Petr Pithart

Setkání s P. Pithartem v Brně

Fond Budoucnosti je v půli druhé dekády své existence. Je to čas, kdy je třeba začít zvažovat, co s ním za pět let, do kdy je vládami obou států zajištěn. Jakou budoucnost mu připravíme? Vyjít třeba z toho, co dokázal

Nikdy jsem se práce Fondu přímo nezúčastnil. Těší mne nicméně, že mnohá má jemu adresovaná doporučení podpořit ty či ony projekty, uspěla, jistěže nikoli moji zásluhou, ale kvalitou projektů. Takže si snad mohu právem myslet, že jsem smysl Fondu pochopil. Vždycky jsem jeho práci sledoval a vyjadřoval mu svoji podporu.

Slovo „budoucnost“ jsem v souvislosti s Fondem vždy chápal tak, že neznamená, že minulost teď už můžeme, anebo dokonce máme přenechat historikům, jak to po sobě hloupě opakují mnozí politici, ale že nám nejvíce záleží na postojích českých a německých mladých lidí, to že je ta budoucnost, pro kterou máme k dispozici prostředky Fondu především.

Vždyť i historici jsou plni subjektivních citů a pocitů a nejsou žádnou zárukou objektivity. Nebojme se připustit, že v soudech historiků žádná objektivita neexistuje. V číslech ano, snad, někdy, ale už v interpretacích čísel a zejména v soudech skoro nikdy. Bez této iluze se musíme naučit žít.

Aktivity Fondu jsem sledoval z povzdálí, zato jsem byl u samého začátku prvních diskuzních setkání Čechů a Němců. Jako představiteli OF mně již 2. ledna 1990 hned ráno telefonoval Pavel Tigrid z Paříže a tlumočil mně vzkaz německých katolíků, kteří kdysi žili u nás, že se chtějí setkat se svými českými souvěrci a začít diskutovat o tom, o čem se do té doby nikdy nediskutovalo. Místo toho se u nás mělo vědět a muselo donekonečna opakovat, že boj proti nebezpečí německého revanšismu pod ochranou Moskvy je základní směrnicí zahraniční politiky Československého, ať již toho poválečného, toho rádoby socialistického i toho normalizačního. S Petrem Příhodou jsme to setkání pomohl zorganizovat. Katolíci či spíše křesťané se sešli v Markredwitz v březnu 1990 a nejspíše tehdy začal dosud neskončený organizovaný dialog.

Byl jsem také u zrodu prvního a nejdéle trvajícího pravidelného diskuzního fóra, totiž setkávání českých Bolzanovců a německých Ackermannů. Třídenní konference začaly v Jihlavě již v roce 1991 a stále pokračují, dnes v Brně. Jejich docela dramatická historie, někdy i zpochybňovaný její smysl, se tu neobejde bez zmínky o vytrvalém motoru těchto setkávání, jejichž trpělivou a laskavou duší byl dlouhá léta Jaroslav Šabata. Museli jsme překonat několik krizí, ale vyplatilo se to.

Dialog mezi Čechy a Němci se z počátku přes nejlepší vůli jen vnějškově podobal dialogu. Byli jsme, my Češi, zprvu zcela zahlceni traumatickými a v dialogu s Němci dosud neventilovanými zkušenostmi z doby před válkou i doby Protektorátu. Němci, myslím naše bývalé spoluobčany, byli podobně zahlceni jinak traumatickými zkušenostmi z doby po válce. Byly to tedy zprvu spíše míjející se vzrušené monology než dialogy. Často se spor vyhrotil do otázek, kdo trpěl víc, kdo komu více ublížil. K těmto dramatickým a bolestným setkáním s minulostí docházelo na mnoha a mnoha nejrůznějších platformách po mnoho let, až bylo v roce 1997 možné dohodnout se na textu českoněmecké deklarace. Doslova každé slovo této deklarace bylo odpracováno, protrpěno tisíci a tisíci angažovanými lidmi dobré vůle na obou stranách, usilujících přiblížit se historické pravdě, která by nezakládala nové spory, nové křivdy. Která by staré rány hojila, nikoli jitřila. Neváhám říci, že to byl obdivuhodný výkon, a to na obou stranách. Všichni, kteří se toho účastnili, zasluhují uznání a poděkování.

