Archiv autora: Redaktion

Návštěva bavorského ministra kultury v Žatci

Návštěva bavorského ministra kultury v Žatci, Postoloprtech a Ústí nad Labem

Ve středu dne 1. května 2013 navštívíl Dr. Ludwig Spaenle, bavorský státní ministr pro školství a kulturu s 6člennou delegací město Žatec, Postoloprty a Ústí nad Labem. Jde o první poznání měst s možností navázání kulturní spolupráce s těmito městy v Ústeckém kraji. V Žatci a Postoloprtech se delegace také seznámíl s poválečnými událostmi roku 1945, kdy se uskutečnil pochod smrti žateckých Němců ze Žatce do Postoloprt, kde je umístěna pamětní deska na památku německých civilistů, kteří zde byli zabiti.

V Žatci bavorského ministra přivítála starostka města Zdeňka Hamousová a předseda Nadačního spolku Saaz Žatce Otokar Löbl mu předál publikaci Pravdou k smíření (Případ Postoloprty a jeho vyrovnání 1945-2010.

Ze Žatce vedla cesta malé delegace z Bavorska do Postoloprt, kde si na hřbitově přípoměli památku Němců, kteří zahynuli bě+hem poválečných událostí v Postoloprtech a v Levonické bažatnici.

Členy delegace byli: ředitel památníku koncentračního tábora Flossenbürg pan Jörg Skreibeleit, předseda zemní organizace politické výchovy Bavorska pan Werner Karg, dále evropský poslanec Křesťanské demokratické strany Německa (CSU) Bernd Posselt, jednatel Panevropské unie Německa pan Johannes Kijas a parlamentní sekretářka paní Stephanie Waldburg.

Křest nové publikace: Pravdou k smíření

6.března 2013 – E-region.cz

Dr. A. Kalckhoff

„Narodil jsem se v srpnu 1944 v žatecké nemocnici. Moji prarodiče patřili k poválečným vyhnancům ze Žatce. Od dědečka, který byl internován v Postoloprtech, jsem však nikdy neslyšel zlé slovo o Češích. On rozuměl historickým souvislostem. To mě utvářelo…“ Těmito slovy zahájil v Žatci uvedení nové česko-německé publikace její hlavní autor, německý historik Andreas Kalckhoff.                                                                   

Dobové fotografie, protokoly výslechů, donedávna tajné historické dokumenty ministerstva vnitra nebo seznam všech obětí i výpovědi přímých účastníků jsou dokladem česko-německé spolupráce, a hlavně projektu Žatecká cesta. Ten zahájili v roce 2002 společně Němci a Češi se vztahem k Žatci. Cílem bylo pravdivě popsat události z roku 1945. Kniha, která má pět set stránek, se i proto jmenuje Pravdou k smíření. „Kniha vyšla díky žateckému rodákovi Otakaru Löblovi a je vlastně vyvrcholením jeho aktivního úsilí o mapování bílých míst v naší historii a vznik památníku obětem masakru v Postoloprtech,” uvedl za organizované žatecké rodáky předseda sdružení Petr Šimáček.

Pětisetstránková publikace je završením celého období a zakončením projektu. „Je v ní černé na bílém, co se tehdy dělo. Hlavně pro informovanost mladých a poučení nás všech, bez vzpomínek není možné smíření,” řekl Löbl. “V této knize se nejedná o zúčtování s pachateli z roku 1945, a už vůbec ne o pranýřování nebo zostuzování Čechů,” zdůraznil v Žatci Kalckhoff. „Tato publikace byla nutností a navazuje na symbolický památník zabitým u nás ve městě,“ řekl starosta Postoloprt Václav Ibl, který knihu pokřtil spolu se starostkou Žatce Zdeňkou Hamousovou. A jak jinak, než exportním žateckým pivem…

Projekt Žatecké cesty od začátku podporoval i tehdejší předseda Senátu Petr Pithart. Ten ocenil i vydání knihy: “Takové místní iniciativy, za kterými jsou roky práce, jsou ve svém úhrnu mnohem cennější než sebelepší projevy politiků. Ti přicházejí a odcházejí, knihy zůstávají.“

Kniha zatím není prodejná. Chystá se ale dotisk dalších výtisků, které už budou pouze v češtině a jež se dostanou na pulty knihkupectví. Tisk současných 350 kusů dvojjazyčné verze publikace finančně podpořil jednak Česko-německý fondu budoucnosti, Bavorská státní kancelář, ale hlavně členové Domovského spolku Saaz/Žatec, který sdružuje rodáky vyhnané z Čech.

