Výstava ve Frankfurtu nad Mohanem, Titus-Forum, 4.-23. března 2012
Vyhnání (odsun) Němců z Československa, měl býti podle vítězních mocností proveděný jako humanní „ transfer” . Ve skutečnosti mu ovšem předcházel v květnu a červnu 1945 teror. Nejednalo se však a spontanní projev národního hněvu a msty za utrpené bezpraví Čechů, nýbrž o plánované akce českých a ruských vojenských tajných služeb, kterými ještě před postupimskou konferencí připravovali půdu pro socialistickou laboratoř v pohraničí. Komunisté hráli při tom hlavní roli. Tato Výstava ve Frankfurtu nad Mohanem informuje nad novými poznatky o tzv. „divokém odsunu“ sudetských Němců na základě dokumentů z českých archivů, které nebyli před sametovou revolucí 1989 dostupné.
Stalin to v Sovětském svazu předvedl: bezohledné deportace z národních skupin jako mocenský prostředek a následně i Hitler. Jako školitelé československé osvoboditelské armády převzali sovětští komunisté tento úkol a předali své zkušenosti. Češi kteří ještě byli v pohraničí se až na vyjímky chovali pasivně nebo byli sami obětí těchto vojenských „bezpečnostních orgánů“ které přišli do pohraničí, tehdejších Sudet. Dokonce byli znepokojení, což vedlo v roce 1947 k vyšetřování případu Postoloprty parlametní komisí Československé republiky. Komunistické straně se však podařilo získat vděčnost nových českých, slovenských a volyňských Čechůp, toto ututlat a politicky využít.
Tato výstava Nadačního spolku Saaz/ Žatec, která byla připravena ve spolupráci z Mezinárodní společností pro lidská práva (IGFM) ve Frankfurtu nad Mohanem byla v pátek, 2. března 2012 za vysoké účasti návštěníků a politiků otevřena. Představuje dosud skryté dokumenty a spisy v novém světle o těchto temných měsicích po skončení války v pohraniční oblasti a konfrontuje je s výpovědmi pamětníků doby. Výstava se vyvinula z podobné expozice Federace nezávislých spisovatelů v Praze, která byla představena již v roce 2006 České republikce 2006 a tam vyvolala velký rozruch ve veřejnosti a tisku. Tato nová německá verze bude nyní tři týdny k vidění a má se později ukázat také v jiných městech.
Vývstava je též dostupná v internetu, ovšem pouze v němčině. Divoké vyhnání Němců (odsun) v severních Čechách 1945.
Dr. Andreas Kalckhoff / překlad Otokar Löbl
Žatec – Tiché vzpomínkové shromáždění proběhlo v pátek 11. listopadu večer před hlavním vstupem do synagogy v Žatci. Asi třicet účastníků si připomnělo události z počátku listopadu 1938, kdy nacisté uspořádali protižidovský pogrom v celém Německu i v oblastech tehdejších Sudet včetně Žatce. Událost vstoupila do dějin pod názvem Křišťálová noc. Při protižidovské hysterii bylo během noci zabito sto lidí, třicet tisíc jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů; nacisté a další zfanatizovaní obyvatelé také vypálili více než 1300 židovských modliteben a synagog včetně synagogy v Žatci. Synagoga v Žatci je druhá největší v ČR. Páteční vzpomínku uspořádal Nadační spolek Žatec ve spolupráci se Židovskou obcí ČR, Sdružením rodáků a přátel města Žatce a také žateckým muzeem.Mezi účastníky byli mj. starosta Loun Jan Kerner, starostka Žatce Zdeňka Hamousová či předseda Židovské obce Teplice Oldřich Látal. Žatecký a Lounský deník/ 13.11.2011/ Libor Želinský Video vysílání o této akci žatecké televize OK České Budějovice / 28. – 29. května 2011 Cílem konference bylo představit široké veřejnosti osoby, organizace a projekty z České republiky, které se intenzivně zabývají touto tematikou a společnými dějinami. Své projekty zde prezentovali studenti i instituce usilující o zachování historické kulturní krajiny v oblastech, které byly dříve osídleny převážně německým obyvatelstvem. Navíc budou představeny literární projekty, které se věnují zachování německy psaného kulturního dědictví v českých zemích. Konference je společnou akcí tří institucí, jež se různým způsobem věnují péči o kulturní dědictví českých Němců. Jedná se zároveň o 10. ročník Semináře o Šumavě, který každoročně pořádá kulturní referent pro české země. Konferenci navazuje na projekt Kulturní krajina Pražského literárního domu autorů německého jazyka a Collegia Bohemica z Ústí nad Labem, které se výrazně podílí na přípravě Muzea dějin německy mluvícího obyvatelstva v českých zemích (plánované otevření v roce 2012). Akce se koná za podpory Jihočeského kraje a Česko-německého fondu budoucnosti. Konference se zúčastnilo předsednictvo Nadačního spolku Saaz/Žatec, Mgr. Petr Šimáček, Dr. Andreas Kalckhoff a Otokar Löbl, který zde prezentoval vývoj a vznik pamětní desky pro oběti Postoloprstkého masakru v červnu 1945. Těžištěm konference byli otázky vhodného způsobu připomínání minulosti – např. problematika sudetských Němců, kteří přišli o život po konci 2. světové války v roce 1945. Postřehy z konference Tomáš Kassal | Mladá Fronta DNES, iDnes vydání Severní Čechy 14. května 2011 Německý nadační spolek Saaz/Žatec se snaží o vytvoření nového muzea, které má připomínat německo-českou i židovskou kulturu v Žatci. Už jen název chystaného muzea bude symbolický – Muzeum Jana ze Žatce. Je brán jako zakladatel moderní německé literatury. “Muzejní expozice by měla vyzvednout úspěchy a prospěch města z více než tisíciletého spolužití. Ale samozřejmě též nevynechat jeho smutný konec a ten vysvětlit”, přiblížil tiskový mluvčí spolku Andreas Kalckhoff. Jan ze Žatce Muž známý též jako Johannes von Saaz (asi 1350 – asi 1414) byl spisovatel a městský notář v Žatci. Psal německy a latinsky. Jeho Oráč z Čech je středověký spor o filozofických tématech, zejména o smrti, ale i o smyslu bytí. Dílo je bráno jako základ německé literatury. Muzeum pojmenované podle Jana ze Žatce by mohlo využívat například budovu bývalého německého gymnázia v centru města, kde dnes sídlí městská policie. To je ale jen jedna z uvažovaných možností. “Klíčovým problémem je nyní to, zda se nadačnímu spolku podaří sehnat dotaci na tento záměr a na kolik budou vyčíslené provozní náklady,” upozornil místostarosta Žatce Jan Novotný.”Jedná se o dlouhodobý projekt, do kterého chceme zapojit české i německé erudované historiky a žateckou veřejnost,” zdůraznil předseda nadačního spolku Otokar Löbl. V Žatci by šlo již o třetí muzeum V Žatci v současné době existuje Regionální muzeum K. A. Polánka, jehož stálé expozice mapují hlavně pravěk a středověk Žatecka. Chmelářské muzeum ukazuje bohatou tradici pěstování chmele v regionu. Moderní historie je ale pro většinu Žatečanů poměrně neznámá, protože souvisí s téměř kompletní výměnou obyvatelstva v období kolem druhé světové války. Právě společný život Němců, Čechů a Židů přitom vytvářel bohatou historii