oba však zemřeli dříve, než mohli být obviněni.
Navrhl památník
Otokar Löbl byl členem vyšetřovací komise, kterou zřídilo zastupitelstvo Postoloprt. Komise navrhla postavit obětem masakru památníček. Návrh schválilo zastupitelstvo minulou středu.
ML DNES 9. listopadu 2009
____________________________________________________________________
Postoloprty jsou ospalé městečko na severozápadě Čech. Po ulicích se potloukají mládežníci a pokřikují na sebe. Brána k polorozpadlému zámku je zavřená. A za ní se v přerostlé trávě válí odpadky. Některé budovy včetně radnice však už mají novou fasádu. Z nevzhledné komunistické samoobsluhy je market COOP. Není o nic pohlednější, ale zboží je v něm dost.
Je středa 4. listopadu. V Postoloprtech se právě soudí minulost. Zastupitelé rozhodují, zda mají zbudovat pomník či pietní místo i těm, kdo byli zabiti na „nesprávné“ straně. V omšelé místnosti zasedá porota, která symbolicky řekne: Ano, i my Češi jsme byli zabijáci. Ano, i Němci, přestože vyvolali válku a způsobili nevýslovné utrpení, si zaslouží pomníček. Nebo to neřekne. Zůstane u názoru, který zastává většina Čechů, hlavně ti starší: Ti, kdo rozpoutali hrůzy války, si pietu nezaslouží.
Masakr
Dva obrazy, které dodaly Postoloprtům před více než šedesáti lety tragiku, se zdají dnes neskutečné.
Obraz první: Němečtí okupanti v posledním tažení ženou přes městečko Židy. Mají pracovat na stavbě nedalekého letiště. Někteří umírají po cestě, další už nemohou a jsou ubiti. Na ty, kteří přežijí, nečeká nic lepšího. Zabíjeny jsou i ženy a děti.
Obraz druhý, jen o měsíc či dva později: Ze Žatce jsou do Postoloprt svezeni Němci. Ale i Češi ze smíšených manželství. Zastřelit! Velí důstojníci nové Československé armády. V hromadných hrobech a s kulkou v týle končí několik set, možná až dva tisíce lidí, zejména bezbranných civilistů. Zastřeleno je nejméně pět chlapců. Umírají i ženy.
Zpět do současnosti: Radnice je sice zvnějšku omítnuta pěkně, ale jednací sál připomíná svým zařízením socialismus. Zasedání je veřejné. Veřejnost však představuje dvanáct lidí, z nichž většina jsou novináři. Zastupitelé mají přesilovku. Je jich osmnáct …
Ještě před jednáním mi starosta Miroslav Hýlek řekl: „Je potřeba udělat definitivní tečku.“ Sám byl dlouho proti, i když jeho babička byla mezi oběťmi masakru sudetských Němců. V rodině se o tom nemluvilo. O tom, že v městečku, jehož je starostou, byli postříleni nevinní civilisté, se dozvěděl až v devadesátých letech. Ještě v roce 2005 hlasoval proti pomníku. Teď změnil názor. Vražda je podle něj vraždou a nevinní jsou nevinní, ač Němci.
I když mnozí čtyřicátníci či padesátníci pořád nevěří, že se ve městě odehrála jatka, starosta neočekává velké protesty, i když jeho názor vyhraje. Naopak, minulost má být pietním místem s nápisem, který příliš nepobouří, uzavřena.
Vezmou nám chaloupky?
Postoloprtský soud nad minulostí se koná v horké době. Když si Václav Klaus vyžádal od hlav evropských států výjimku ohledně Lisabonské smlouvy, otázka takzvaných sudetských Němců opět ožila.
Asi tři miliony jich byly po válce vyhnány. V jejich domech, pokud nepadly za potravu vojenským újezdům, žijí Češi. Někteří se bojí, že mohou přijít o střechu nad hlavou. Je tento strach oprávněný?
Anděla Dvořáková, předsedkyně Svazu bojiníků za svobodu
Předsedkyně Svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková vzbudila pozornost 28. října, když kritizovala radnice, jež jdou takříkajíc na ruku sudetským Němcům a jejich spolkům. Možná mínila právě Postoloprty.
„Obávám se, že podle jednání a výroků pana europoslance Posselta nebezpečí ‚revanše‘ hrozí. Dle něho za tři miliony vysídlenců nemůže ručit, nemůže jim bránit, aby o navrácení majetku žádali jakoukoliv cestou. Kromě toho česko-německou deklaraci pan Posselt pokládá za cár papíru, říká.“
„Bylo by také dobré, kdyby se více studovaly záměry Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Tam pochopíte, že českým Němcům vůbec nejde o majetek, ale o území“, doplňuje v odpovědi na mou otázku.
