Vzpomínky na jeden česko-německý život (1895-1965)
Gustav Borstendörfer, srpen 1946
Andreas Kalckhoff
Můj dědeček byl prostý muž. Vyučil se pekařem a později byl obchodníkem s ovocem. Na svět přišel 14. března 1895 v Žatci jako syn pekaře Václava Porstendörfera a jeho paní Doroty Pechmannové, Češky z Plzně. Již jeho dědeček byl měšťanský pekař v Žatci a pocházel z Přívlaků, mezi Stoupčem a Strannou, kde jeho otec byl tesařem. Podle jména by mohla rodina Porstendörfer (můj dědeček se psal vzhledem k chybě v zápisu sňatkového úřadu „Borstendörfer“) pocházet z moravského Brošova (Porstendorf), o kterém byla již roku 1280 písemná zmínka, tehdy německá enkláva, která dnes patří k městu Moravská Třebová (Mächrisch Trübau). Ale i v Sasku je vesnice tohoto jména, která přichází v úvahu jako místo původu.
Když vypukla první světová válka bylo Gustavovi devatenáct let, byl tedy již dost starý, aby mohl pro císaře ve Vídni zahynout. Měl však štěstí, byl pouze zraněn průstřelem nohy, za kterou dostával doživotně malou penzi, částečně také od Československé republiky. Ovšem noha mu celý život dělala potíže. Dovolenou z fronty v prosinci 1916 využil ke sňatku s Terezou Růstovou, jejíž předkové z matčiny strany jsou již od roku 1750 v Žatci doloženy. 1. ledna 1919 se jim narodila dcera Gertruda, moje maminka.
Dva měsíce dříve byla v Praze vyvolána Československá republika. Německá a maďarská menšina neměla na vzniku nového státu podíl. Vítězné mocnosti je přidělily k poraženým války, které se musí podřídit české většině. Gustav Borstendörfer toto vnímal, jako všichni postižení, jako nepřiměřené a nespravedlivé. Zavinili čeští Němci první světovou válku? Ale dějiny nejsou spravedlivé. Malý člověk nemá zpravidla žádný velký vliv na ní a musí si ze své situace vzít to nejlepší. Čtyřiadvacetiletý Gustl takto činil.
Gustav Borstendörfer v třicátých letech
Gustav Borstendörfer nebyl žádný aktivista a ani odbojník, ale přesvědčený antifašista. Jeho politické přesvědčení ho přesto nechránilo začátkem června 1945, kdy byl zavléknut s ostatními muži a mladistvými ze Žatce do Postoloprt. Jeho přesvědčení ho též neochránilo. Když přežil tu hroznou dobu v táboře, před vyhnáním ze svého českého domova své matky a otce. A nechránilo ho to ani před ztrátou tvrdě vydělaného majetku a jmění. Jako všichni Němci, jak z Říše nebo z Čech, pykal pro politické hlouposti svých krajanů a za zločiny hitlerovského státu.
Měl ovšem dostačující politický rozum, rozpoznat, že na jeho osudu nebyl vinen český národ. Tak jsem od něho nikdy neslyšel zlé slovo o Češích. On tehdy nevěděl, to, co víme dnes: že tyto zločiny na Němcích patřily k plánům vojenských tajných služeb, které dirigovali komunisti. Ale on věděl, že pachatelé nebyli jeho čeští sousedi, jejíž údajný hněv se změnil v tzv. spravedlivou odplatu, jak se později psalo. Místo toho vyprávěl, jak mu jeho bývalí čeští zaměstnanci tajně přes plot podávali chleba. On byl schopný své zkušenosti politicky zařadit a rozuměl historickým souvislostem. On přemýšlel o vině. Ty hrozné okolnosti internace komentoval slovy: „Oni s námi dělali to, co my jsme dělali s Židy“.
My jsme dnes jednotní v názoru, že kolektivní vina neexistuje. Že je to nelidské příslušníky jedné národnosti nebo náboženství nechat pykat za zločiny vlád nebo dokonce jednotlivců, které byly spáchány. Žel událo se to a děje se to neustále. Proti tomu se dá pouze postavit tak, že se tomu protiřečí a neúčastní. Gustav Borstedförfer patřil k lidem, kteří měli důvod být nespravedliví. Bylo mu padesát, když přišel do Německa a musel si vybudovat novou existenci. Tak jako mnoho sudetských Němců byl pilný a postavil si dům s malým obchodem. Ale již se cítil příliš starý, aby ještě jednou znovu nastartoval a dokázal to, co byl v Žatci: Jedním z těch, kteří ovoce vyváželi do Německa jako velkoobchodníci ve vagonech a ne v sáčcích.