města včetně dnešní městské památkové rezervace nebo množství technických staveb, jako jsou bývalé papírny, chmelařské sklady a sušárny, které vznikaly hlavně v 19. století. K židovské historii patří nejen vyhánění Židů z města a zabírání jejich majetku na konci 30. let, ale také letecký most Praha – Haifa v roce 1948. Ten výrazně přispěl k založení dnešního státu Izrael. Teplice – “Čím se provinili, ti malí židé z Prahy, ti poctiví obchodníci, ti mírumilovní občané? VPraze se jim vyčítalo, že nejsou Češi, a v Žatci, že nejsou Němci.” I tímto citátem Theodora Herzla z roku 1897 lze charakterizovat nelehký úděl židovského obyvatelstva, které ještě před sedmdesáti lety tvořilo nedílnou součást populace našeho regionu. Smutný osud židů především z Žatce si připomene také Židovská obec Teplice, která je spoluiniciátorem projektu Židé na Žatecku. Výsledkem tohoto projektu, na kterém se podílejí i další instituce včetně německého nadačního fondu Saaz/Žatec, je stejnojmenná výstava, která měla koncem loňského roku premiéru v žateckém Regionálnímu muzeu. V Teplicích byla ve středu zahájena vernisáží v budově Židovské obce v Lipové ulici. Té se zúčastnil i její autor Otokar Löbl, který k jejímu účelu uvedl: “Výstava není zaměřená pouze na poznání minulosti. Jejím úkolem je také obrana a získání vědomého postoje proti antisemitismu.” Expozice seznámí diváky s historií začínající příchodem Židů do regionu až po jejich tragický konec. “Mentální antisemitismus Němců v Sudetech a tedy i v Teplicích se transformoval do hrozné formy. Nejprve byli židé vyloučeni ze společnosti, zbaveni životní existence a následně vystaveni fyzické likvidaci, hromadnému vraždění a genocidě. Antisemitismus však nebyl a není doménou, výsostným hájemstvím Němců. Byl rozšířen i v první Československé republice, i když pod rouškou výčitek, že se židé hlásili převážně k německé kultuře a mluvili německy, což se jim zazlívalo,” dodává Otokar Löbl a zve na výstavu všechny zájemce o tuto tématiku. Ta v Teplicích potrvá až do 18. dubna a je přístupná denně po předchozím objednání na telefonním čísle 417 635 073, případně na e-mailové adrese kehila@volny.cz. Její součástí je také krátký dokumentární film s výpověďmi ještě žijících žateckých židů, který byl pořadateli natočen vloni v Izraeli a který je součástí celého projektu. Teplický deník 18.3.2011 Pohnutá historie města Žatec odráží pohnuté středoevropské dějiny. Doby rozkvětu jsou střídány dobami krveprolití. Žatečtí rodáci se snaží najít cestu ze vzájemného obviňování mezi Čechy a Němci. Je dnes usmíření vůbec možné? A jaké jsou motivy těch, kdo o ně usilují? Sedíme v hospodě, která si říká Chrám chmele a piva. Uprostřed Žatce spolu s Chmelařským muzeem vyrostla za podpory Evropské unie. Okolo stolu se veselí Češi, Němci a Židé. Představitelé národů, které vytvořily slavnou historii města Žatce, která se v minulém století zhroutila. Překrásné renesanční centrum je zchátralé, kousek od něj vejdete do ulic rozbořených, jako by válka skončila před pěti lety. Jizvy v duších lidí jsou však ještě bolavější. Od třicátých let je historie města tragédií zmařených nadějí. Nejdřív Němci vyháněli a utlačovali Čechy. Pak byli vyhlazeni Židé. Po válce vyhnali Češi Němce. A další Češi odešli po ruské okupaci. Teď se pomalu rány hojí. Zásluhu na