Starosta Postoloprt se však ničeho podobného neobává: „Občas přijede nějaký autobus se zdejšími rodáky vysídlenými do Německa“, říká. „Ale lidé stárnou. Už sem nejezdí tak jako dřív.“
Ten „Sudeťák“
S nápadem postavit v Postoloprtech pomník obětem nepřišel landsmanšaft. Přišel s ním „Němec-Neněmec“ – Otokar Löbl. Živý pozůstatek střední Evropy lepších časů. Žatečák. Částečně Čech, Žid i Němec. Jeho rodina mohla jako jedna z mála německých po válce zůstat. Do Frankfurtu emigroval až po osmašedesátém, kdy Česko zabral Brežněv.
Je neuvěřitelně aktivní. Usiluje o smíření. V Žatci pořádá kulturní akce, semináře, opravuje kostel i židovský hřbitov. Živý inteligentní muž, trochu připomíná Bernda Posselta a má samozřejmě rád pivo a svíčkovou.
Na tvrdé jádro landsmanšaftu má skoro stejný názor jako Anděla Dvořáková. Domnívá se však, že i Svaz bojovníků za svobodu či kluby pohraničí trpí stejnou chorobou: „Jsem toho názoru, že tito lidé prožívají osobní identickou krizi. Po pádu železné opony se jim boří jejich čtyřicet let pečlivě budovaný, hýčkaný svět, který je v protikladu se skutečností. Některé jejich projevy mají již patologický charakter. Člověk nemůže svůj celý život žít jako oběť, aniž ho to poznamenalo ještě více. To platí samozřejmě pro obě skupiny.“
Dodává však: „To nijak nemění hlubokou úctu a pokoru před miliony padlých bojovníků za svobodu v druhé světové válce, kterou rozpoutal německý národní socialismus, a před oběťmi holocaustu.“
Jsou všichni Sudeťáci tak rozumní a smířliví jako Otokar Löbl? Většina Čechů si to nemyslí.
Prezidentův tajemník Ladislav Jakl tvrdí, že kdyby si Česko nevyžádalo výjimku z Charty práv EU, mohli by sudetští Němci vyhrávat u soudů: „Každý Čech, Němec či Kypřan může žádat cokoli. Je otázkou, jak bude s jeho žádostí zacházet soud a zda bude mít příležitost použít tezi o odstranění trvajícího stavu nespravedlnosti či diskriminace kvůli občanství.“
Politolog Bohumil Doležal
Politolog Bohumil Doležal, jenž byl jedním z prvních, kteří ještě jako disidenti poukazovali na to, že odsun Němců byl bezprávím, naopak poznamenává ironicky: „To, co jsme si nakradli, nám zůstane.“
Majetkové obavy mi při našem rozhovoru potvrdil před klíčovým jednáním zastupitelstva i starosta Hylák: „Povídá se, že někteří v Postoloprtech vystříleli celé rodiny, aby mohli zabrat jejich statky.“ Pomník, jako stvrzenka toho, že masakr byl a umírali nevinní, pak může být i jakousi první poukázkou k otevření majetkových nároků.
Stalo se to?
Postoloprtská radnice
Teď starosta řídí zastupitelstvo, které buď „poukázku“ schválí, nebo neschválí. O slovo se hlásí Václav Sedláček z Klubu pohraničí v Ústí nad Labem. Poukazuje na to, že nemáme smlouvu se SRN, a tedy žádné pomníky stavět nemusíme. Pietní místo pro Němce by byl nadstandard.
Hlavně se však tehdy prý nic nestalo.
„Vyšetřovalo se to několikrát, ale k žádnému výsledku se nedošlo. Není žádný policejní protokol, ve kterém by byl tento případ zachycen. Po válce se říkalo, že exhumovanými oběťmi byli Židé, kteří stavěli žatecké letiště. Verze o masakru se vynořila až v devadesátých letech“, tvrdí Sedláček.
Otokar Löbl, který žádá zřízení pomníku, prý chce udělat ze surových agresorů ubohé oběti. Většina zastupitelů je však informována lépe. Zřídili totiž komisi, která se masakrem zabývala. Vedl ji historik Michal Pehr. Ten nemusel zkoumat hroby, měl se o co opřít: „I v době poválečné, kdy protiněmecké nálady byly velmi silné, čněl postoloprtský případ do popředí“, říká. „Byla zřízena parlamentní vyšetřovací komise v čele s lidoveckým poslancem Bunžou. Ta exhumovala 763 lidských ostatků. Počet ale nebyl úplný.“
Jenže přišel osmačtyřicátý. Bunža emigroval. Strůjci masakru vstoupili do KSČ a Gottwald doporučil o tom nemluvit. Věděl však, co se stalo: „Stěžovali si mu němečtí komunisté“, říká Michal Pehr. Masakr vidí v kontextu války. „Němci za ústupových bojů vypalovali vesnice a vraždili zcela zbytečně civilisty. Nenávist vůči nim byla pochopitelná. Ale i tak vražda zůstává vraždou.“
Rozhodnutí
Zasedání zastupitelstva města Postoloprty 6.. listopadu 2009, vpravo starosta Miroslav Hylák (Deník/M. Strnadová)
To, že vražda je vražda, převažuje i v diskusi na postoloprtské radnici. Komunističtí zastupitelé sice protestují, ale jsou v menšině a čiší z nich rezignace.