G. Borstenhöfer 1956 v Neutraublingu v Dolním Bavorsku
Šlo mu o jeho domovinu a nikoliv o národní německé společenství a sdružení. On věděl, že konec konců mu jeho domovinu odebral Hitler. Hitler začal válku, na jejímž konci byla ztráta domoviny a rodného kraje pro Gustava Brostendörfera. Nejdříve mu Hitler odebral jeho židovské přátele, nad jejich osudy plakal, potom politickou svobodu bojovat za sociální demokracii. Mnoho sociálních demokratů skončilo ve vězení. Bez hitlerovské války by také nemohli komunisté ovládnout východní a střední Evropu. Neboť i kdyby mohl zůstat v Žatci, tak v komunistickém městě by byl stejně neštastný, jako ve fašistickém Žatci. Skutečně pak mnozí němečtí antifašisté opustili Československo, nejpozději po Pražském jaru v roce 1968. A také i ti nakonec ztratili svůj domov.
dvoujazyčný výměr o invalidním důchodu z 25. května 1936
Překlad Otokar Löbl
Novoroční pozdrav
Všem Žatečanům a přátelům města přejeme štástný Nový rok 2014
Žatečanka v chrámu chmele a piva
Dnes v pořadu České televize 2 “Putování za muzikou” vystoupila žatecká dechovka pod vedením Jaroslava Filípka v televizi. Celý pořad představuje chrám chmele a piva, žateckou chmelovou oblast a celý žatecký region. Pořad vznikl na podnět žáteckého rodáka Petra Šimáčka, který též sestavil a napsal scénář tohoto pořadu. .
Vánoční strom i náměstí v Žatci se rozzářily
Rozsvícení vánočního stromku na náměstí Svobody v Žatci /Foto: Hynek Dlouhý
Žatec/ Žatecký a lounský deník/ Hynek Dlouhý -Tisíce lidí se v pondělí 2. prosince v podvečer přišly podívat na slavnostní rozsvícení vánočního stromu na žateckém náměstí Svobody. Zároveň s tím se poprvé rozsvítila vánoční výzdoba v centru města, která zdobí chmelničku, radnici a další domy na náměstí. Rozsvícení vánočního stromu bylo hlavním bodem úvodního dne kulturního Adventu na náměstí v Žatci, který s různým programem pokračuje celý tento týden až do čtvrtka.
Výstava v žatecké synagoze
Žatec/synagoga/8. listopadu 2013. Výstava “Žide na Žatecku” instalována v žatecké synagoze.
Daniel Černý, majitel synagogy
Při příležitosti vzpomínkové akce o pogromu Křištálové noci, nám poskytnul majitel žatecké synagogy pan Daniel Černý část synagogy pro prezentaci naší výstavy o historii žateckých židů.
Příští rok plánujeme tuto výstavu aktualizovat též o německou a anglickou verzi v nové podobě. Dostupnost výstavy je podle dohody a bližší informace jsou v informačním centru žátecké radnice, případně nám napište na náš kontaktní mail této homepage. Výstavu můžete též shlednout na webových stránkách výstavy www.zatec-zide.eu.
-
- Instalace výstavy
-
- instalace výstavy
-
- návštěvníci na výstavě
-
- statorstka města Zdeňka Hamousová na výstavě
-
- Majitel Daniel Černý a P. Šimáček při otevření v listopadu
Vzpomínka na Křištálovou noc v Žatci
Petr Šimáček a Otokar Löbl
„Příslušníci NSDAP a paramilitaristická skupina SA uvnitř synagogu zapálili a chtěli ji zničit. Dílo zkázy nebylo dokonáno, protože na pokyn z radnice ihned zasáhli žatečtí hasiči a zakrátko měli oheň v synagoze pod kontrolou,“ uvedl pamětník Peter Klepsch. „Díky razantnímu postupu žatecké radnice tenkrát bohudík, mimo rabování u několika židovských rodin, netekla krev,“ dodává Klepsch.
“Tuto akci pořádáme každoročně, protože o té židovské otázce, vůbec o židovství – popřípadě o Křišťálové noci – mladí a většina lidí moc neví. Chceme osvětlovat ta bílá místa v historii pro mladou generaci a pro ostatní lidi, kteří ji neznají,”vysvětluje důvod pořádaní této již každoroční tradice Petr Šimáček ze Sdružení rodáků a přátel města Žatec. „O židovské historii se ve školách moc neučí a tak dnes mladí nedokáží říct ani jednu větu o této historii, která byla součástí našeho prostoru bezmála tisíc let. Tam, kde chybějí informace, se snadno ujme semínko nenávisti, které šíří neonacisté,“ dodal Petr Šimáček.
