Přednáška Dr. Andrease Kalckhoffa v senátu ČR v Praze, 10. září 2004 na konferenci “Očima věku” při příležitosti tísíciletého milenia města Žatce.
Dva z nejvýznamnějších slovesných umělců německé literatury pocházejí z Čech: Franz Kafka a autor díla „Oráč z Čech“, Jan ze Žatce, který je v latinských pramenech střídavě nazýván Iohannes Tepla nebo Iohannes de Sitbor. Narodil se patrně v západočeské Šitboři v bývalém okrese Horšovský Týn, vyrostl v severozápadočeské Teplé, kde existovala latinská škola, ale většinu svého života strávil v Žatci. Studoval na univerzitě, každopádně i práva, a získal titul magistra. Uvažuje se o tom, že měl vztahy k pražské dvorské kanceláři, s největší pravděpodobností k Janovi ze Středy, který byl po dvacet let kancléřem císaře Karla IV. Dokonce bývá označován za jeho žáka, ačkoli přímý kontakt Jana ze Středy s Janem ze Žatce prokazatelný není.
Jan ze Středy, o němž ještě uslyšíme, zastával úřad kancléře do roku 1374. Rok poté je náš Jan poprvé písemně doložen v Žatci. Bylo by možné, že předtím působil v pražské dvorské kanceláři. Nejpozději od roku 1383 byl v Žatci městským písařem a notářem (civitatis notarius), neboť v tomto roce založil žateckou městskou knihu, původně soubor listin, později i se záznamy narativního charakteru. Kromě toho vedl Jan žateckou městskou školu (rector scholarum). V roce 1411 – tedy po více než pětatřicetiletém působení – se vzdal svých úřadů v Žatci, a stal se prvním notářem a městským písařem na Novém Městě pražském, které bylo založeno v roce 1348. O dva roky později – bylo mu tehdy asi 63 let nebo o něco více – onemocněl a někdy mezi červnem 1414 a dubnem 1415 zemřel. Zanechal po sobě pět dětí a vdovu jménem Klára.
Kromě svého slavného prozaického textu „Oráč z Čech“ známe od Jana ze Žatce už jen několik německých veršů. Formulářové sbírky, které sepsal – jde o vzorové listiny – souvisejí s jeho činností městského písaře. Pokud se tedy díváme na jeho životní dílo, těžko jej můžeme označit za spisovatele. Avšak tehdy se ještě mezi uměním a vědou nedělal tak striktní rozdíl jako dnes.
„Oráč z Čech“ je významný ze dvou důvodů. Je to první prozaické literární dílo napsané v moderní němčině a jeden z nejranějších humanistických textů, jenž vznikl severně od Alp. Jeho tehdejší sláva měla ovšem jiné důvody, o nichž je třeba promluvit. Autor si této slávy už neužil, protože největšího rozšíření dosáhla jeho skladba až půl století po jeho smrti, což bylo do značné míry zaviněno husitskými nepokoji.
Z doby mezi lety 1450 a 1550 se dochovalo 16 rukopisů a 15 tisků díla. Uvážíme-li, že je to jistě jen zlomek z tehdy rozšířených exemplářů, je jasné, že se Jan ze Žatce svým textem dotkl velmi aktuálního tématu. Originál díla se bohužel nedochoval; nejstarší rukopis pochází z roku 1449 a není ani z Čech.
V „Oráčovi z Čech“, rozčleněném na 34 kapitol, obžalovává „Oráč“ personifikovanou Smrt kvůli bolestivé ztrátě své mladé manželky Markéty. Oráč častuje Smrt nadávkami jako „škodícího nepřítele celého světa“, „hanebnou vražednici všech lidí“, proklíná ji „navěky“ a vyzývá Boha, aby ji vymýtil ze svého stvoření. Smrt za to Oráče nazývá pošetilcem, protože veškeré pozemské stvoření se musí nevyhnutelně „obrátit vniveč“; ona sama, Paní Smrt, je pouze „boží rukou, spravedlivě žnoucí žnečka“. Podle textu zemřela Markéta v šestinedělí dne 1. srpna 1400.
