VANDA KRÁLOVÁ / ČTK

Tomáš Pulc a židovská modlitba

Žatec Na znovuotevřeném žateckém hřbitově si Židé připomněli oběti holokaustu z řad místních obyvatel. V roce 1930 ve městě žilo přes 900 lidí židovské víry, dnes zůstala jediná rodina. Rodácké spolky se snaží obnovit hřbitov i žateckou synagogu. Pietního aktu se v pondělí zúčastnili i němečtí rodáci ze Žatce.

Členka židovské obce Gabriela Beková připomněla, že hřbitov u východního okraje hřbitova křesťanského byl založen v roce 1869. „Teprve v devadesátých letech se ho ujala naše obec. V roce 2004 byl slavnostně otevřen, na jeho celkovou obnovu ale nejsou peníze,“ dodala. Právě její rodina je poslední rodina židovského původu v Žatci.

Setkání se zúčastnili i členové německého spolku rodáků ze Žatce. „Jsou to děti odsunutých Němců nebo jejich potomci. Dnes byli také u pamětní desky v Postoloprtech,“ řekl předseda Sdružení rodáků a přátel města Žatce Petr Šimáček. Deska připomíná Němce zavražděné na konci druhé světové války. Den zakončili na židovském hřbitově. „Je to akt smíření,“ dodal Šimáček.

Historii Židů na Žatecku se jeho sdružení věnuje společně s německým Nadačním spolkem

Otokar Löbl při projevu na žatecké židovském hřbitově

Saaz/Žatec. Jejich projekt Židé na Žatecku si dal za cíl sbírat svědectví a dokumenty o místních židech a pomoci s obnovou tamního hřbitova a synagogy. Prezentují je na výstavě v synagoze a webových stránkách.

První zmínky o Židech v Žatci pocházejí z roku 1350, v roce 1930 jich žilo ve městě přes 900. „Židé v Žatci tvořili více než 10% obyvatelstva, neboť je nutno započítat i asimilované Židy,“ řekl rodák ze Žatce Otokar Löbl, který nyní žije ve Frankfurtu. Válku přežila necelá stovka.

Žatecký a Lounský deník: Středa, 29. Květen 2013, Strana 3,  Foto: Libor Zaoral

Otokar Löbl, předseda Nadačního spolku Saazˇ/Žatec

O. Löbl

Vážení hosté, dámy a pánové,

Holocuastem, označovaný též jako šoa (hebrejsky neštěstí, zničení, pohroma), což označení pro systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování osob označených jako Židé prováděné nacistickým Německem a jeho spojenci v době druhé světové války. Holocaustem vyvrcholil dva tisíce letý vývoj pronásledování židů v dějinách lidstva. Během této genocidy bylo vyvražděno kolem 6 milionů Židů.

Také zde v našem městě si vyžádala tato genocida velké oběti … Žateckým Židům kterým se nepodařilo vcas opustit Evropu skončili převážně ve vyhlazovazích táborech nebo v plynových komorách. Židé v Žatci, jako všude v Evropě, se podíleli na vytváření hospodářství a kultury města, která nám dnes trochu chybí. Náš projekt „Židé na Žatecku“ hodlá zviditelnit tyto ztráty a vrátit tyto minulosti do vědomí lidí a dějin města Žatce. Toto je smysl našeho projektu. (upozornění na prospekt)

Dilema žateckych židu, o tom řekl Thedor Herzl již v roce 1897: „Čím se provinili, ti malí židé z Prahy, ti poctiví obchodníci, ti mírumilovní občané? V Praze se jim vyčítalo, že nejsou Češi, a v Žatci,že nejsou Němci“

Počet Židů v Žatci činil v roce 1930 při sčítání obyvatelstva 944 Židů. Židé v Žatci tvořili však více než 10 procent obyvatelstva neboť je nutno započítat také asimilované Židy. Tím rozumíme bývalé příslušníky židovského společenství, kteří přešli ke křesťanství, nebo jako nevěřící odmítli se při sčítání přiznat k židovství. Z 9. na 10. listopadu 1938 došlo v Německu a také v Žatci ku pogromu tzv. Křištálové noci. Při tomto pogromu bylo vypáleno také vnitřní vybavení synagogy v Žatci. Židé byli hnáni na náměstí, museli pochodovat s praporem Davidovy hvězdy a bylo na ně pliváno, jak nám vyprávěla pamětnice paní Vogelová, která nyní žije v Izraeli. V květnu 1939 žilo v Žatci již jenom 91 tzv. rasových Židů podle Norimberských zákonů. Tento počet obsahuje i tzv. Židy 2. stupně. V současnosti žije v Žatci pouze jedna rodina židovského původu, která je zapojena v židovské obci Teplice, pod kterou spadá město Žatec. Naše milá rodina Becková, a zde přítomná dcera mého přátele a spolužáka Karla, který je pohřben na tomto hřbitově a vnučka posledního kantora žatecké obce Oty Becka, Gabriela, která je zde dnes jako místopředsedkyně ŽO.