Po uvedení této nové knihy Pravdou k smíření ve čtvrtek 28. 2. v Žatci ji představili autoři také v pátek 1. 3. v Praze v literární kavárně Academie. Knihu napsanou v populárně-vědeckém stylu ocenil i šéfkomentátor Mladé fronty Dnes Martin Komárek, který slavnostní prezentaci v Praze moderoval. Přínos publikace jako přelomového historického dokumentu pro oba národy zde vyzdvihl také Vyslanec Německé ambasády v Praze Dr. Ingo von Voss. Ve svém projevu zdůraznil aktuálnost publikace jako příspěvek k udržování vzpomínek na následky války, teroru, nadvlády a vyhnání. Tato iniciativa žateckých rodáků v obou zemích je důkazem toho, že i přes četné násilné konflikty v dnešní době se lze poučit z minulosti.

Křest knihy “Pravdou k smíření”

K hrůzným událostem v historii Postoloprt byla vydána obsáhlá kniha

4.3.2013  Postoloprty, Žatec / Žatecký a Lounský deník. Více než pět set stránek textů, fotografií, historických i nedávných dokumentů obsahuje kniha s názvem Pravdou k smíření: případ Postoloprty a jeho vyrovnání 1945-2010.

Sestavil ji historik Andreas Kalckhoff. Kniha je vytištěna ve dvoujazyčné verzi – české a německé. Její vydání podpořil Česko-německý fond budoucnosti. Pokřtěna byla minulý týden: ve čtvrtek 28. února v Žatci v hotelu U Hada a v pátek 1. března v Literární kavárně na Václavském náměstí v Praze.

 Povraždění více než sedmi set lidí

Tématicky se věnuje hrůznému případu povraždění více než sedmi set německých lidí, civilních obyvatel Žatecka a Postoloprtska, v červnu 1945 krátce po ukončení druhé světové války. Mezi nimi byly i ženy a děti. Rozkazy k popravám dávali členové tehdejších Revolučních gard v rodící se nové poválečné republice, kteří shromáždili vybrané německé obyvatelstvo v postoloprtských kasárnách.

Nelidský masakr se začal vyšetřovat zhruba o dva roky později a při exhumaci byly v okolí Postoloprt nalezeny ostatky 763 zastřelených lidí.

O události však bylo po celou dobu socialistického režimu zakázáno veřejně hovořit či cokoli publikovat. Tehdy se vytvářelo poválečné klišé hodných českých lidí, hodných sovětských vojáků a zlých Němců, kteří rozpoutali válku. Pravdivý obrázek běsnících fanatických Čechů a Slováků, kteří se krátce po válce dostali k moci v ozbrojených složkách a nelidsky bez soudu pozabíjeli v Postoloprtech – ale i na jiných místech v pohraničí – stovky civilistů včetně žen a dětí, se do pohádky o skvělých českých lidech, nadšeně budujících socialismus, prostě nehodil.

Viníci označení až před dvěma lety

Zájem nebyl ani na tom, celý incident pořádně vyšetřit. Teprve před dvěma roky, i po spolupráci s německými orgány, označila česká policie dva pachatele tehdejších rozkazů zastřelení a vykonavatele střelby. Oba ale již mezitím zemřeli přirozenou smrtí a za své činy během svého života nebyli nijak potrestáni.

„V knize ale o trest vůbec nejde, stejně tak ani o pranýřování či zostuzování Čechů. Teď je důležité nezapomenout na dávné hrůzy, už je nikdy nepřipustit a zároveň hledět do budoucna, do nové společné Evropy, dospět ke smíření,” řekl autor Andreas Kalckhoff, který se narodil v srpnu 1944 v Žatci. Nyní žije ve Stuttgartu.

Knihu měl původně jako jeden z kmotrů v Žatci pokřtít i dřívější předseda Senátu Petr Pithart, ale nakonec odcestoval do ciziny a poslal do města jen písemný pozdrav a pochvalu pro všechny tvůrce. Autor: Libor Želinský

Videoreportáž žatecké televize OK – Oldřich Karabe – Křest knihy “Pravdou k smíření”

.