Tento přesný údaj poukazuje na to, že Markéta není literární postavou, ale že skutečně žila, ačkoliv manželka tohoto jména u Jana ze Žatce doložena není. Pokud byl osobní zármutek skutečnou příčinou vzniku díla, nedal se autor při vším patosu přece jen unést svou bolestí; strohá forma řeči a dialogu, která je převzata ze soudního procesu, i metaforičnost jazyka poukazují na jiné cíle. Autor se označuje za oráče, jehož pluh je „z ptačího šatu“ – je to tedy pero. Jakožto protihráče smrtonosné žnečky, Paní Smrti, si tedy musíme představit Oráče jako rozsévače, který osívá pole a stará se, aby vydalo plody. Argumentují zde tedy proti sobě život a smrt, tento svět a onen svět.
Před rokem 1411 – autor se zde označuje ještě jako civis Zacensis, tedy měšťan žatecký – posílá Jan svou knížečku, libellus Ackerman, jak ji sám nazývá, svému příteli z mládí, Petru Rothersovi. Rothers, označovaný i jako „Petr z Teplé“, je zámožný pražský Žid, který má dobré kontakty k dvoru Václava IV. a vystupuje i jako věřitel města Žatec. V latinském průvodním dopise se o zármutku nemluví – možná i proto, že Markéta zemřela již před delší dobou. Místo toho označuje Jan své dílo skromně za rétorické cvičení. Přítel jej patrně o takový rétorický „kousek“ požádal. Zdá se však, že se Jan snažil o rozšíření svého díla i aktivně. V Petru Rothersovi, který měl kontakty ke dvoru, nalezl každopádně vhodného multiplikátora.
Rétorika tehdy byla v módě. Nadšení pro ni přinesl z Itálie do Čech Petrarka. I on byl vzděláním právník, nadto básník, učenec a diplomat. V roce 1356 přišel jako vyslanec milánského rodu Visconti na pražský dvůr Karla IV., kde Jan ze Středy již dva roky působil jako kancléř. Rétorika měla za renesance zcela jiné postavení než dnes: neplatila za pouhou okrasu jazyka, ale byla v Ciceronově smyslu ars movendi, umění, které dokáže vyvolat hnutí mysli a tím i pohnout světem. Petrarkův názor na hodnotu, vznešenost a moc jazyka se stala rozhodujícím znakem humanismu.
Jan ze Žatce se s těmito novými myšlenkami seznámil patrně přes Jana ze Středy. V žatecké městské knize najdeme – vsunuté dokonce na dvou místech – „doporučení rétoriky“ (Commendacio grammatice), které zřejmě pochází od Jana samého. Říká se tam mimo jiné: „Rétorika totiž předává boží dobrodiní člověku na věky, ukazuje cestu přátelům, nepřátele odstrašuje a potlačuje, zákony posiluje, smutné utěšuje, nemilosrdné obměkčuje – stručně řečeno: mocně a blahodárně posiluje vše dobré na světě.“
Postavit boží dobrodiní do správného světla: to Jan vskutku svým „Oráčem“ činí. Zatímco Smrt zcela ve středověké tradici pohrdání světem (contemptus mundi) označuje svět jako pošetilý a člověka nazývá jako „nádobu s lejny“, „páchnoucí mršinu“ a „obílený hrob“, trvá Oráč na tom, že „Bůh stvořil člověka a všechny věci a že je stvořil dokonalé, a člověka nad ně vyvýšil“. Smrt, která přichází příliš brzy a bere si ty nesprávné, narušuje podle Oráče tuto dokonalost: „… bere si raději, co je kloudné než nekloudné; pochybné, letité, neduživé, marné lidi tu často nechává, dobré a nemarné uzme.“
Autor však také v dopise Petru Rothersovi označuje své dílko jako „hanopis proti nevyhnutelnému osudu smrti“ (inveccio contra fatum mortis inevitabile). Smrti neklade do úst pouze špatné, ale i dobré argumenty, především nezbytné poukázání na ekologický problém nesmrtelnosti: „kdybychom od časů prvního člověka zhněteného z hlíny nemýtili na zemi lidi, v pustinách a divočinách zvěř a plazy … nikdo by teď pro drobné mušky neobstál, nikdo by teď pro vlky se neodvážil z domu; člověk by požíral člověka … země by jim byla těsná.“ I toto jsou ovšem zcela světské myšlenky – zcela jiné, než všechny teologické a filozoficko-stoické argumenty, které se v díle pronášejí – a demonstrují nové myšlení humanismu.