Antisemitismus však nebyl a není doménou, výsostným hájemstvím Němců. Byl rozšířen již v Rakousko- Uhersku a i v první Československé republice, i když pod rouškou výčitek, že se židé hlásili převážně k německé kultuře a mluvili německy, což se jim zazlívalo.

Situace se pro české a moravské Židy se rapidně zhoršila ve druhé polovině devadesátých let. Jistým varováním mohlo být zvolení křesťanského sociála Karla Luegera, starostou Vídně,(1844-1910), který otevřeně prosazoval antisemitský program.

V letech 1897-98 se na knižním trhu objevily antisemitské knihy a pamflety – především Národní sebeochrana. „Úvahy o hmotném a mravním úpadku národa českého“ od Rudolfa Vrby roku 1898, a dalsi.

Židé měli údajně prodávat levné, ale nekvalitní zboží, na které nalákali české, „naše“ ženy, proto byli Češi vyzýváni k tomu, aby kupovali jen u křesťanů. O přetrvávajících reminiscencích tohoto národnostního antisemitismu, který se propojil s hospodářským, svědčí báseň publikovaná roku 1910 v pardubickém Našem právu (národně-sociální list):

Svůj k svému! Pohleď v pravo, zdvihni v levo hlavu, Uštvaný ty, utlačený lide! Podívej se přece jednou kolem, jak tu rostou z mozolů tvých židé … báseň pokračuje dalšími citacemi předsudků o Židech.

Jestliže se Češi v průběhu devadesátých let ukázali být k Židům nepřátelští, pak situace nebyla lepší ani u německého obyvatelstva českých zemí. Od osmdesátých let se do Čech šířilo z Rakouska pangermánské hnutí Georga von Schönerera (1842-1921), které získalo ohlas především mezi německými dělníky a rolníky v severních Čechách. Severní čechy se tak stali kolébkou německého národního socialismu, který vyvcholil roku 1918 nově založenou Německou národní socialistickou dělnickou stranpu (DNSAP) v ÚstÍ n/L jejíž ideologickým vůdcem byl Rudolf Jung. Ten hrál později důležitou roli v říši. Německá NSDAP byla založena až o dva roky později.

J. Novotný, P. Šimáče a O. LöblDalší poznámka: Také to museli jsme to být velcí junáci, když již 14. října 1938 (sic), dva týdny po mnichovské dohodě, vydaly české vrcholné stavovské organizace lékařů, právníků, advokátů, notářů, inženýrů memorandum požadující “… aby pro budoucnost vůbec nebylo přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána Židy.” A to prosím nebyl názor pouliční luzy, nýbrž české inteligence pouhé dva týdny po zhroucení první republiky (!). Takové postoje nemohly vzniknout během předcházejících dvou týdnů, ty musely v českých myslích vězet desetiletí.

Od konce 20. století je možno po celém světě zaznamenat vzrůstající výskyt antisemitismu, který se projevuje jednak v podobě vypjatého antisionismu – kritice politiky Státu Izrael, která má ovšem v podtextu předpojatost vystavěnou na předsudcích, dále v islámském fundamentalismu, projevujícím se extremně po 11. září 2001, ale také v podobě neonacismu v různých zemích. Od konce 20. století se množí útoky na židovské objekty v Evropě.

Na závěr bych chtěl civotat ze zprávy o stavu antisemitismu v ČR za rok 2010 Federace židovských obcí v ČR. „Přes převážně kladný vztah české veřejnosti k Židům je nutno podoknout že čeští pravicoví extremisté tradičně pokračují ve svých psaných výstupech v oživování konspiračních teorií o nadvládě Židů; zajímavé je dozajista i šíření anti-judaismu, který je obvykle spojován s křesťanstvím; Židé jsou označování za původce všeho zla ve světě i v České republice. Nově se extremisté inspirují v antisemitismu arabském, trendu zažívajícím velký vzestup v arabském světě. Zvýšenou aktivitu (ve psaných projevech anti Izraelských postojů) sledujeme v momentech dění na Blízkém Východě, např. Flotila Svobody. Extremisté vedle psané formy sdělení využívají prostředky internetových audio a video sdělení, často přebíraných z cizojazyčných zdrojů“.