Toman Brod v bavorské zemské sněmovně v Mnichově

toman brod von petra flath

Toman Brod, Foto Petra Flath

Toman Brod se narodil 18. ledna 1929 v Praze v rodině velkoobchodníka s obilím. Tatínek Arnošt pocházel z Bučic, kde měl jeho otec Alois obchod se smíšeným zbožím. Maminka Olga, rozená Picková, se narodila v Ledči nad Sázavou, kde její rodina vlastnila pilu. Manželé Brodovi žili od roku 1918 v Praze, v bytě na Palackého (dnes Rašínově) nábřeží a vychovávali dva syny, Tomana a jeho staršího bratra Hanuše. Měli křesťanskou kuchařku Annu Kopskou, která sloužila již u Tomanova dědečka, jeho rodičů a nakonec se po válce stala členem i jeho rodiny. Tato žena sehrála v životě Tomana Broda významnou roli.

Toman BrodKlidné dětství netrvalo dlouho. Přišel Mnichov, zemřel otec rodiny, následovala okupace, protižidovské nálady a  nařízení. V  září 1941 si Toman připíná na kabát žlutou šesticípou hvězdu a  poprvé si uvědomí, že se stal „tvorem druhého řádu“. V červenci 1942 s matkou a bratrem nastupuje do transportu z Prahy do Terezína.

Protože ještě nebyla vlečka do Terezína, šli jsme s maminkou i bratrem z Bohušovic pěšky a vlekli těž- ká zavazadla, která nám nakonec stejně sebrali a nechali nás tak nepřipravené na život v ghettu. Matku ubytovali v  Hamburských kasárnách, zatímco já s bratrem jsme se ocitli v Hannoverských kasárnách, která jsme však zanedlouho opustili a přemístili se do bývalé školy, tehdy domova mládeže v  L 417. Spali jsme v někdejší tělocvičně, která teď sloužila jako přechodný „azyl“ pro nově příchozí hochy.

Pobyt v  terezínském ghettu s  příděly jídla, jež nebyly k životu ani k smrti, v ghettu přeplněném, špinavém, stísněném, obehnaném vysokými hradbami, byl pro mne těžkým obdobím. Mělo však brzy být ještě mnohem hůř. S maminkou a bratrem jsme byli zařazeni do prosincového transportu roku 1943. Na rampě nám rozdali několik kousků chleba s náhraž- kou salámu, na podlahu dobytčího vagonu postavili nádobu s čajem (to vše pro asi sedmdesát lidí) a ná- davkem přidali kbelík, který měl sloužit za toaletu. Půl vagonu zabírala zavazadla, nikde žádný průduch, žádné okno. Jeli jsme dlouho, snad dva dny a  noc, vlak každou chvíli někde zastavil. Zakrátko jsme už byli skoro udušení, špinaví, hladoví a žízniví. Zatímco první nádoba byla brzy prázdná, druhá ohavně přetékala. Ve vagoně byli už i mrtví. Konečně vlak dorazil do cíle. Přijeli jsme do Osvětimi.

Toman prošel peklem Osvětimi-Birkenau, komplexem lágrů v  Gross-Rosenu v  Kladsku a  skončil v  jakési bývalé továrně, kterou 8.  května večer esesáci opustili a on byl volný. Vážil 40 kg, byl kost a kůže a v nemocnici, kam ho převezli, zjistili, že má břišní i skvrnitý tyfus.

Toman Brod ve svém projevu se ohranil proti prinzipu kolektivní viny. A to nejen v minulosti ale i v přítomnosti v ohledu na národnost a náboženství a je nutno v humanistické společnosti rozhodně odsoudit. Špatná pamět by neměla býti pro nikoho důvodem k dobrému svědomí.

Do zemské sněmovny byl pozván i předseda Nadačního spolku Saaz/Žatec, který při této příležitosti pozval pana Dr. Tomana Broda na přednášku o své knize „Ještě že člověk neví co ho čeká“  a jak přežil Osvětim, do Křížové vily v Žatci

Žatečtí rodáci ukázali Izraelce místa, kde žil její pradědeček rabín

18. listopadu 2012
Do Žatce přijela z Izraele pravnučka Arona Baerwalda, který ve městě na konci 19. století působil jako rabín. Jeho pravnučku Jane Vogel-Kohelovou pozvali na návštěvu žatečtí rodáci. Vedle památek města navštívila i židovský hřbitov, kde byl rabín Baerwald roku 1891 pohřben.
Pradědeček Jane Vogel-Kohelové byl rabínem v žatecké synagoze.

Pradědeček Jane Vogel-Kohelové byl rabínem v žatecké synagoze. | foto: SRPMŽ

“Poplakala si, když viděla místa, kde její pradědeček žil a pracoval. Zvláštní zájem měla o synagogu a rabínský dům, který je hned vedle ní a kde bydlel. Na židovském hřbitově mu věnovala tichou vzpomínku,” říká Petr Šimáček ze Sdružení rodáků a přátel města Žatce.