tom mají především dva muži. Petr Šimáček a Otokar Löbl. Spolu s dalšími Žatečany jsou duší Sdružení rodáků a přátel města Žatce.Toto sdružení chce nejen povznést Žatec aspoň o kousíček k bývalé slávě. Usiluje i o to, co není dnes běžné. O usmíření všech rodáků. Tedy i těch z Česka a Německa. Otokar Löbl se o totéž snaží i z německé strany se svým spolkem Förderverein Saaz/Zatec. Chrám chmele a piva V Chrámu chmele a piva se slaví regionální událost: zahájení výstavy o Židech v Žatci, kterou tito dva muži pomohli uspořádat. Odkrývají se na ní osudy lidí, kteří spoluvytvářeli slávu města a najednou zmizeli. Někteří se vrátili po desítkách let, aby viděli několik panelů v sále žateckého muzea. Téměř devadesátiletý pan Sommer, jaderný fyzik, přijel z Paříže. Devadesátiletá Anna Roubíčková přestřihla pásku. Za stolem však sedí i delegace německých rodáků. Těch, jejichž předkové byli z města vyhnáni po roce 1945. Konverzace je veselá, nikdo nikomu nepřipomíná křivdy.Pivo teče proudem. Člověk by řekl, že krvavé dějiny konečně budou zaměněny přívětivějšími pivními. Usmíření? Možná se už usmíření a odpuštění přiblížilo. Petru a Otokaru Löblovi to trvalo deset let, než ho do města se svým Sdružením rodáků a přátel města Žatce pozvali. Životy a vražedné činy již není možné vrátit. Je však možné si vzájemně odpustit a přiznat své chyby,a tím se vyvarovat opakování jednání z minulosti. Šimáček vzpomíná na první návštěvu v Německu: „Bylo to v Georgensgmündu, kde jsme se s Otou představili na setkání německých Žatečanů. V sále asi s 300 rodáky bylo ve vzduchu cítit ‚dusno‘ a nedůvěra… Někteří se dokonce báli přijít k našemu stolu. Pak se postupně osmělili a hlavně chtěli vědět, jak vypadá jejich bývalý dům, ulice nebo hřbitov v Žatci. Jestli ještě žije pan X nebo paní Y…“ Šimáček se však setkal s ještě větší nedůvěrou po návratu do Žatce. Místní nechtěli pochopit, že v Německu žijí stejní lidé jako oni. Petra Šimáčka podezřívali, že se jezdí se „Sudeťáky“ kamarádit za mercedes nebo něco podobného. Říká o tom: „Začala se projevovat zášť a závist. Co od těch Němců mají, co dostanou? Další se báli a stále bojí, že se v kontaktu s německými rodáky dozvíme nepříjemné věci zminulosti. Kdo s nimi kolaboroval, kdo co ukradl, jak se kdo choval tehdy za války a po válce k Němcům.“ „Při osobních setkáních se žateckými rodáky se však dozvěděli (a dozvídáme se) třeba to, kdo s kým chodil a jaká to byla jeho první láska v Žatci. Čí nemanželský syn či dcera dodnes v Žatci žijí, a podobné pikantnosti. Jsou to ale ryze soukromé věci a nikdo je ode mne nikdy neuslyší!“ Otokar Löbl zná totéž z druhé strany. Potom, co odešel v osmašedesátém po ruské invazi, poznal dokonale obavy i naděje žateckých rodáků, kteří žijí v Německu. S většinou krajanů nemá problém: jsou pragmatičtí, chtějí se do Žatce vracet, případně tam podnikat. I na německé straně však žijí ti, kteří se s křivdou nesmířili a nikdy nesmíří: „Podobně jako část dnešních obyvatel Žatce paušálně odsuzuje ‚sudetské Němce‘, tak část Němců vidí v obyvatelích Žatce dědice těch, kteří se obohatili na jejich majetku. Je to menšina, která je ale aktivní a organizovaná. Rozdíly mezi těmi, kdo chtějí spolupráci, a těmi, kdo ne, jsou bohužel skoro nepřekonatelné, podobně jako dogmatismus některých členů Klubu českého pohraničí a