Ještě v jednom ohledu je libellus Ackerman průkopnický: v užití národního jazyka. I v tomto směru se projevuje vliv Jana ze Středy a jeho okruhu. Za Karla IV., Lucemburčana, jehož matkou byla Přemyslovna ze starého českého královského rodu, byla v Praze jako jazyk říšské kanceláře zavedena němčina. To nebylo namířeno proti Čechům, Karel se velmi staral o vyvážení zájmů obou jazykových společenství v Čechách. Spíše tomu bylo tak, že němčina nahradila latinu, jíž rozuměli jen učenci. Dříve byl každý, kdo uměl číst, učencem, ale to se změnilo: měšťané a venkovská šlechta uměli teď číst a psát – avšak ne nutně i latinsky!
Jan ze Středy pořídil po vzoru raných italských humanistů pro tuto měšťanskou vrstvu řadu německých prozaických překladů latinských děl. Nebyl přitom jediný a nebylo tomu tak jen v Čechách. Že tomu bylo tak i v Čechách, ukazuje, jak významné zde bylo německé měšťanstvo. Jak píše Ivan Hlaváček, v Žatci se ve 14. století zvýšil „český podíl na původně německém obyvatelstvu“ – to znamená, že Žatec byl městem s německým charakterem. Byli tam němečtí purkmistři a němečtí městští písaři. Pro vzdělané měšťany napsal tedy městský písař Jan libellus Ackerman – první novohornoněmecký text, který nebyl překladem nebo básnickým převodem latinské předlohy. To se zdálo být pro situaci v Čechách tak překvapivé, že vědci dlouho hledali předlohu díla – dosud marně!
Jan se samozřejmě inspiroval jinými díly, např. „Pojednáním o krutosti smrti“ (Tractatus de crudelitate mortis), o němž víme, že jej vlastnil. I v tomto textu Smrt proti „advokátu světa“ (advocatus mundi) trvá na tom, že je orgánem boží vůle; ale v mnoha jiných argumentech se od „Oráče“ liší. Dialogická struktura, ba i titul připomíná slavnou báseň Williama Langlanda „Piers Plowman“, což by se dalo přeložit jako „Petr Oráč“. Jiná tradice vede do Francie k literárním „Nářkům nad mrtvými“ (Complaintes funèbres), v nichž se rovněž spojuje lamentatio a accusatio, nářek nad smrtí a obžaloba smrti. Eustache Deschamps, autor rýmovaného „Nářku nad smrtí ctnostné a zbožné paní“ (Complainte de la mort d’une vaillante femme et religieuse) – ta se jmenuje Markéta – žil ve stejné době jako Jan ze Žatce.
Tématika a literární forma „Oráče“ byly tedy v tehdejší Evropě aktuální. Přitom se v Čechách nedostala ke slovu pouze němčina, ale i čeština. Několik let po „Oráčovi“ vznikla velmi podobná česká skladba, „Tkadleček“, jejímž autorem je jinak neznámý Ludvík. V ní Tkadleček, kterého opustila jeho milá, obžalovává vysokým rétorickým stylem strašný osud a pozvedává tak téma vhodné spíše pro komedii na filozofickou rovinu lidského chtění a boží vůle. Ve struktuře a argumentaci se Ludvík značně opírá o Jana ze Žatce. Podle Jana Vintra svědčí „skladba s mnohovrstevnou, většinou dosud nerozluštěnou alegorií a s působivým kompozičním protikladem mezi emocionálními a filozofujícími pasážemi o vysoké úrovni umělecké recepce u české předhusitské inteligence“.
V 19. a 20. století bylo toto „probuzení“ národních jazyků ve 14. století vykládáno nacionalisticky, přičemž se patrně zcela přehlíželo, že literatura v národním jazyce, každopádně v německé, anglické a francouzské jazykové oblasti, existuje již od raného středověku. Rozdíl vůči pozdnímu středověku byl ovšem v tom, že literární díla raného a vrcholného středověku byla určena především negramotnému šlechtickému publiku, že byla sice zapisována, ale nečetla se v soukromí, ale přednášela se na veřejnosti. Rukopisy – a brzy i tisky – patnáctého století si naproti tomu četli šlechtici i měšťané opravdu ve svých příbytcích sami pro sebe. Bez vzrůstu gramotnosti a bez pronikání vzdělanosti do měšťanských vrstev, z čehož těžila i náboženská a politická hnutí, jako například husitství se svými manifesty, by nebylo vítězné tažení knihtisku myslitelné. Na tomto úspěchu má svůj podíl i libelleus Ackerman.