Od té doby ale také víme, že se nikdy nedobereme jedné jediné, společné pravdy. Můžeme si ale vyprávět naše příběhy a hlavně jim musíme pozorně naslouchat a snažit se jim porozumět. Pro mne toto poznání znamenalo nakonec velkou úlevu: žádná poslední, velká, objektivní pravda pro všechny neexistuje.

Ale pozor: když dnes český premiér Nečas v Mnichově ocituje, aniž by to výslovně uvedl, slova Deklarace, jsou zprvu mnozí lidé u nás překvapeni, ba pohoršeni, jak daleko zašel. Jiní zase obdivují jeho odvahu, ačkoli on se jen vrátil k již dávno dohodnutým formulacím. Ukázalo se, že i po patnácti letech je celá problematika konfliktního soužití kdysi spoluobčanů stále živá ve smyslu otevřená, bolestná. Na Deklaraci mnozí zkrátka už zapomněli. V dobách krize ekonomické a dnes u nás i politické se vynořují postoje, o kterých si leckdo mohl myslet, že už jsou věcí minulosti. Nejsou. Stačí dnes sledovat internetové diskuze, a to mám na myslí ty úplně nejserióznější platformy. Doba, způsobující lidem všemožné frustrace, vyplavuje ode dna bahno všeho druhu. Postoje rasistické, antisemitské, xenofobní, konkrétně znovu a znovu protiněmecké, protisudetoněmecké.

Nepochybují proto ani chvíli, že Fond budoucnosti a jeho diskuzní fórum bude potřeba i do budoucnosti. Nejen proto, že dělá dobrou práci. Ale hlavně proto, že my, my na obou stranách hranic, budeme tuto práci bohužel potřebovat.

Potřebnost Fondu a jeho diskuzního fóra se potvrzuje i srovnáním kvality a intenzity česko-německých a česko-rakouským vztahů. Ty první jsou přes všechna citlivá místa dobré, spolehlivé a stabilní. Je za tím vším obrovská práce desetitisíců lidí na obou stranách. Ta práce spočívala a spočívá v čase a úsilí, trpělivě věnovaných setkávání a vyjasňování stanovisek, odvaze ke kritickému hodnocení i do vlastních řad. Těmto všem lidem je třeba vyslovit uznání, protože často nesli, jak se říká, kůži na trh. Jsou to praví čeští a němečtí vlastenci, právě proto, že jim nacionalistická sebranka nemůže přijít na jméno. Ty druhé, česko-rakouské vztahy jsou křehké, snadno iritovatelné, protože se na nich nepracovalo, nebo pracovalo jen nedostatečně.

Osobně si myslím, že nějaké fondy a nějaká diskuzní fóra by potřebovali všichni sousedé ve střední Evropě. Je tu pořád poněkud výbušná sopečná půda, občas se ozvou otřesy, častěji i smrad, unikající průduchy ….z hlubin nezvládnuté minulosti.

Česko-německé monology se teprve postupně proměňovaly v dialogy. Zbývá ještě jedno, ještě jedna, zatím nedosažená meta: aby se o českém utrpení za války naučili mluvit, bádat a psát Němci a pochopitelně to platí i obráceně: musíme si osvojit vůli a schopnost vyprávět příběhy německého utrpení, jak oni je prožívali po válce. V tom, doufám sehraje významnou roli nejen historiografie, ale i literatura a film, dokumentární i ten hraný. Teprve když vlastními slovy vyprávím příběh utrpení toho druhého, který trpěl také vinou našich lidí, potvrzuji definitivně, že jsem pochopil. Bylo by dobře, kdybychom této schopnosti říkejme jí třeba „aktivní empatie“, pokud si ji dokážeme osvojit, učili a naučili mladé lidi na obou stranách.

Ale nejen o utrpení jedněch i druhých je třeba mluvit: také o tom, co jsme společně vykonali v minulosti, v tom také o tom, jak zušlechtili krajinu Němci, kteří ji obývali, jako obyvatelé Čech, Bohemie, Moravie. A která se leckde dosud nevzpamatovala ze ztráty původních obyvatel a prvních vln těch nových. I o tom promluvil nedávno bývalý premiér a nebyla to zdaleka banální zjištění. Bylo třeba to říci.