Žatečtí rodáci před časem vymysleli projekt s názvem Židé na Žatecku, který připomíná silnou židovskou tradici ve městě i okolí.

“V roce 2010 jsme projekt představili v Tel Avivu, objevilo se to v mnoha tamějších médiích. Díky tomu se nám ozvala i paní Vogel-Kohelová, kterou jsme nyní do Žatce pozvali,” přiblížil Šimáček pozadí návštěvy.

Jane Vogel-Kohelová při své návštěvě objevila i další soukromou vazbu na Žatec. Až během prohlídky města zjistila, že se právě zde natáčel film Yentl s Barbarou Streisandovou.

“Nejvíc se jí líbila sladovna, kde zhlédla ukázky z filmů Yentl a Bídníci, které se tu natáčely. Říkala, že Yentl je nejoblíbenější film její maminky,” líčí Gabriela Becková ze Židovské obce Teplice, která ženu z Izraele provázela.

Žena se v Izraeli pokusí najít další potomky žateckých Židů

Návštěvou Žatce spolupráce místních rodáků a Jane Vogel-Kohelovou neskončí. “Slíbila, že nám pomůže třeba s hledáním dalších lidí, jejichž předkové tu žili, a které chceme zvát na návštěvu. Dohodli jsme se i na spolupráci při dokumentaci vzpomínek Žatečanů žijících v Izraeli,” dodal Šimáček.

Zatímco dnes už v Žatci téměř žádní Židé nežijí, před sto lety jich ve městě bylo téměř osm stovek. V 19. století se podíleli na moderním rozvoji města a mnoho Židů patřilo mezi významné lékaře či podnikatele.

Těsně před druhou světovou válkou se k židovskému náboženství hlásilo v Žatci asi dva tisíce lidí, většina se jich ale vystěhovala do jiných zemí ještě před nacistickou okupací. Podle pamětníků přežila válku asi polovina žateckých Židů, protože do exilu odjeli včas a neskončili tak v koncentračních táborech.

Nejznámějšími žateckými památkami, které se Židy souvisí, je hřbitov s dochovaným domem pro poslední rozloučení a synagoga. Ta je po té v Plzni druhou největší v Čechách.

Autor: Tomáš Kassal / Regionální příloha ústeckého kraje MF DNES

Lidé u Synagogy vzpomínali na smutné výročí

Tomáš Pulec, Židovská obec Teplice

Tomáš Pulc, Židovská obec Teplice

Žatec 11.11.2012 /Žatecký a Lounský deník/

KRIŠTÁLOVÁ NOC. Tomáš Pulec ze Židovské obce Teplice prednáší modlitbu pri včerejším pietním aktu u synagogy v Žatci. Čtyřiasedmdesát let už uplynulo od Krištálové noci, tragického pogromu, kterého se na Židech žijících v Čehách dopustili nacisté. V Žatci si neštastné události pripomněli položením květin zástupci Židovské obce Teplice, města i veřejnosti.

V noci z 9. na 10. listopadu 1939 bylo hodně rušno i v Žatci, kde nacisté vyplenili druhou nejvetší synagogu v republice. Pokusili se ji také vypálit, ale rychlý zásah žateckých hasiču tomu zabránil.

V Žatci tehdy došlo ke strkanicím, ponižování a rabování židovských rodin, které ješte ve měste zustaly, naštestí se ale nezabíjelo. Po celé republice ale pri Krištálové noci přišlo o život témeř sto Židu, dalších 30 tisíc jich bylo posláno do koncentračních táboru.

Text a foto Deník/Hynek Dlouhý

Návštěva z Izraele v Žatci

Jane Vogel Kohai

Žatec navštívila v rámci projektu Nadačního spolku “Židé na Žatecku” paní Jane Vogel Kohai z Izraele. Pravnučka žateckého rabína Dr. A r o n B a e r w a l d (1881—1891) se narodil 9. února 1854 v Nákelu (Polsko) a u svého strýce talmudisty R. Hamburgera dostával výuku v talmudu. Ve Vratislavi navštěvoval židovsko-teologický seminář. Roku 1877 promovoval na základě své práce “Flavius Josephus v Galilei”. V roce 1881 po absolvování rabínského examenu se stal rabínem v Žatci. Zde též ve věku 37 let, 3. ledna 1891 zemřel a byl pochován na židovském hřbitově. Jeho syn Dr. Leo Baerwald se stal rabínem v Mnichově.

.