komunistů a profesionálních ‚bojovníků za svobodu‘,“ říká smutně Otokar Löbl. I když není úplně přesvědčen, že jeho boj za usmíření bude úspěšný,věnujemu spoustu sil a energie a nikdy to nevzdá. Löbl a Šimáček Ani Otokar Löbl, ani Petr Šimáček nevyhlížejí jako katedroví bojovníci za pravdu a lásku. Löbl vyrostl v německé rodině se židovskými kořeny. Protože byla antifašistická, nebyla odsunuta. Odešel až po roce 1968, kdy ruská invaze zmařila jeho naděje na změnu k lepšímu. Je hospodským, daňovým poradcem, bonvivánem a po šedesátce začal studovat filozofii.Miluje pivo, dobré jídlo a dobrou konverzaci. Petr Šimáček je úspěšný manažer, který vlastní vzkvétající agenturu a přesně tak taky vypadá. S Löblem ho spojuje nadšení pro spolkovou činnost, které by člověk hledal v dobách F. L. Věka, organizační schopnosti a víra v lepší budoucnost Žatce – Saazu. Hlavně ale jednoduchá myšlenka: už neprodlužujme řetěz vzájemných křivd. Co se stalo, stalo se. Je potřeba o tom vědět, je potřeba litovat vin. Nemají však zatěžovat budoucnost. Díky tomuto přesvědčení se jim podařilo aspoň trochu usmířit žatecké krajany na obou stranách hranice. Jenže zdaleka není jasné, že navždycky. Petr Šimáček si sice s úsměvem, ale přeci jen stěžuje: „V roce 2010 se naše spolupráce s německými Žatečany zase zhoršila. Podle mě se ve svých spolcích rvou s různorodostí názorů a rozpolceností a mám pocit, že se u některých z nich začínají objevovat skryté nacionalistické myšlenky.“ Doba ale nacionalismu tak trochu přeje. Česko si vyžádalo výjimku k Lisabonské smlouvě, protože se prezident republiky bojí případných nároků sudetských Němců. Letos při oslavách 28. října mluvil Klaus o tom, že se příliš zdůrazňuje příkoří, které spáchali Češi na Němcích, a o tom opačném se mlčí. V Německu se zas hodně pochybuje o tom, zda jsou noví členové skutečně přínosem pro Unii. Budoucnost Nečeká střední Evropu nová vlna ochlazování? Nad ležákem v Chrámu piva a chmele v Žatci to tak nevypadá. Dějiny však svědčí o něčem jiném. Otokar Löbl věří, že by se nemusely opakovat: „Životy a vražedné činy však již není možné vrátit, stejně jako není možné zpětné odstranění křivd bez nastavení nových křivd. Je však možné si vzájemně odpustit a přiznat své chyby, a tím se vyvarovat opakovaného jednání z minulosti.“ Žatecký spolek je však připraven přežít i návraty nedůvěry. Není založen na minulosti, ale na budoucnosti. Pláč zašlou slávu neobnoví ani nevyléčí rány. Možnosti a schopnosti politiků pomoci jsou velmi omezené a jejich zájmy sobecké. Žatečtí spolkaři spoléhají sami na sebe. Petr Šimáček: „Říkávám, že na rozdíl od podobných spolků nechceme vzpomínat nad fotografiemi a lkát nad ztracenou historií. Od počátku chceme být moderní a tvůrčí.“ MF DNES / 9. prosince 2010 / Rubrika:publicistika / Martin Komárek, komentátor MF DNES 9. prosince 2010 Za šedsát let se z kvetoucího obchodního města, kde pospolu žili Němci, Češi a Židé, stala troska, která se těžko vzpamatovává. Oficiální internetové stánky města Žatce vyhlížejí sympaticky. Nic proti nim. Jenže ty nejdůplžitější krvvavé události chybějí. Ty při kterých mizeli lidé a nakonec i duch města Projdeme nejprve data z internetu a pak se poidíjme za ně…… 1004 – První písemná zpráva o Žatci v kronice Thietmara Merseburského. 