Vyslovím tu teď riskantní osobní přesvědčení, že česká strana, lze-li si dovolit takové zobecnění, udělala od listopadu 1989 větší pokrok v sebepoznání než strana našich bývalých německých spoluobčanů. Ta naše se musela konfrontovat s historickými fakty, které příliš neznala nebo dokonce nechtěla znát a zvládla to poměrně dobře. Jsme, myslím si, v historické sebereflexi dnes o cosi dál než druhá strana, která desítky let mluvila o svém utrpení do prázdna a, zdá se mi, že i proto utkvěla na postoji, odmítajícím nebo bagatelizujícím příčinné souvislosti. Neschopnost pražské vlády vyrovnat se s alarmující nezaměstnaností v pohraničí a nešťastná národnostní politika je však jedna věc a strmý nástup nacismu s koncentráky od samého počátku je věc druhá, stěží srovnatelná. Ale nechci právě teď otevírat diskuzi na toto téma. Rozhodně bych si nepřál pokračovat v debatě na téma, „kdo si začal“. Ta nemá, nemůže mít konce. Jedinou možnosti tu je, že se na významu, váze oněch příčinných souvislostí a v čase a prostoru a na porozumění jim, bude jednou existovat tichá, implicitní shoda, shoda v zásadních otázkách, kterou nebude mít ani jedna strana nutkavou potřebu znovu a znovu explikovat. I když rozdíly vždycky zůstanou. Ale už nebudou tak iritovat.

A dávám vám ještě v úvahu následující návrh: co kdybychom přestali mluvit o Sudetech, sudetských Němcích. Všichni víme, co znamenaly Sudety původně jako přesný geografický pojem. Víme, že zhruba od roku 1903 se začal používat s jasným politicky utilitárním účelem: zahrnout všechny zcela odlišné Němce ze Svitav, z Liberce, od Znojma, z pražské Malé strany i Klostrmannovy Šumavy pod jedno slovo označení, které mělo sjednocovat k boji to, co nakonec opravdu sjednotil až Hitler a Henlein a pak jistě také to, co jsme s nimi udělali po válce my. Všichni ti lidé byli našimi krajany z Čech a Moravy, z Bohemie a Moravie, a pak našimi spoluobčany v Československu. Tak jako tehdy, na začátku minulého století mělo to označení politický, sjednocující, tedy obranný a pak čím dále tím více bojový, útočný nádech, tak jej i my dnes používáme jako hromadné označení, které nás od nich distancuje mnohem víc, než kdybychom řekli „naši bývalí spoluobčané“. Když se pak řekne „sudetoněmecký landsmannshaft“, a když se to druhé slovo napíše foneticky a ještě s háčkem nad „č“, je už osten přibroušen a připraven ohrozit nás, vzbuzovat v nás strach. Mohli bychom přece stejně tak přesně mluvit o „krajanském sdružení našich bývalých německých spoluobčanů“. Anebo Němců z Čecha Moravy. Anebo českých a moravských Němců. Takové označení nemá nic zakrývat. Je jím přece také řečeno, že tito bývalí spoluobčané se ke státu, který nebyl bez chyb, ale byl státem demokratickým, zachovali v druhé půli třicátých let nejen neloajálně, ale přičinili se o jeho rozbití.

Fond budoucnosti by neměl nikdy skončit, může se všelijak přetransformovávat, ale neměl by zaniknout, až bude mít někdo pocit, že už je všechno vyřešeno. Nikdy nebude. Jak by nám takový fond byl ku prospěchu právě v oněch třicátých letech minulého století! Místo toho jsme diskutovali přes státníky a diplomaty velmocí, kteří o nás nevěděli nic a ještě se k tomu beze studu přiznávali.

Vy všichni, kteří jsme se na práci Fondu Budoucnosti a Diskuzního fóra podíleli, máte určitě nejen moje uznání a poděkování. Oba tyto podniky patří k nejsvětlejším momentům polistopadového vývoje. Jsou důkazem, že jsme se přece jen poučili, i když se pokládá za bůhvíjak moudré a důvtipné opakovat, že z dějin, z minulosti, se nikdo nikdy nepoučil.

Naštěstí to není to pravda. A není nic pohoršujícího na tom, že pro takové poučení, poučování, je dobré mít také prostředky, ano, peníze, zkrátka nějaký fond. Náš česko-německý Fond budoucnosti, který se dožívá patnácti let. A doufám, že se dožije přinejmenším věku dospělého.