Zde je nutno zmínit iniciativu akce DOST (Důvera, Objektivita, Svoboda, Tradice) která musí býti chápána jako poměrně nebezpečný fenomén, nejen pro české Židy, ale pro celý demokratický vývoj ČR. (anticko-křestanké kořeny) Děkuji za pozornost (platí mluvené slovo)

Toman Brod, Foto Petra Flath

Toman Brod se narodil 18. ledna 1929 v Praze v rodině velkoobchodníka s obilím. Tatínek Arnošt pocházel z Bučic, kde měl jeho otec Alois obchod se smíšeným zbožím. Maminka Olga, rozená Picková, se narodila v Ledči nad Sázavou, kde její rodina vlastnila pilu. Manželé Brodovi žili od roku 1918 v Praze, v bytě na Palackého (dnes Rašínově) nábřeží a vychovávali dva syny, Tomana a jeho staršího bratra Hanuše. Měli křesťanskou kuchařku Annu Kopskou, která sloužila již u Tomanova dědečka, jeho rodičů a nakonec se po válce stala členem i jeho rodiny. Tato žena sehrála v životě Tomana Broda významnou roli.

Toman BrodKlidné dětství netrvalo dlouho. Přišel Mnichov, zemřel otec rodiny, následovala okupace, protižidovské nálady a  nařízení. V  září 1941 si Toman připíná na kabát žlutou šesticípou hvězdu a  poprvé si uvědomí, že se stal „tvorem druhého řádu“. V červenci 1942 s matkou a bratrem nastupuje do transportu z Prahy do Terezína.

Protože ještě nebyla vlečka do Terezína, šli jsme s maminkou i bratrem z Bohušovic pěšky a vlekli těž- ká zavazadla, která nám nakonec stejně sebrali a nechali nás tak nepřipravené na život v ghettu. Matku ubytovali v  Hamburských kasárnách, zatímco já s bratrem jsme se ocitli v Hannoverských kasárnách, která jsme však zanedlouho opustili a přemístili se do bývalé školy, tehdy domova mládeže v  L 417. Spali jsme v někdejší tělocvičně, která teď sloužila jako přechodný „azyl“ pro nově příchozí hochy.

Pobyt v  terezínském ghettu s  příděly jídla, jež nebyly k životu ani k smrti, v ghettu přeplněném, špinavém, stísněném, obehnaném vysokými hradbami, byl pro mne těžkým obdobím. Mělo však brzy být ještě mnohem hůř. S maminkou a bratrem jsme byli zařazeni do prosincového transportu roku 1943. Na rampě nám rozdali několik kousků chleba s náhraž- kou salámu, na podlahu dobytčího vagonu postavili nádobu s čajem (to vše pro asi sedmdesát lidí) a ná- davkem přidali kbelík, který měl sloužit za toaletu. Půl vagonu zabírala zavazadla, nikde žádný průduch, žádné okno. Jeli jsme dlouho, snad dva dny a  noc, vlak každou chvíli někde zastavil. Zakrátko jsme už byli skoro udušení, špinaví, hladoví a žízniví. Zatímco první nádoba byla brzy prázdná, druhá ohavně přetékala. Ve vagoně byli už i mrtví. Konečně vlak dorazil do cíle. Přijeli jsme do Osvětimi.

Toman prošel peklem Osvětimi-Birkenau, komplexem lágrů v  Gross-Rosenu v  Kladsku a  skončil v  jakési bývalé továrně, kterou 8.  května večer esesáci opustili a on byl volný. Vážil 40 kg, byl kost a kůže a v nemocnici, kam ho převezli, zjistili, že má břišní i skvrnitý tyfus.

Toman Brod ve svém projevu se ohranil proti prinzipu kolektivní viny. A to nejen v minulosti ale i v přítomnosti v ohledu na národnost a náboženství a je nutno v humanistické společnosti rozhodně odsoudit. Špatná pamět by neměla býti pro nikoho důvodem k dobrému svědomí.

Do zemské sněmovny byl pozván i předseda Nadačního spolku Saaz/Žatec, který při této příležitosti pozval pana Dr. Tomana Broda na přednášku o své knize „Ještě že člověk neví co ho čeká“  a jak přežil Osvětim, do Křížové vily v Žatci