Akci pořádal Nadační spolek Saaz/Žatec z Německa se Sdružením rodáků a přátel města Žatce a Židovskou obcí Teplice.
Vzpomínky na události noci z 9. na 10. listopadu v roce 1938 se v Žatci zúčastnila vedle členů představenstva Židovské obce v Teplicích Gabriely Beckové a Lexy Leboviče také starostka města Zdeňka Hamousová i zástupce německého velvyslanectví Norbert Axmann.
Na zdech synagogy přibyly tabule s výstavou Židé na Žatecku a chrámem se nesly skladby v podání skupiny Jazz Kohnspiracy. Ta zahrála i skladby žateckého rodáka Karla Reinera, židovského skladatele, jenž prošel ghettem v Terezíně a koncentračními tábory Osvětim a Dachau.
Počet Židů v Žatci činil v roce 1930 při sčítání obyvatelstva 944 osob. Celkově však Židé v Žatci tvořili víc než 10 procent obyvatelstva, protože je k tomu nutné započítat také asimilované Židy. Tedy bývalé příslušníky židovského společenství, kteří přešli ke křesťanství nebo jako nevěřící odmítli se při sčítání přiznat k židovství. V květnu 1939 žilo v Žatci již jenom 91 tzv. rasových Židů podle Norimberských zákonů. Židé v Žatci, stejně jako všude v Evropě, se podíleli na vytváření hospodářství, kultury a společenského dění města. Na tuto činnost navázal německý Nadační spolek Saaz/Žatec v čele s předsedou Otokarem Löblem, který je hlavním iniciátorem a zakladatelem projektu „Židé na Žatecku“ „Projekt hodlá zviditelnit a prezentovat tyto židovské aktivity z minulosti a dostat do vědomí lidí a dějin města Žatec. To je smysl našeho projektu ve spolupráci se Sdružením rodáků a přátel města Žatce“ – řekl Löbl.
Podle jeho sdělení se bude Nadační spolek Saaz/Žatec v rámci projektu Židé na Žatecku spolupodílet mj. i na obnově Židovského hřbitova v Žatci a vybudování výstavní síně.
Historie Židů v Žatci se datuje od 14. století, kdy se začali ve městě usazovat první židovští obyvatelé. Jejich obživou se stal převážně obchod s chmelem.
Žatecká synagoga, po Plzni druhá největší v Čechách, byla postavena stavitelem Johanem Staňkem v letech 1871-1873, v roce 1882 byla opatřena dvěma věžemi, které dnes dokreslují charakteristické východní panorama města. Slavnostní vysvěcení provedl rabín Abrahám Frank dne 18. 3. 1872. V roce 1911 byla renovována a uvnitř kompletně vyzdobena malbami. Konec židovské komunity je spojen s připojením bývalých Sudet k Třetí říši a následným holocaustem. V průběhu tzv. Křišťálové noci 9. listopadu 1938 bylo vnitřní vybavení synagogy vypáleno. Od té doby již nikdy nesloužila původnímu účelu. Po 2. světové válce budaova chátrala, až v roce 1997 byly zahájeny její opravy – bylo provedeno statické zajištění, oprava krovů, pokládka střešní krytiny a oplechování, nová fasáda. Proběhlo zde mj. natáčení anglického dobového filmu ze 17. století Červený bedrník.
Žatecká synagoga se v letošním roce po letech otevřela veřejnosti. Památku zničenou v roce 1938 se nový majitel Daniel Černý snaží opravit a udělat z ní kulturní stánek. Do původní podoby ale majitel interiér vracet nebude. “To by nikdo nezaplatil. Vnitřní vybavení uděláme moderněji, aby využití synagogy bylo univerzálnější. Některé prvky odkazující na její původní využití ale obnovíme,” uvedl Černý. Již letos se v synagoze uskutečnilo několik akcí, v plánu jsou další výstavy i stálá expozice, která přiblíží historii židovství na Žatecku a i význam města při vzniku státu Izrael, kam odtud létala ze žateckého letiště technika a zbraně. Díky vynikající akustice se nabízí pořádání koncertů.
KŘIŠŤÁLOVÁ NOC
Tenkrát o Křišťálové noci
se o život bál každý Žid,
to když se rozvášnění nácci
rozhodli na ně vyrazit.
Nenávist vstoupila jim v srdce,
nic nemohlo je zastavit,
zloba projevila se prudce,
šli synagogu vypálit.
Byli vskutku jako šílení
však pro ně pouhá potěcha,
dva dny trvalo to řádění,
plynových komor předtucha.