S nacionalismem to nemá nic společného: texty v národním jazyce, ať šlo o básnická díla, kroniky nebo listiny, uspokojovaly hlad po vzdělání a sloužily rovněž měšťanům a venkovské šlechtě k projevování vůle po politickém spolurozhodování, nikoli potvrzování národní identity nebo dokonce nepřátelskému vyhraňování vůči jiným národnostem. Politické a náboženské spisy byly kvůli dosažení širokého účinku rychle překládány do jiných národních jazyků. Tak byly například přeloženy husitské letáky z češtiny do němčiny. Že 15. a 16. století nebylo určováno národnostními protiklady, ale protiklady náboženskými a politicko-revolučními, ukazuje např. angažovanost německého žateckého měšťanstva pro husitskou věc. Jak dlouho tato věrnost trvala (nebo aspoň zůstávala v paměti), ukazuje latinský verš pražského básníka Jiřího Karolidese z Kašperka († 1612), který dodnes zdobí žateckou Kněžskou bránu. Nabádá Žatecké, aby se drželi neměnného božího slova (Jovae immobile verbum) – aby tedy nedopustili žádnou kacířskou změnu víry.
Nacionalistický kult, který od první světové války kolem Jana ze Žatce a „Oráče z Čech“ pěstovali sudetští Němci, je tedy třeba označit za velké nedorozumění. Např. v roce 1924 označil Josef Nadler toto dílo jako „největší a nejkrásnější výtvor středoněmecké kolonizované oblasti a celého novoněmeckého východního prostoru“. V důsledku toho se stal „Oráč“ identifikačním textem pro tak zvané „pohraniční Němce“. V roce 1933 byl v Karlových Varech založen časopis „Der Ackermann aus Böhmen. Monatschrift für das geistige Leben der Sudetendeutschen“ (Oráč z Čech. Měsíčník pro duchovní život sudetských Němců). V něm byl Oráč oslavován jako německý člověk, který se vzpírá osudu – na mysli měli samozřejmě politický osud Němců v Čechách. Češi zareagovali v roce 1945 na tuto politizaci “Oráče“ tím, že z čelní strany žatecké radnice odstranili německou pamětní desku připomínající Jana ze Žatce, která tam byla umístěna teprve v roce 1921.
Včera – Dnes – Zítra
Oceněný příspěvek do literární soutěže Sdružení rodáků a přátel města Žatce -Kulturkreis Saaz a Nadačního spolku Saaz/Žatec 2004 Petra Wagnera, narozený 1940 v Žatci
Včera :
Vyrostl jsem v jednom českém maloměstě – Saaz/Žatec. Jako dítě jsem realisticky nevnímal, co se kolem mě děje, a to i tehdy, když mi nějaký voják držel pistoli u hlavy a po mé mamince žádal: „Uri, guld“ (hodinky, zlato). Ale viděl jsem též, když jsme u mé tety, naproti farnímu městskému kostelu, našli bezpečné přístřeší, jak se stejní vojáci, kteří šli kolem toho kostela, pokřižovali. Jako dítě jsem nerozuměl tomu, proč byli můj otec a bratr uvěznění a můj otec se z Postoloprt již nevrátil. Také moje matka a já jsme byli uvězněni v napůl dostavěných kasárnách na kraji města. Řekli mi, že jsem tady, protože jsem Němec a musím až do doby vykázání do Bavorska nosit na rukávu bílý pásek s označením „N“. Ale můj bratranec mohl zůstat, protože jeho žena byla Slovenka. V mé dětské naivní víře jsem byl pevně rozhodnutý vzít si za ženu Slovenku a myslel jsem si, že všechny těžkosti budou tímto vyřešeny. Jakmile jsem v roce 1946 překročil hranice, zahodil jsem pásku na rukávu.Když bylo vše úředně legalizováno, cítil jsem ohrožení. Většina lidí, které jsem potkával, byla na mě milá. Naříkali pouze, jak je tato doba brutální, že tuhle dobu nikdy nepochopí.Byly to špatné časy, ale setkal jsem se lidmi, kteří byli ke mně hodní.