Jejich odpůrce Miloslav Fišer mluví o tom, že není možné celou věc zastírat a že není možné poukazovat jen na to, že Němci byli viníky a že oni si začali: „Pokud budeme pořád požadovat oko za oko a zub za zub, tak se ničeho nedobereme. Pokud se nad takový pohled nedokážeme povznést, tak se s minulostí nevyrovnáme.“
Zároveň však říká: „Ale štve mě i přístup pana Löbla, který nás tlačí do nějaké formy.“ Město si má pietní místo navrhnout a zaplatit samo. Je to velice chytrý politický projev.
I starosta je chytrý politik. Má jednání pevně v rukou. Končí diskusi a nikdo příliš neprotestuje, smráká se a možná se chce i domů. Starosta navrhuje usnesení. Bude zřízeno pietní místo na hřbitově. Bude pro všechny nevinné oběti května a června roku 1945. Tedy pro Čechy i pro Němce.
Je to málo, nebo hodně? Otokar Löbl možná chtěl víc, ale asi nechtěl nikomu vnucovat svou vůli. „To je fantastické, jak to dopadlo“, libuje si. Každý krok k poznání pravdy a pokoře je pro tohoto „fanatika“ usmíření vítězstvím.
Němci? Ne, jen nevinné oběti
MF IDNES 6. listopadu 2009
V Postoloprtech bude pomník obětem poválečného masakru. Zastupitelé se konečně dohodli na textu
Postoloprty – Jiný text, než navrhoval německý krajanský spolek, bude na pietním místě, které v Postoloprtech na Lounsku připomene zabíjení nevinných lidí těsně po konci druhé světové války. Rozhodli o tom ve středu večer postoloprtští zastupitelé. Pro německé příbuzné obětí je ale nejdůležitější, že pietní místo vůbec vznikne. Stát má na postoloprtském hřbitově a stovky zastřelených – oficiální údaje hovoří o 763 mrtvých – připomene nápis v češtině i němčině: „Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945.“
Zástupce německého Nadačního spolku města Žatec Otokar Löbl postoloprtské rozhodnutí uvítal. I proto, že výrobu památníku zaplatí město samo, bez nabízených peněz z Německa. „Považujeme toto sebevědomé usnesení postoloprtských zastupitelů za významný zodpovědný krok přispívající k trvalému smíření a pravdivému výkladu našich dějin,“ uvedl včera Löbl.
Krajanský spolek přitom navrhoval text „Německým obětem postoloprtského masakru z roku 1945“. Pracovní skupina, již zřídilo zastupitelstvo, ale navrhla slovo „německým“ vypustit.
To, že krajanský spolek nabídl peníze na vybudování pomníku, vnímali někteří postoloprtští zastupitelé jako nátlak. „Pořád se Němců nějak bojíme. Musíme se k nim ale chovat jako sebevědomí partneři, vždyť vedle sebe budeme pořád žít dál,“ zdůraznil zastupitel Miloš Fišer, který se stejně jako starosta Miroslav Hylák vyslovil pro to, aby město nepřijímalo z Německa žádné peníze. „To je cesta, jak se s těmi událostmi za sebe můžeme vyrovnat,“ řekl Hylák.
O památník v Postoloprtech, kam čeští vojáci sehnali v květnu a červnu tisíce lidí ze širokého okolí, usilují Němci od 90. let. V samotných Postoloprtech se ale o událostech mnoho neví.
Byli to Němci? A byla v Čechách nějaká válka?
I ve středu večer se objevily názory, které střílení stovek lidí bez rozsudku a často i bez viny, zpochybňovaly. „Tady se vždycky tradovalo, že mrtví pocházejí z kolon zajatců, kteří tudy procházeli. Že by to měli být Němci, jsem se doslechl až po roce 1989,“ prohlásil Václav Sedláček z názorově extrémního Klubu českého pohraničí. Jeden z postoloprtských radních dokonce zpochybnil i debatu o datování masakru po konci války.
„O jakém konci války to mluvíme? Nás se válka netýkala, tady v Čechách žádná nebyla,“ odmítal podivně památník Jan Pelc.
Většina zastupitelů se ovšem vyjádřila opačně. „Ti lidé tady umírali, byla to prasárna. Nejde pochybovat o tom, že se to stalo,“ řekl Vladimír Pfertner. Při závěrečném hlasování byl jedním ze čtrnácti zastupitelů, kteří přehlasovali své čtyři kolegy a památník schválili. Přesné umístění na hřbitově i podobu pietního místa z několika možností vyberou radní do května 2010.
***
* Nápis na pomníku Slovo „masakr“ nahradily v Postoloprtech „události“ Text navržený komisí: Obětem postoloprtského masakru z roku 1945 Text schválený zastupiteli: Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945
Regionální mutace| Mladá fronta DNES – severní Čechy
Autor: Tomas Kassal