Michael Krátký – Malá Černoc u Žatce
Unikátní nálet. Před 65 lety vzlétly ze Žatce bombardéry na Káhiru
MF iDNES /15.7.2013 – Válka, pro komunistické Československo v létě 1948 už studená, byla na Blízkém východě pořádně horká. Přesně před 65 lety se během prvního izraelsko-arabského střetu odehrál poměrně málo známý nálet na egyptské pozice v Káhiře a Gaze. Trojice těžkých bombardérů B-17 vzlétla ze Žatce.
Žatecké letiště, vybavené betonovou dráhou, se před 65 lety stalo jak přímým účastníkem izraelské války za nezávislost (Araby pro její výsledek zvané nakba, tedy katastrofa), tak i jediným letištěm na československém či českém území, z nějž byl kdy veden válečný nálet podobného formátu.
Komunisté se tím později moc nechlubili. Nechtěli připomínat, jak navzdory embargu OSN pomáhali zemi, která díky československým zbraním přežila, odmítla se stát vazalem Moskvy a o jejíž zničení pak východní blok usiloval skrze vyzbrojování jejíjch arabských sousedů.
Příběh žateckého náletu začal u newyorského průmyslníka Ala Schwimmera. Sháněl všechno, co se dokázalo udržet ve vzduchu. “Charlie,” oslovil v Miami svého amerického přítele a dopravce ovoce a zeleniny, “co kdyby ty tvoje mašiny vozily něco víc než bedny s avokádem a citrusy mezi Floridou a Portorikem?”
Bývalý vládní nákupčí Charles Winters kývl. Prodal Schwimmerovi dvě B-17, vyřazené po válce z letectva, po 15 tisících dolarech (což nebylo moc, za každou stíhačku Spitfire prodanou Izraeli Československo účtovalo 23 tisíc dolarů), další dvě B-17 Schwimmer sehnal v Kalifornii a Oklahomě.
Nejspíš tušil, že ho americká justice odsoudí za porušení zákona o neutralitě. Méně ale už asi čekal, že mu americký prezident o padesát let později trest promine, že se dožije 94 let a díky své zásluze na přežití židovského státu získá přídomek “otec izraelského letectva”. Jeho přínos totiž byl mimořádný.
Pod rouškou mlhy: Brazílie, Habeš, Panama
Vývoz vojenské techniky z USA koncem 40. let nicméně blokoval jak zmíněný federální zákon o neutralitě, tak i embargo uvalené na vývoz zbraní do Izraele. Wintersovi lidé se rozhodli letadla propašovat. Do letového plánu zapsali Brazílii, místo toho ale 12. června přes Azorské ostrovy zamířili do Československa.
Bombardér z Oklahomy neměl tolik štěstí jako tři zbylé B-17. Posádka se kvůli nedostatečnému přístrojovému vybavení a zhoršujícímu počasí rozhodla k mezipřistání v Novém Skotsku. Kanadští celníci však při prohledání letadla našli mapy Středomoří a pumové závěsníky. Z nádrže odčerpali palivo a nařídili letcům návrat do USA. Posádka sice dokázala uniknout na Azory, protože Kanaďané zapomněli na přídavné nádrže, na ostrovech ji ale definitivně zadrželi i s letadlem.
Velké bombardéry B-17G na žateckém letišti čekalo dovybavení. Technici je osadili trofejními zaměřovači, jednoduchými pumovými závěsníky i výzbrojí. Letecké pumy dodala československá armáda, vzhledem k délce chystaného letu jich ale letouny pojaly jen omezené množství.
Když se z křídla stane kladivo
V době trvání akce (20. 5. až 11. 8. 1948) odletělo ze Žatce 92 či 93 dopravních letounů různých typů. Celkem bylo do Izraele leteckým mostem přepraveno přes 300 tun vojenského materiálu včetně stíhaček S-199.
První nebezpečné situace paradoxně nesouvisely s náletem na Egypt, ale s cestou do Československa. Nejprve nad Atlantikem málem propadl navigátor jednoho stroje překližkou, která zahradila otvor po demontované střelecké věži. Chvíli visel z letadla ve tříkilometrové výšce, než ho další členové posádky vytáhli.
Následně selhala hydraulika dopravnímu letadlu, které z Izraele do Žatce přiváželo velitele operace Heymana Šamira a další personál. Stroji (britské zdroje uvádějí čtyřmotorový C-69 Constellation, izraelské dvoumotorový a běžněji vyráběný C-46 Commando) se vysunulo jen levé kolo hlavního podvozku a když se ho pilot Martin Ribakoff snažil zase zatáhnout, aby mohl přistát alespoň “na břicho”, neposlechlo.