Dnes:
Bydlím v Bavorsku, zde jsem doma, ale svůj DOMOV mám ještě stále v Žatci /Saaz. Podle mého mínění je domov tam, kde se člověk narodí. Cítím se dobře, neoženil jsem se se Slovenkou a přesto nemám žádné potíže. Přesto se ale rád zase přijedu podívat do svého rodného města, i když jsem smutný. Když vidím jak se nedostane ze svých problémů, jak se části starého města takřka rozpadnou a mnoho lidí má strach s německými lidmi jen promluvit. Možná se stydí, co se tu událo, ačkoliv jednotlivec, ten asi za to vůbec nemůže. Avšak ti, kteří spolu hovoří, trpí mezi vlastními lidmi nedůvěrou a nepochopením. Měli bychom spolu mluvit bez emocí a také o historických událostech před rokem 1947. Napadá mě přitom historka, která ve mně zanechala hluboký dojem. Seděl jsem s přítelem v hospodě. U stolu seděl rovněž další mladý host. Můj přítel mu sdělil, že jsem se v tomto městě narodil, ačkoliv neznám ani jedno české slovo. Tomu ani nechtěl věřit a nemohl to pochopit. A co ho vyvedlo úplně z míry bylo, když jsem mu ukázal svůj rodný list v českém jazyce a další české doklady. Když jsou zde lidé, kteří seděli v nacistických koncentrácích a přesto se zasadili o smíření s bývalými obyvateli, mohu před takovými lidmi smeknout klobouk a vyzvat obě strany, aby to udělaly zrovna tak. Není ještě zvlášť dobrá doba, ale potkal jsem lidi, kteří jsou z toho nešťastní.
Zítra:
Tak jak bylo včera a je dnes, zítra už nemůže být. Ve společném domě Evropy bychom měli spolu hovořit a spolupracovat, abychom naše město zase probudili ze spánku Šípkové Růženky, neboť toto město by si zasloužilo pro dalších 1000 let něco lepšího. Bude to dobrý čas.
Peter Wagner, Augsburg
Rodné město Žatec
Oceněný příspěvek do literární soutěže Sdružení rodáků a přátel města Žatce -Kulturkreis Saaz a Nadačního spolku Saaz/Žatec 2004 v Źatci
Andreas Kalckhoff, narozen 14. srpna 1944 v Žatci
Ono se nevybírá, kde se narodíme. Může to být obyčejná náhoda, způsobená šťastnou nebo nešťastnou příhodou života: povoláním rodičů, cestováním, válkou. Někdo své rodné město neprožil, každopádně nežil v něm. Nikdy své rodné město nenavštívil. Protože tam nežije nikdo, koho zná. Nemá vztah ke svému rodnému městu. Já jsem se narodil v Žatci zlou náhodou: byla válka. Měl jsem se stát vlastně Berlíňanem. Ale v Berlíně pršely bomby, moje matka tam už měla jeden potrat. Tak se rozhodla, že mě porodí ve svém rodném městě Žatci u svých rodičů. Tam byl svět ještě v pořádku, tam se žilo v r.1944 ještě jako v míru. Dne 18.srpna jsem se narodil v žatecké okresní nemocnici. Ještě mi nebyl ani rok, když jsem musel Žatec zase opustit. O 24 let později jsem navštívil své rodné město poprvé. Jsem vlastně takřka náhodný Žatečák. Docela náhodně ovšem ne. Předkové mé matky jsou v Čechách prokazatelně už od 18.století. V r.1787 se narodil praděd mého dědečka, Franz Joseph Porsten-Dörfer v Přivlakách u Stranné. Příjmení asi souvisí s Porstedorf (Borsov), tedy je pračeského původu. Franz Joseph Porstendörfer pojmenoval jednoho ze svých synů Wenzel, podle českého národního sv.Václava. Toto jméno zůstalo v naší rodině tradicí. Můj praděd se oženil s Češkou z Plzně, s Dorotheou Pechmann a její babičky se jmenovaly Austed a Svoboda.