1111 – Správcem Žatce je Soběslav, bratr knížete Vladislava I. 1248 – Žatec je v doložených záznamech poprvé uveden jako středoveké mesto. 1261 – Žatectí právovárecníci získali právo varit pivo. 1348 – První písemná zpráva o chmelnici v Žatci. 1405 – Řemeslníci natrvalo vytěsnili patriciát ze správy města. 1414 – Papež vyhlásil nad městem klatbu. 1421 – Žatec odrazil vojska druhé krížové výpravy. 1539 – Zavedení zvláštního pečetidla zarucujícího originalitu žateckého chmele. 1582 – Město postihla povoden, při níž se utopilo asi 150 lidí. 1767 – V Žatci jsou 4 pivovary a 20 sladoven. 1788 – Žatec se stal sídlem krajského úradu a požár znicil 284 domu. 1801 – Uveden do provozu Meštanský pivovar na Žižkove náměstí. 1833 Byl založen chmelařký spolek na ochranu kvality chmele. 1860 Vznik žateckého chmelného trhu. 1929 – V Žatci vystoupila Josephine Bakerová, tanecní hvězda parížského Folies Bergere. 1934 – Ve měste je registrováno 161 chmelarských firem a 53 balíren chmele. 1997 – Slavnostní otevření Chmelařského muzea. Z výčtu by se zdálo, že nejvetší pohromou v dějinách města byla velká povodeň. Ve skutečnosti renesancní dejiny Žatce provázely pogromy na Židy, kterí se zde usazovali. Jednou drželi privilegia, jindy byli vraždeni a vyháneni. Nejděsivejší mezera však zeje mezi daty 1934 a 1997. (Nic z oficiálních stránek jsem tam nevynechal). Jenže práve v tech šedesáti letech se z kvetoucího obchodního mesta, kde pospolu žili Nemci, Ceši a Židé, stala troska. Nejprve museli odejít Češi. Pak nacisté zničili židovskou komunitu. Stovkám lidí byl nejprve brutálne zabaven majetek, potom byli posláni do koncentráku, kde většina z nich mučivě zahynula. Odplata, která postihla viníky války, Nemce, byla také krutá. Nekterí žatectí Němci byli odvedeni do Postoloprt, kde je postříleli příslušníci Československé armády. Zbývající, at už viníci, nebo nevinní, byli odsunuti, nebo chcete-li vyhnáni. Do opuštených honosných domu skvělého renesancního města se nastěhovali lidé, kterí neměli s jeho tradicemi nic společného a nestáli o ně. Žatec postihl úpadek a tradice se ztrácely. Další rána prišla v osmašedesátém. Mesto opustili mnozí pracovití Ceši. Odešli po ruské okupaci do emigrace. Husákovské vedení hledelo na Žatec jako na politicky nespolehlivý a bralo mu další výsady. Rok 1989 sice přinesl svobodu, ale ne peníze smíření. Děsivé dějiny ve zdech mesta pořád žijí. Odplata, která postihla viníky války, Němce, byla také krutá. At už viníci, nebo nevinní, byli odsunuti, nebo chcete-li vyhnáni. Martin Komárek, komentátor
Lidé si připomněli protižidovský pogrom
Konference o společném kulturní dědictví
Konference je společnou akcí tří institucí, jež se různým způsobem věnují péči o kulturní dědictví českých Němců. Jedná se zároveň o 10. ročník Semináře o Šumavě, který každoročně pořádá kulturní referent pro české země. Konferenci navazuje na projekt Kulturní krajina Pražského literárního domu autorů německého jazyka a
Collegia Bohemica z Ústí nad Labem, které se výrazně podílí na přípravě Muzea dějin německy mluvícího obyvatelstva v českých zemích (plánované otevření v roce 2012). Akce se koná za podpory Jihočeského kraje
Německý spolek chce v Žatci muzeum o historii česko-německých vztahů
Výstava v Teplicích představí pohnuté osudy žateckých židů
Cesta z kruhu výčitek
Děsivé dějiny města Žatce