Ke kroužícímu letounu odstartoval jednomotorový cvičný letoun, jehož pilot se vzpurnému kolu snažil “domluvit” koncem křídla. Ani tento odvážný a mimořádně nebezpečný manévr nepomohl a Ribakoff musel přistát jen s jedním vysunutým kolem. Letoun byl silně poškozen, posádka i cestující ale vyvázli.
Káhira čekala osvětlená
Pak už přišlo na řadu plánování vlastního náletu. Šamir si byl vědomý rizika, že proti bombardérům mohou vzlétnout britské stíhačky z oblasti Suezského průplavu. Nad Káhiru tedy 15. července vyslal jen jednu B-17 vybavenou kyslíkovými přístroji a bombovým zaměřovačem, další dva stroje dostaly náhradní cíle východně od egyptské metropole. Egyptské letectvo nemělo prostředky pro noční stíhání a nepředstavovalo tak pro večerní nálet hrozbu.
Do pilotní kabiny vedoucí B-17 se posadili Bill Katz a Ray Kurtz a s nimi Šamir. Druhý a třetí bombardér řídili zkušení veteráni leteckého mostu z Československa do Izraele Norman Moonitz a Al Raisen. Katz před útokem vystoupal do 25 tisíc stop, část jeho posádky průběžně ztrácela vědomí vinou vadného rozvodu kyslíku.
Egypťané netušili, že Izraelci získali opravdové bombardéry a Káhira čekala osvětlená. Katzova B-17 shodila bomby na rezidenci krále Farúka a důstojnickou školu. Pumy nicméně zasáhly přilehlou chudinskou čtvrť a zabily asi tři desítky lidí. Další dva letouny minuly své cíle a bombardovaly Rafáh, kde se střetly s hustou palbou protiletecké obrany. Do třiadvacáté hodiny večer všechny tři stroje bezpečně přistály na letišti Ekron (nyní Tel Nof).
Vrcholný výkon, soudí o náletu historik
“Za daných podmínek to byl vrcholný výkon od všech příslušníků posádek,” řekl iDNES.cz o náletu historik VHÚ Jiří Rajlich. “Jednak proto, že věc probíhala tajně, ale také proto, že šlo o velmi dlouhý let, že to byly americké bombardéry s německou výzbrojí, která nebyla zcela kompatibilní s konstrukcí letadel. Posádky musely prokázat značnou míru improvizace, složitá musela být navigace, lafetace německých kulometů i pum,” ocenil letce.
Přestože část velitelů izraelského letectva argumentovala, že egyptské letectvo může při odvetném útoku cenné bombardéry zničit a že by se měly vrátit do Žatce, nestalo se tak. Nálety vedené z izraelských letišť se jevily jako o tolik efektivnější, že to stálo za riziko. B-17 začaly létat téměř nepřetržitě až do příměří, které nastalo 18. července ve večerních hodinách. Bombardovaly i Damašek.
Škody z náletů sice válku samy o sobě nerozhodly, dopad na psychiku arabských vojsk však byl značný. Intenzivní využívání bombardérů spolu s přemalováváním imatrikulačních znaků vedlo obránce k dojmu, že čelí silnému bombardovacímu letectvu. Izraelci navíc průběžně posilovali své letectvo o z Československa získané stíhačky Avia S-199 (původně Messerschmitt Bf-109G) a Spitfire Mk.IX.
Poměr sil se obrátil a Izraelci svůj stát během poslední fáze války uhájili. Tou dobou už ovšem českoslovenští komunisté po změně blízkovýchodního politického kurzu Moskvy přecházeli na druhou stranu fronty. Další dodávky zbraní na Blízký východ tak směřovaly do arabských zemí.
Letecký most Žatec – Izrael
Letecký most do Izraele byl sice ve stínu mnohem větší podobné akce proti berlínské blokádě, pro židovský stát byl ale stejně životně důležitý jako pro západní Berlín.
Letadla naložená zbraněmi létala ze Žatce pod panamskou vlajkou, některá údajně startovala z Ruzyně s označením “odpadové železo pro Habeš”.
V době trvání akce (20. 5. až 11. 8. 1948) odletělo ze Žatce 92 či 93 dopravních letounů různých typů. Celkem bylo do Izraele leteckým mostem přepraveno přes 300 tun vojenského materiálu včetně stíhaček S-199.
Použité zdroje: Spitfires over Israel. Cull, B. – Aloni, S. – Nicolle, D., Londýn 1994, Československo a Izrael 1947-1953. Dufek, J. – Kaplan, K. – Šlosar, V., Praha – Brno 1993
Autor: Jan Wirnitzer