V Žatci žili moji předkové rovněž v 18.století. Nejdéle se dá sledovat rodina Wagner. Josefovi
Wagnerovi se narodila r.1785 dcera Maria Anna. Provdala se později za Martina Müllera, který se přistěhoval z Libočan. Jejich syn Karl Müller má dnes ještě pohlednou mramorovou hrobku u hřbitovní zdi. Od r.1945 se už nikdo z rodiny v Žatci nepohřbil.Rodiny Postendörfer, Rust, Huss, Müller, Wagner a Herschmann už tu nejsou. Žatec je moje rodné město, domov mé matky. Moje domovské město je Mnichov. Tam jsem vyrostl, tam jsem strávil 30 let, tam jsem se naučil mluvit, tam žije mnoho mých přátel. Dnes bydlím ve Stuttgartu rád, ale moje srdce tu není. Moje srdce je v Mnichově a v Žatci. Proč v Žatci?
Na jaře r.1968, když v Československu kvetla naděje na “socialismus s lidskou tváří”, jsem jel se svými přáteli do Prahy. Vzali jsme to oklikou, protože jsem chtěl alespoň jednou vidět své rodné město. Byla to krátká a částečně zdrcující návštěva. Zdrcující proto, že nic ve městě turistu nelákalo tu zůstat. Ale viděl jsem dům mých prarodičů v žateckém Podměstí – jen z dálky, protože jsme se neodvážili blíže. Nechtěli jsme vyvolat mezi lidmi strach z revanšismu. V Praze jsme byli fascinováni tou náladou ze změny poměrů. Doma jsem si pak objednal předplatné novin “Volkszeitung”, novin, které veškeré své naděje vsadily na Pražské jaro. Na krátkých vlnách jsem slyšel rozhlas a projev Dubčeka k sovětské okupaci a plakal jsem.
Studoval jsem dějiny, mj.historika Ferdinanda Seibta. Při jeho pohřbu poslal čs.velvyslanec Jiří Gruša věnec s nápisem “Čechy se staly chudšími”. Patřící Seibtovi, který se spolu s českými historiky zasadil o spravedlivé hodnocení českých dějin a byl pro usmíření mezi Čechy a Němci z Čech. A z toho jsem se poučil tomu rozumět. V létě 1992 jsem navštívil Žatec podruhé, opět jen na cestě do Prahy. Pil jsem pivo v jedné restauraci v podloubí. Mladí vojáci seděli u vedlejšího stolu. Pivo mi chutnalo, vypil jsem i druhé. Pak jsem jel dál, už se stmívalo. Na podzim r.2001 začala moje láska k Žatci. Přátelé a rodáci města Žatce mne pozvali na vícedenní slavnostní setkání do Žatce. Staré město se mezitím vypucovalo. Je sice třeba ještě hodně udělat a vrátit starý lesk. Co je ale mnohem důležitější, získal jsem nové přátele, žatecké přátele. Proto, a taky pro vyprávění o Žatci mé matky, kterými jsem vyrostl, budu se stále do Žatce vracet. To je, jak pevně věřím, začátek zázračného přátelství.
Dar pro městskou knihovnu v Žatci
Deník Lučan / 10. listopadu 2003
Žatec – Věcný dar převzala v sobotu odpoledne Městská knihovna v Žatci. Ředitelka Radka Pichlová s kolegyněmi do bohatého knižního fondu oficiálně zařadily část rozsáhlého vydání publikace Velké dějiny zemí koruny české.
Dárcem se stal Förderverein Saaz/Zatec (Nadační spolek ) který nedávno založila skupina žateckých rodáků, žijících v Německu. “Chtěli bychom tímto počinem odstartovat naši podporu městu Žatci, ekonomickou či materiální,” uvedl Otokar Löbl, předseda nadačního spolku během setkání v knihovně. “Publikace jsou to myslím velmi kvalitní, navíc některá historická fakta zobrazují v jiném světle, než jak jsme se je kdysi učívali,” dodal. Symbolicky pak pokřtil dar šampaňským
Oceněný příspěvek v literární soutěži Sdružení rodáků a přátel města Žatce -Kulturkreis Saaz a Nadačního spolku Saaz/Žatec 2003 v kategorii žáci, od Katharina Löbl z Frankfurtu nad Mohanem Žatec není odříznut od světa, má stejný stav novot jako ostatní města, má své kino, solaria a své diskotéky, stejně tak, jako každé jiné město. Škoda jen, že na mne působilo město jako vymřelé.. A to především náměstí, v centru města, kde normálně má být největší provoz, tam bylo málo pohybu. Bylo vidět jen málo lidí a převším málo mladých lidí. Když jsem se prošla skoro prádnými ulicemi, představovala jsem si ve své fantazii, jak to asi vypadalo v dřívějším Žatci, kde většina domů v ulicíh asi zažila pestřejší život. Ale líbilo se mi, že nebylo vše perfektní. Také ty poškozené domy, které potřebují renovaci, ty mi vyprávěly z dávné i nedávné historie. Na některých místech mi to připadalo, jako že se tu zastavil čas. Navštívila jsem také se svým otcem a se svou přítelkyní žateckou Obchodní akademii. Byla jsem velice překvapena, a to v pozitivním slova smyslu a moje přítelkyně též. Tato škola přesně odpovídala našim ideálním představám, jakou školu bychom si přály. Ředitel nám ochotně ukázal různé vyučovací třídy a místnosti. Vše bylo čisté, žáci smí do místnosti jen v bačkorách. Je tam také plavecká hala a velká tělocvična, také tu mají místnosti, kde jsou PC s možným připojením na internet. Tato škola byla jednoznačně více rozvinutá než naše školy v Německu. V Žatci jsou místnosti, kde jsou PC přístupné pro každého. U nás je toto vše ušpiněné a totálně nehygienické. Naše škola už dlouho potřebuje renovaci. My máme jenom jednu místnost s 11 PC, tam se smí vstoupit jen když se tam vyučuje. Uměly jsme si představit, že bychom navštěvovali takovou školu, jako je v Žatci. Vždyť taková škola by dávala více motivace učit se s radostí než naše a jistě by se vše zlepšilo. Přijedu ráda zase do Žatce a svého otce budu častěji doprovázet. Týden v Žatci mi přináší klid mého nitra a cítím se tam v bezpečí. Další zážitek byl Žatecký ples v Praze, který jsem navštívila minulý podzim. Dostala jsem zvlášť jeden den volno ze školy, abych mohla o víkendu se svým otcem vlakem cestovat do Prahy. Vzrušení bylo veliké. Nevěděla jsem co si mám obléknout, jak slavnostní vše bude a co bylo pro mne důležité, zda tam budou i mladí lidé mého věku. Do sálu kde se měl konat ples jsme jeli taxíkem. Mně se vyprávělo o velkém slavnostním plesu, ale musela jsem konstatovat,že tento ples se s mými představami nedá vůbec srovnat. Na jevišti hrála dechovka. To ale skutečně taky nebyla moje hudba a mládí jsem rovněž žádné nemohla vypátrat. Já jsem byla na počátku značně zkalmaná, byla jsem skeptická, že se to průbehu večera změní. Můj soused u stolu se brzy ohalil jako vyšší důstojník vojenské posádky v Žatci, já jsem pak s ním mohla rozvinout též zajímavý rozhovor v anglickém jazyce. Také jsme s ním několikrát šla tancovat a pomalu jsem zjistila, že mi ten večer přináší určité uspokojení. Všichni hosté se chovali uvolněně, vesel a bylo tam hodně smíchu. Témeř každý našel dobrou zábavu v tanci a zdálo se, že každého to náramně baví. Byla to legrace, kterou jsem většinou nepochopila, protože nerozumím česky. Zábavné bylo i pořádání tomboly, která se tam konala. Mezi hlavními cenami bylo prasátko, jedno auto a sud piva. K radosti všech zrovna já jsem vyhrála ten sud piva! Spontánně jsem ho darovala kapele, která srdečně poděkovala. Ale co jsem měla dělat jiného se sudem piva., šla jsem na jeviště, kde mi k výhře pogratulovali. Poté se večer pomalu chýlil ke konci a musela jsem přiznat, že se mi tento ples skonečným efektem přece jen líbil, a že se mi vyplatilo z Frankfurtu z tohoto důvodu cestovat až do Prahy. Já bych si jen přála a doufám, že na příští ples přijde víc té mládeže a též aby se hrála více pro mladé přijatelná hduba. Příspěvek byl též zveřejněn v MF DNES /Ústecký kraj/12. srpna 2003 pod názvem “Na některých místech města Žatce jako by se zastavil čas”. Postřehy s plesu Ve středu minulý týden se v obřadní síni žatecké radnice konalo slavnostní vyhodnocení III. ročníku literární soutěže, kterou pod názvem „Žatec milénium města“ vyhlásilo Sdružení rodáků a přátel města Žatce spolu s Kulturkreis Saaz e.V. Roth. „Odborná porota v čele s JUDr. Šťastným to rozhodně neměla lehké. Se svými zážitky, dojmy či vizemi spojenými s městem Žatec přispělo do soutěže 86 autorů s 92 příspěvky. Vedle prózy či poezie také jednou písničkou. Nejvíce příspěvků bylo v kategorii dospělých. Nejen ze Žatce a jiných měst v Čechách, ale také z Německa, USA a Ruska. Tradičně úspěšně si vedli středoškoláci ze žatecké Obchodní akademie a ZUŠ, nejmenší počet prací byl od žáků žateckých základních škol,“ informoval výkonný ředitel Sdružení Mgr.Petr Šimáček. Ten se pak spolu se starostou Ing. Farkotou ujal úlohy předat všem autorům oceněných prací ceny, které vedle rodáků věnovalo město Žatec a Nadační spolek města Žatce. Uděleno bylo v osmi kategoriích celkem 21 cen, dvě zvláštní ceny, jedno čestné uznání a hlavní cena za absolutně nejlepší literární práci, kterou věnoval Kulturkreis Saaz e.V. v Rothu. Tu získal šestnáctiletý Dominik Stroukal ze Žatce za „Zboží dopuštění (Žatec v noci)“. Cenu za něho převzala sestra, protože Dominik byl na olympiádě českého jazyka ve Strakonicích. Prostřednictvím mobilu byl alespoň na chvíli při předávání přítomen. Předávání cen doplnilo vystoupení žáků postoloprtské základní školy s učitelkou Zdenou Kovářovou, která také slavnostní vyhodnocení soutěže moderovala. „Letošní soutěž je vůbec prvním příspěvkem k oslavám milénia Žatce. Výběr prací bude uveřejněn v Alanachu, který pokřtíme na lednovém plese milénia v Žatci,“ informoval dále Mgr. Petr Šimáček. Autor: Pavel Kalčík, MD DNES Rubrika: Kultura Datum: 27. června 2003 Vyhodnocení a předávání cen literarní soutěže starostou města Žatce ing. Jiřím Farkotou a předsedou SRPMŽ Mgr. Petrem Šimáčkem Žatec/Schwabach/ Žatecký a lounský deník – V německém městě Schwabach se v sobotu 23. května 2003 sešli němečtí a čeští rodáci Žatce, nezatížení válečnou minulostí a založili Nadačního spolek na podporu města Žatce. “Nelze se stále jen ohlížet zpět do minulosti, jako to dělají jiné spolky. My se chceme věnovat spíše budoucnosti. Chceme nadačně podporovat hospodářský a ekonomický život například navazováním kontaktů, ale také kulturu i sport v Žatci. Chceme více zviditelňovat město Žatec v samotném Německu a tím podporovat turistický ruch,” řekl mj. zvolený předseda spolku Otokar Löbl. “Na sobotním zasedání byl členy spolku přijat a doplněn náš projekt Žatecká cesta jako trvalý dialog s německými krajany. Ti zároveň přicházejí s návrhy na konkrétní projekty, v nichž chtějí vždy ve spolupráci s městem a jeho orgány přispět svým dílem k postupné obnově Žatce a k jeho začlenění v budoucí Evropě,” sdělil Petr Šimáček, předseda Sdružení rodáků a přátel města Žatce, s nímž Nadační spolek spolupracuje a který byl též zvolen jako místopředseda Nadačního spolku.
Můj dojem o Žatci
Rodáci na žátecké radnici odměnili výtěze literarní soutěže
Založení spolku v bavorském Schwabachu